Archiv autora: Petr Moos

Filozofie deprese, syndromu vyhoření a digitální demence v globalizovaném světě

Petr Moos

 

Volné asociace a rozvoj myšlenek Byung-Chul Hana, který se narodil v roce 1959 v jihokorejském Soulu, v osmdesátých letech dvacátého století se přestěhoval do Německa a zde absolvoval studia německé literatury a teologie. Od roku 2000 působil na filozofické fakultě Basilejské university a od roku 2012 vyučuje filozofii na univerzitě v Berlíně. Je autorem mnoha knih a textů. V následujícím článku předkládám myšlenky a úvahy, které jsou součástí jeho publikací:

Společnost únavy (2010), Společnost transparence (2012)

 

Společnost únavy

Dnešní globalizovaná společnost se vyznačuje vymizením jinakosti a cizosti. Jakákoli imunitní reakce je reakcí na jinakost. Dnes však zaujala místo jinakosti diference, která žádnou imunitní (tedy negativní) reakci nevyvolává. Diference postrádá onen osten cizosti, jenž by vyvolával mocnou imunitní reakci. Stejně tak cizost degeneruje na pouhou konzumní formulku. Cizí uvolňuje prostor exotickému. To je navštěvováno turistou. Turista ani konzument již nejsou imunologickými subjekty. Imunologické paradigma se nesnáší s procesem globalizace. Jinakost, která by vyvolávala imunitní reakci, by totiž logicky stála v cestě procesu odbourávání hranic, jejich relativizace a rozostření.

Psychická onemocnění jednadvacátého století v sobě sice zahrnují jistou dialektiku, nikoli však dialektiku negativity, nýbrž dialektiku pozitivity. Psychopatologické stavy musíme hledat daleko spíše v přemíře pozitivity. Zdrojem násilí není totiž jen negativita, ale také pozitivita, nikoli jen jiný či cizí, nýbrž také stejný. Kdo žije stejným, na stejné i zajde. Veškeré naše systémy a způsoby života jsou obézním způsobem stejné. Zevšeobecněná komunikace a informační přesycenost hrozí ochromit veškeré lidské obranné schopnosti.

Násilí pozitivity má příčinu v nadprodukci, v nadměrné výkonnosti a v přemíře komunikace. Je to virové násilí, násilí sítí a virtuality. Násilí konejšivé zkázy, genetické a komunikativní násilí, násilí konsensu a korektnosti. Nepostupuje frontálně, ale cestou nákazy, řetězové reakce a odbourávání všech typů imunity. Je to stejná cesta jako u rakovinných buněk skrze nekonečné bujení, růst nádorů a postupnou metastázi.

Proti virům se lze bránit mnohem obtížněji, neboť se nacházejí v samém srdci systému. Rodí se přízračný nepřítel, jenž se šíří po celé planetě, neboť virus se dostane všude a proniká do veškerých mezer moci. Tím podporuje ne-moc. Virové násilí vychází z oněch singularit, které se v systému zabydlují jako teroristické spící buňky a pokoušejí se rozvrátit jej zevnitř. Terorismus představuje vzpouru singularit proti globální dimenzi moci.

Výchozím předpokladem násilí pozitivity není nepřátelství. Daří se mu naopak v permisivní společnosti, v níž vládne klid konzumu a mír. Jeho živlem je od veškeré negativity oproštěný prostor stejného, v němž nedochází k žádné polarizaci mezi přítelem a nepřítelem, vnitřkem a vnějškem anebo vlastním a cizím. Hnacím motorem člověka se následně stává jeho vlastní výkon.

Společnost výkonu se stále více oprošťuje od veškeré negativity, kterou odbourává překotným způsobem deregulace. Neohraničené mohu je základním slovesem společnosti výkonu. Na místo zákazu, příkazu nebo zákona nastupují projekt, iniciativa, motivace a flexibilita. Disciplinární společnosti ještě udává tón jakési záporné ne. Její negativita často produkuje zločince. Společnost výkonu naproti tomu produkuje depresivní jedince a životně vyhořelé existence.

Společenskému nevědomí je očividně vlastní snaha po maximalizaci produkce. Za účelem dalšího stupňování produktivity je paradigma disciplinární společnosti nahrazeno paradigmatem výkonnosti, protože od jisté hranice je negativita zákazů a odmítání na překážku dalšímu stupňování výkonnosti. Subjekt výkonnosti je totiž rychlejší a produktivnější než subjekt poslušnosti. Subjekt výkonnosti navíc i nadále zůstává disciplinovaným subjektem. Disciplinární stadium má již za sebou.

