Naprostá většina lidí v moderní, civilizované společnosti západního typu (včetně mě) je zcela závislá na určitém způsobu myšlení, chování a zaujímání stereotypních postojů k okolnímu světu. Lidé jsou systematicky lákáni do pasti této závislosti, aniž by si to z větší části uvědomovali. Věří, že vládnou sociální realitě a kultuře, kterou vytvářejí, ale ve skutečnosti jsou v ní uvězněni jako ve zlaté kleci.

Vyspělý a civilizovaný člověk přistál na Měsíci, rozštěpil atom, objevil vzdálené galaxie a sám sebe v rámci medicíny rozpitval až na buněčnou úroveň. Automobil, letadlo, mobilní telefon, internet, teplá voda, splachovací záchod, pračka, myčka a klimatizace, to vše tvoří jeho běžný životní standard. A přesto může být v očích zbytku světa (tedy většiny) považován za nepochopitelného hlupáka, arogantního provokatéra či tupého sádelníka.

Tentýž vyspělý a civilizovaný člověk se totiž na druhé straně musí chodit ptát odborníků, jak má vlastně žít. Ačkoli vydělává oproti zbytku světa horentní peníze, neustále žehrá na nedostatek financí. Nemůže si dovolit mít děti, neboť jsou moc drahé a navíc je stejně vidí mnohem méně často než svou sekretářku ve firmě. Zatímco zbytek světa se zaobírá tím, jak se najíst, chodí civilizovaný sádelník za odborníky pro rady, jak nejíst. Většinou pak začíná jíst léky, jsa naprosto zmaten sám sebou. Reklamou si diktuje, co má mít rád, po čem toužit, jinak by to ani nevěděl. Skrze média si ukazuje, jak žijí celebrity, poslanci, vláda a snaží se je napodobovat. U telenovel přemítá o tom, co je to život.

Celý příspěvek →

Ve své klinické praxi si všímám rostoucího počtu pacientů trpících pocity úzkosti nebo deprese, které ovšem nevyplývají z žádné závažnější duševní poruchy, nýbrž ze stresu a nezvladatelného životního stylu. To ostatně není nic nového pod sluncem dnešní doby a řada kolegů již na to dlouho systematicky poukazuje.

Zmínění pacienti však začínají čím dál častěji udávat pozoruhodný společný jmenovatel ve své osobní anamnéze. Shodně totiž poukazují na to, že jsou zatíženi hypotékou či nejrůznějšími druhy leasingu, a proto je pro ně velmi obtížné, často v podstatě nemožné, učinit ve svém životním programu nějakou zásadnější změnu ve svůj prospěch.

V procesu psychoterapie s těmito lidmi společně nahlížíme příčinu jejich potíží v naprosto nezdravém životním stylu přehnané pracovní zátěže, zaměřenosti na vydělávání peněz a nepřetržitou konzumaci v podstatě čehokoli, co přináší alespoň chvilkový únik ze stresující reality. Často pacient sám postupně v terapii zjistí, co mu škodí a co prospívá, v čem je sám sebou a v čem je pouhou vlastní karikaturou. V tuto chvíli také sám navrhne řadu konkrétních a jasně formulovaných změn v životě, jež vedou k celkovému snížení zběsilého tempa a zdá se, že má již vyhráno. Jenže obvykle své úvahy uzavře větou: „Víte, o takovém řešení si ale mohu nechat jen zdát, protože mám hypotéku, leasingy a k tomu děti na škole, takže musím jet takhle dál, dokud to půjde.“

Celý příspěvek →

S počátkem roku 2008 začnou čeští pacienti platit drobný peníz (tzv. regulační poplatek) za návštěvu u lékaře, za recept a za pobyt v nemocnici. V ústavě však mají zaručeno, že zdravotnictví v naší zemi je bezplatné. Profesor Erazim Kohák, režisérka Věra Chytilová, Táňa Fišerová, bývalý mluvčí Charty 77 Jaroslav Šabata, exministr zahraničí Jiří Dienstbier, exministr zdravotnictví David Rath a další z celkově 58 osobností podepsali petici, která regulační poplatky označuje za „hanebné a protiústavní“ a na základě toho vybízejí k občanské neposlušnosti při úhradách oněch několika korun u lékaře. Z toho je naprosto zřejmé, že míra rozmazlenosti a postupného odchýlení se od reality u českého pacienta povážlivě narostla.

Předně bychom měli z diskusí o zdravotnické péči vypustit ono magické slovíčko „bezplatná“, neboť tento termín psychologicky evokuje dojem, že je zadarmo. Nejen, že vůbec není zadarmo, ale naopak je čím dál dražší, jen ji prostě neplatíme v ordinaci cash, ale máme ji tak zvaně předplacenou ve formě zdravotního pojištění. I tato představa je však pouhou iluzí. Pacienti vůbec nemají potuchu o tom, kolik jednotlivé výkony pojišťovnu opravdu stojí. Je zcela mimo jejich chápání, že si vlastně de facto lékařskou péči nepředplácejí, neboť ta je v současné době tak drahá, že ze zdravotního pojištění průměrně vydělávajícího člověka za celý život lze uhradit tak leda pár dní na ARO nebo několik nejmodernějších vyšetření a zákroků. Pro představu, v rámci výše „předpláceného“ zdravotního pojištění za jeden měsíc má pacient zhruba nárok na tři návštěvy klinického psychologa např. v rámci systematické psychoterapie. To je tak vše, na co mu jeho „předplatné“ stačí.