Vzestup deprese počíná okamžikem, kdy je disciplinární model řízení mezilidských vztahů opuštěn ve jménu normy, která vybízí každého jednoho člověka k osobní iniciativě a zavazuje jej, stát se sobou samým. Depresivní jedinec je vyčerpaný obrovským tlakem na skutečnost, že se musí stát sám sebou. K depresi právě tudy vede cesta k oslabení sociálních vazeb, která je příznačná pro narůstající fragmentarizaci a atomizaci sociálního prostoru. Zdrojem nemoci ve skutečnosti není ani tak přemíra zodpovědnosti a osobní iniciativy, nýbrž právě imperativ výkonnosti coby nové přikázání postmoderní společnosti práce. Depresivní člověk je onen animal laborans, jenž vykořisťuje a terorizuje sám sebe, a to zcela dobrovolně, bez cizího nátlaku. Je predátorem a kořistí zároveň. Subjekt výkonnosti se tak odevzdává do náručí nutkavé svobody nebo svobodného nutkání maximalizovat svůj výkon. Přemíra práce a výkonu vede k sebevykořisťování. Toto je mnohem efektivnější než vykořisťování cizí mocí, protože celá záležitost je provázena iluzorním pocitem vlastní svobody.

Multitasking nepředstavuje žádnou vyšší schopnost, jíž by byl vybaven pouze člověk žijící v postmoderní společnosti práce a informací. Jedná se spíše naopak o regresní proces. Multitasking je široce rozvinutý u zvířat, žijících ve volné přírodě. Je to technika distribuce pozornosti, která je nezbytná k přežití v divočině.

Nejenom multitasking, nýbrž také počítačové hry a další obdobné aktivity kultivují širokou, avšak povrchní pozornost, která se podobá bdělosti divokého zvířete. Strukturální proměna pozornosti lidskou společnost stále více přibližuje životu ve volné přírodě. Starost o dobrý život a dobré spolužití je stále více nahrazována starostí o pouhé přežití. Kultura se nemůže rozvíjet v prostředí, které neumožňuje dosáhnout hluboké koncentrace na jednu věc. Hluboká koncentrace je ve stále větší míře vytlačována zcela jinou formou koncentrace zvanou hyperpozornost.

Jestliže je spánek vrcholem tělesného uvolnění, je hluboká nuda vrcholem duchovního uvolnění. Hektický výkon nepřináší nic nového. Pouze reprodukuje a urychluje to, co již existuje. Spolu se schopností uvolnění se vytrácí i dar naslouchat a mizí tím společenství naslouchajících. Naše činorodé společenství proti němu stojí v diametrálním protikladu. Z nedostatku klidu směřuje naše civilizace k novému typu barbarství, neboť žádná doba si necenila lidí činorodých (tedy neklidných) více než tato.

Postmoderní animal laborans se nevzdává své individuality. Společnost práce se individualizovala a proměnila se na společnost orientovanou na výkon a na společnost vyznávající kult činorodosti. Postmoderní animal laborans je obdařen takříkajíc praskajícím egem. Je hyperaktivní a hypeneurotický.

Postmoderní ego je však ve světě docela osamělé. Náboženství, které by zbavovalo člověka strachu ze smrti, dosloužilo. Vzniká tak silný pocit pomíjivosti. Život se obnažuje. Holá práce a holý život se navzájem podmiňují. Vzniká tlak udržet tento holý život bezpodmínečně ve zdraví. Po smrti Boha je zdraví povýšeno na božstvo. Kdyby existoval nějaký horizont smyslu, jenž by přesahoval limity holého života, nemohlo by být zdraví do takové míry zabsolutizováno.

Právě na život, jenž se stal obnaženým, radikálně pomíjivým, reagujeme hyperaktivitou, hysterií práce a produkce. Rovněž současné všeobecné zrychlení má v mnohém co do činění s touto krizí bytí. Společnost práce a výkonu není svobodnou společností. Generuje příliš mnoho nových omezení. V této společnosti nátlaku si každý v sobě nosí stále s sebou svůj osobní koncentrační tábor. Zvláštností tohoto koncentračního tábora je prostě a jednoduše toto: každý člověk je zde zároveň vězněm i dozorcem, obětí i pachatelem.

Je třeba se naučit nereagovat ihned na nějaký podnět. Neduchovnost a sprostota spočívá v neschopnosti klást odpor nějakému podnětu a postavit proti němu rozhodné ne. Skutečný obrat k jinému předpokládá negativitu zdrženlivosti, která vede k negativitě přerušení, zastavení procesu, a tedy následně k možnosti změny stejného. Pozitivní potencí je schopnost něco učinit, negativní potencí je naproti tomu schopnost nekonat. Negativní potence se ale liší od pouhé impotence, tedy od neschopnosti cokoli učinit. A jak by k tomu dodal F. Nietzsche: „Aktivním lidem zpravidla schází vyšší činorodost. V tomto ohledu jsou líní. Aktivní lidé se valí tak, jako se valí kámen, dle hlouposti mechaniky.“

Odvrácenou stranou společnosti výkonu a společnosti ovládané kultem patologické činorodosti jsou nadměrná únava a vyčerpání. Tyto psychické stavy jsou příznačné pro svět, který strádá nedostatkem negativity a je naopak ovládán přemírou pozitivity. Avšak, na druhé straně může únava přinášet inspiraci k ne-konání. Inspirace únavy nám neříká ani tak co dělat, nýbrž co lze hodit za hlavu. Únava vybavuje člověka dispozicí k zvláštnímu typu uvolněnosti, totiž k uvolněnému ne-konání. Zjednává přístup ke zcela jinému druhu koncentrace, přístup k oněm jejím dlouhým a pomalým formám, které se oprošťují od vyčerpávající krátké a rychlé hyperkoncentrace. Únava může vrátit člověka do poklidné náruče rozpoložení, kde se vše jeví jako podivuhodné.

Únava z vyčerpání je únavou pozitivní potence. Činí nás neschopnými cokoliv učinit. Únava, která inspiruje je únava negativní potence neboli únava nevztažného ne. Jedná se o mezičas. Po stvoření světa prohlásil Hospodin sedmý den za svatý. Je to den únavy.

 

Vyhořelá společnost

Postmoderní člověk výkonnosti nepracuje z povinnosti. Jeho krédem není poslušnost, zákon a plnění povinností, nýbrž svoboda, slast a nutkavé chutě. Od práce očekává v první řadě uspokojení. Jeho práce je prací pro potěšení. Nejedná tedy na příkaz druhého. Naslouchá především sobě samému. Má se přece stát podnikatelem sebe samého. Nezávislost na druhém však není jen zdrojem emancipace a svobody. Nezávislost na druhém se postupně obrací v narcistní vztah k sobě samému, který zvolna způsobuje řadu psychických poruch. Chybějící vztah k druhému je příčinou tzv. krize gratifikace (ocenění). Ocenění jakožto uznání předpokládá instanci druhého nebo třetího. Není možné odměnit sama sebe nebo sebe samého uznat.

V důsledku narušené struktury ocenění se subjekt výkonnosti cítí být nucen podávat stále vyšší výkony. Konečné dílo, jakožto výsledek dokončené práce se stalo čímsi nemožným. Nynější výrobní vztahy znemožňují dosáhnout uzavření. Člověk pracuje směrem do jakéhosi neurčita. Postrádá formy uzavření, které by měly jasně daný počátek a ukončení.

Jako porucha osobnosti je narcismus přesným opakem intenzívní sebelásky. Ponoření se do sebe nepřináší žádné ocenění, ale způsobuje člověku újmu. Narcista se nepídí po zkušenostech, neustále touží po zážitcích a ve všem, s čím se setkává, chce zažívat jen sám sebe. Člověk se sám v sobě utápí. Zkušenosti obnášejí setkání s jiným. V takovém případě jsou tedy čímsi z-jiňujícím. Zážitky naproti tomu ego rozšiřují do jiného, do světa. Jsou tudíž ze-stejňujícím.

Vlastní se vymezuje vůči jinému. Tak je zachována hranice, která nás dělí od druhého. Ten, kdo miluje sám sebe, se explicitně vymezuje vůči druhému. V narcismu se naopak hranice, která nás dělí od druhého, rozplývá. Tam, kde se vytrácí vztah k druhému, nemůže se vytvářet ani žádný stabilní obraz vlastního já.

Neustálé stupňování očekávání vedoucí k tomu, že žádné chování není pociťováno jako uspokojivé, je důsledkem neschopnosti přivést cokoliv k závěru. Dospějeme-li k závěru, naše zážitky se zdají být odloučeny od našeho já, a člověk se tak zdá být ohrožen ztrátou. Bytostným rysem narcistního impulzu je tedy kontinuální charakter našeho já, neuzavřenost a neukončitelnost jeho hnutí. Není tomu tedy tak, že by narcistní člověk nechtěl dospět k ukončení věcí. Spíše je tomu tak, že k onomu uzavření není schopen dospět. Ztrácí se a rozpouští se do neurčita. Chybějící formy uzavření jsou v neposlední řadě podmíněné ekonomicky, protože otevřenost a neuzavřenost stimulují růst.