Celý příspěvek →

Stydím se za to, že předsedou vlády České republiky je pan Stanislav Gross. Osobně ho vůbec neznám a dobře si uvědomuji, že to, co vidím, je pouhý jeho mediální obraz, jakýsi nehmotný duch jeho politické tváře, neuchopitelný a značně rozbředlý do všemožných záhybů naší společnosti. Proto nechci soudit pana Grosse jako člověka, nýbrž se zamýšlím nad symbolickým významem společenské role, kterou v tak útlém věku nerozvážně zaujal.

Naše vláda mi tím v podstatě předala poselství o postupně mizející důležitosti pevných osobností, které mají transparentní vlastní názor a dovedou ho srozumitelně sdělit veřejnosti, neboť vědí o čem mluví, majíce kvalitní vzdělání a široký životní rozhled. Tedy něco, čemu se obvykle říká životní moudrost. Namísto toho svítí zelená lidem sotva odstaveným od mateřského prsu, kteří znají život pouze jako složitý systém mediálních intrik, pomluv, mýtů a marketingových tahů. Jejich vzdělání se v základě pohybuje velmi blízko povinnému minimu, avšak nečiní jim problém si jakýmkoli způsobem dodatečně obstarat nějaký ten univerzitní papír, aniž by se dál naplno nevěnovali tkaní svých pletichářských pavučin v parlamentu nebo vládě. Tento neskutečný svět považují za realitu a způsob pohybu v něm podsunují druhým jako normu.

Celý příspěvek →

Ester Kočičková na vlnách Českého rozhlasu, konkrétně v pořadu Ptejte se, vypustila ze svých úst pozoruhodnou větu. Dítě se jakoby ptá: „Kdo je komunista?“. A Ester Kočičková v roli dr. Slizkové odpovídá následovně: „Já samozřejmě svýmu dítěti a svým psům říkám jednoznačně, že komunisti jsou prasata.“

Chtělo by se říci, že takovým výrokem trochu rozčeřila vodu. Totiž éter. Avšak ten éter následně rozčeřili spíše komunisté, kteří se odjakživa berou velmi vážně a v logice věci se veřejně ohradili, neboť oni se ohrazují neustále a téměř proti všemu.

Odpoví-li dospělý člověk výše uvedeným způsobem na vážně položenou otázku, navíc od dítěte, dopouští se primitivní arogance a hrubého zkreslování reality, kterou dítě v té chvíli všemi smysly nasává. Výrok Kočičkové mě tedy zaujal nikoli pro svůj obsah, ale proto, že provokativním způsobem otvírá problém vlastního vysvětlování, co to ten komunismus vlastně je. Jak mám svému dítěti poctivě vysvětlit, co je komunistická ideologie a kdo je komunista? A jsem-li pedagogem, jak to mám dětem objektivně vyložit před tabulí? To mi připadá jako daleko vážnější a zajímavější problém, než to, zda se Kočičková omluvila, nebo zda se komunista cítí stále ještě otřesen.

Celý příspěvek →

Je duben, většina z nás již na finančním úřadě podala daňové přiznání a pokud bylo řádně a poctivě vyplněné, lížeme si v těchto dnech své rány do rozpočtu. Nejcitelněji to prožívají drobní podnikatelé a živnostníci. Jejich rozbouřené emoce by se měly pomalu usazovat. Je však docela dobře možné, že se neusazují vůbec, ba právě naopak. Proč?

Představme si člověka, třeba nějakého pana M., který řádně provozuje svou živnost, docela slušně se uživí a celý rok se musí pořádně otáčet. V únoru následujícího roku poctivě přizná všechny příjmy a finanční úřad mu vyměří daňovou paletu, nad kterou žasnou až v Bruselu. Pan M. si pouze povzdechne a vydá se do své zdravotní pojišťovny, kde mu příjemná slečna slušně poskytne všechny informace o tom, jak zaplatit další peníze. Poté navštíví úřad sociálního zabezpečení, kde velmi nepříjemná slečna otráveně vyštěkne cosi o obludném doplatku sociálního pojištění a nastaví obludné zálohy na další rok. Pan M. již začíná pociťovat narůstající psychický stres. Schází po schodech úřadu dolů a o patro níž míjí tlačící se dav nemakačenků, kterým právě přispěl na živobytí. Dobrá, to je ta sociální solidarita. V tomto případě sice hodně jednostranná, ale pan M. zavře oči, kdoví, zda on sám to jednou nebude potřebovat a jde si koupit noviny.