Depresivní člověk je beztvarý. Znakem vnitřního rozštěpení je například fakt, že někdo je schopen mít více než jednoho skutečného nepřítele. Totéž platí i pro přítele. Mít více než jednoho skutečného přítele může být příznakem absence formy. Bezpočet přátel sdílených na Facebooku se tak jeví jako absence charakteru a formy postmoderního já. Vyjádřeno v pozitivních termínech, tento bezcharakterní člověk se dnes nazývá flexibilní člověk. Je schopen se zhostit jakékoli formy, jakékoli role, jakékoli funkce. Tato beztvarost neboli také flexibilita je ekonomicky vysoce efektivní, tudíž společností vyžadovaná a pěstovaná.

Současná společnost výkonnosti se svou ideou svobody a deregulace (liberální společnost) masivně odbourává hranice a zákazy (neříká NE), na nichž stála disciplinární společnost. Odbourávání negativity má stupňovat výkonnost. Stáváme se tak svědky všeobecného odbourávání hranic a zábran nebo spíš ještě svědky všeobecné promiskuity. V takové situaci člověk přirozeně reaguje znejistěním vlastní identity, postupnou ztrátou individuální iniciativy a neschopností jednat. Na poli psychiatrické, psychologické a psychoterapeutické péče střídá dynamický neurotický konflikt depresivní slabost. Pacient je konfrontován s poselstvím z neznáma, které není schopen ovládat a kontrolovat. Dostává se do ničivého konfliktu mezi neomezenými možnostmi a tím, co je neovladatelné. Deprese by potom nebyla ničím jiným nežli vnitřním konfliktem pacienta, který marně hledá iniciativu a energii ke středu s neovladatelným.

Vyčerpaný a depresivní člověk výkonnosti je prakticky umořen sám sebou. Je unavený a vyčerpaný sám sebou, válkou se sebou samým. Zcela neschopný vystoupit sám ze sebe, být venku, spolehnout se na druhého jiného, užírá se sám. Také nová média a komunikační technologie rozřeďují bytí ve vztahu k druhému. Virtuální svět je velmi chudý na jinakost a její negativní vzdorovitost. Ve virtuálních světech se já může pohybovat zcela bez principu reality. Princip reality je totiž principem jiného a principem odporu. Ve virtuálním prostoru potkává narcistní ego především a pouze samo sebe. Postmoderní člověk výkonnosti není schopen intenzívních vazeb. Při depresi se veškeré vazby trhají a pacient se stahuje do sebe.

Postmoderní ego největší část své energie spotřebovává pro sebe samotné. Zbývající energii rozptyluje mezi přibývající kontakty a letmé, mělké vztahy. Není tedy třeba zdlouhavé bolestné práce truchlení a smutku. Funkcí přátel na sociálních sítích je v první řadě stupňovat narcistní prožívání sebe sama, a to tak, že podobně jako konzumenti věnují pozornost našemu egu, vystavenému jako nějaké zboží.

Depresivní člověk by tak mohl být někdo, kdo je zcela vyčerpaný svou vlastní suverenitou, kdo nemá již sílu být pánem svého vlastního já. Je umořen a zničen neustálými výzvami po iniciativě. Vyhoření nastává jako důsledek DOBROVOLNÉHO sebevykořisťování.

            Zdrojem násilí není jen negativita rozporu nebo konfliktu, ale na druhé straně je to i pozitivita konsensu a korektnosti. Totalita kapitálu, která vše pohlcuje, se dnes stává konsensuálním násilím. Dnešní boj se neodehrává mezi skupinami, ideologiemi či třídami, ale mezi jednotlivci. Subjekt výkonnosti totiž konkuruje sám sobě a dostává se pod destruktivní tlak, který jej nutí, aby neustále překonával sám sebe, aby jaksi doháněl svůj stín. Toto násilí praktikované na sobě samém, jež se navíc nazývá „svobodou“, má smrtelné následky.

Sebeprojekce do jakéhosi ideálního já je společností interpretována jako akt svobody. Ocitne-li se však já v pasti nedosažitelného ideálu, je tímto stavem doslova rozdrceno. Propast mezi reálným a „ideálním“ já nutně vede k rozvoji autoagresivity. V konfrontaci s ideálním se reálné já jeví jako zkrachovalec, který je zahrnován sebevýčitkami. Já vede válku proti sobě samému. Společnost pozitivity, která se domnívá, že byla osvobozena ode všech vnějších tlaků, se zaplétá do destruktivních tlaků vůči sobě samé.