Celý příspěvek →

V posledních letech trvale narůstá počet lidí, kteří z nějakého důvodu vyhledávají péči psychiatra, psychologa nebo psychoterapeuta. V mnoha případech se stává, že poptávka po „psycho“ službách výrazně převyšuje nabídku. V klinické praxi se ukazuje, že např. regulační opatření ministra zdravotnictví Julínka, jejichž cílem bylo snížení počtu pacientů v ambulancích, jsou v různých oborech medicíny poměrně účinná, avšak právě s výjimkou našeho oboru psychologicko-psychiatrického. Zde vidíme každý den onen zmíněný opačný trend zvyšující se návštěvnosti pacientů v jednotlivých ordinacích.

V odborných kruzích občas vedeme diskusi o tom, z jakého důvodu se tak děje, proč k nám v současnosti dochází tolik lidí a má-li to nějaký hlubší celospolečenský podklad. V podstatě se nabízejí dvě možné odpovědi. Za prvé, je stále větší počet lidí, trpících nějakou duševní poruchou, anebo lidí, kteří nejsou schopni se přizpůsobit nárokům moderní doby. A za druhé, množství výskytu duševních potíží nezaznamenává žádnou větší změnu, ale lidé se za své problémy daleko méně stydí a jsou ochotni je otevřít před někým dalším. Mám za to, že obě uvedené odpovědi platí současně, tedy že lidé na jedné straně mnohem obtížněji zvládají nároky a zátěž ve svém vlastním životě a zároveň se o svých potížích mnohem méně ostýchají otevřeně hovořit.

Celý příspěvek →

Již delší dobu se společně snažíme poodstoupit od své každodenní klinické práce a zamyslet se nad tím, co vlastně děláme, do čeho jsme to rutinně ponořeni způsobem, který by nám mohl znesnadňovat vidění věcí v širších souvislostech. Nedávno započatá diskuse nad přípravou nových psychiatrických standardů zafungovala jako urychlovač našich úvah a posílila potřebu se o ně podělit s širší obcí kolegů.

V klinické praxi obligátně kombinujeme psychofarmakoterapii se systematickou psychoterapií (dále PT). Činíme tak fakticky, nikoli pouze proklamativně. Všímáme si totiž, že různých proklamací na toto téma v odborné literatuře postupně přibývá, neboť to v dnešní době začíná patřit k dobrému tónu. Respektujeme psychiatrii, kterou vnímáme jako moderní biomedicínský obor, součást velmi rychle a nadějně se vyvíjejícího komplexu neurověd. PT považujeme za obor, který je sice historicky úzce provázaný s psychiatrií, avšak dnes vedle ní zaujímá samostatné, rovnocenné a nezpochybnitelné místo.

Celý příspěvek →

Pan prezident Václav Klaus zaujal jasný postoj ke jmenování českých soudců, ve kterém nám naznačil, že věk a životní zkušenost považuje při výkonu soudnictví za samozřejmé a nezastupitelné veličiny. Vážím si toho, že český prezident je ochoten a připraven podpořit trend, jenž je v dnešní pseudosvobodné a postmoderní době značně nepopulární, totiž poukázat na zapomenutý řád věcí a připomenout, že existují oblasti života a lidské činnosti, v nichž nemohou beztrestně rozhodovat nezralí jedinci.

V roce 2003 stanovil zákon soudcům věkovou hranici třiceti let. Podle mého názoru je to věk z různých pohledů naprosto minimální. Dnešní mladý člověk (třeba právník) mnoho let studuje na školách, pobývá v ochranném teple domova s plnou ledničkou a sobecky si užívá života bez zodpovědnosti za někoho druhého. Poměrně dlouho tedy žije pouze spotřebou, zcela mimo realitu praktického života. Potřebný čas zrání a nabývání moudrosti ve vidění věcí se prodlužuje. Proto také představa pětadvacetiletého mladíka či slečny v soudcovském taláru je pro mě téměř neuvěřitelná.

Celý příspěvek →

Již dlouhou dobu (alespoň na můj vkus) se v rámci našeho nepovedeného zdravotnictví diskutuje o tom, zda by se náhodou český pacient neměl více a konkrétněji podílet na finanční úhradě některých výkonů zdravotní péče. Platba pravidelných záloh zdravotního pojištění je pro občana aktem naprosto anonymním a obecným, kdy člověk vůbec nemá ponětí, co se s jeho penězi dále v bezedné studni zdravotnictví děje. Navíc je touto cestou udržován v lidech mylný dojem, že zdravotnická péče je v podstatě zadarmo, neboť pro jednotlivce návštěva u lékaře přímo nesouvisí s žádnou konkrétní sumou, vytaženou z peněženky.

Vezmu-li v úvahu vlastní zkušenosti z klinických pracovišť, odvážím se tvrdit, že český pacient je většinou pacientem rozmazleným a často ve svých požadavcích a očekáváních nezná mezí. Automaticky předpokládá, že lékař či terapeut je mu povinně k dispozici čtyřiadvacet hodin denně gratis. Abychom pacientovi nekřivdili, musíme podotknout, že je tak někdy vychováván samotnými zdravotníky, budujícími kolem sebe obraz všemocných schopností.

Celý příspěvek →