 

Společnost transparence

Společnosti pozitivity vládne transparentnost a obscénnost informací v systému, v němž už nedochází k žádným událostem. Tlak na transparentnost degraduje samotného člověka na pouhý funkční prvek systému. V tom spočívá násilí transparence. Lidská duše zjevně potřebuje sféry, kdy může prodlévat jen u sebe a kde není vystavena pohledu druhého. Totální vystavení světlu by ji sežehlo. Lidský jedinec není transparentní dokonce ani sám sobě.

Právě chybějící transparence druhého udržuje vztah při životě. Už jen pouhý fakt absolutní obeznámenosti, skutečnost, že jsme druhého v psychologickém smyslu vyčerpali, nás vede k ochromení živosti vztahů. Plodná hloubka vztahů, která za každým zjeveným posledním tuší ještě něco poslednějšího je odměnou za citlivost a sebeovládání, jež respektuje niterné soukromé vlastnictví. Privátní svět omezuje právo na otázku právem na tajemství. Nutkavá touha po transparentnosti postrádá právě tuto citlivost.

Autonomie neznamená rovnost porozumění či transparentní rovnost, znamená spíše to, že člověk akceptuje skutečnosti, kterým v druhém nerozumí. Transparentní vztah je mrtvý. Chybí mu přitažlivost a živoucnost. Dokonale transparentní je pouze to, co je mrtvé.

Příkladem může být politika. Politika je strategické jednání. Již z tohoto důvodu ji přináleží jistý prostor zahalenosti v tajemství. Totální transparence ji ochromuje. Úplně bez tajemství se obejde pouze politika pojímaná jako teatrokracie. Politické jednání zde uvolňuje prostor pouhému inscenování. Vše se odehrává před kulisami. Konec tajemství je tedy koncem politiky. Proto bychom paradoxně mohli požadovat od politiky více odvahy k tajemství. Úplně transparentní je jen depolitizovaný prostor. Politika bez reference degeneruje na referendum.

Univerzální verdikt společnosti pozitivity zní: „Líbí se mi“. V této souvislosti je příznačné, že se například Facebook vytrvale zdráhal do své webové aplikace přidat dialogové tlačítko Dislike. Společnost pozitivity se vyhýbá jakémukoli projevu negativity, protože jen blokuje plynulý tok komunikace. Její úspěšnost se poměřuje pouze množstvím a rychlostí výměny informací. Komunikační masa rovněž zvedá její ekonomickou hodnotu. Negativní verdikty narušují komunikaci. Klikneme-li na tlačítko Like, rozbíhá se návazná komunikace mnohem rychleji, než když klikneme na Dislike.

Transparence a pravda vůbec nejsou identické. Více informací nebo nahromadění informací ještě není samo o sobě žádnou pravdou. Chybí jim totiž směr a smysl. Hyperinformace a hyperkomunikace svědčí o nedostatku pravdy nebo ještě lépe o nedostatku bytí.

Ve společnosti pozitivity, v níž věci, proměněné ve zboží, musejí být vystaveny, aby vůbec byly, je jejich vlastní hodnota nahrazena hodnotou vycházející z jejich vystavení. S ohledem na jejich vystavovací hodnotu je jejich pouhé bytí zcela bezvýznamné. Věci získávají na hodnotě jen tehdy, když jsou viděny.

Vystavená společnost je pornografickou společností. Vše je obráceno navenek, odhaleno, obnaženo a exponováno. Stavění se na odiv proměňuje všechno na zboží, které je zbaveno veškerého tajemství, a tak vydáno napospas bezprostřední konzumaci. Tělo je zvěcněno na výstavní exponát, který je nezbytné stále optimalizovat. Není možné v něm bydlet. Je nezbytné stavět je na odiv, a tím je vykořisťovat. Nutkání vystavovat se tedy podněcuje touhu po kráse a vynikající kondici. Cílem estetické chirurgie je maximalizace výstavní hodnoty. Dnešní „vzory“ neodkazují k vnitřním hodnotám, nýbrž k vnějším mírám.

Transparence je stavem symetrie. Společnost transparence se proto snaží eliminovat veškeré asymetrické vztahy. K těm patří také moc. Moc jako taková není nic špatného. Je v mnoha ohledech produktivní a tvořivá. K strategickým hrám vždy do značné míry netransparentnost a nevypočítatelnost. Rovněž moc je strategickou hrou. Lidé dobře vědí, že moc není sama o sobě zlo.

Podle ideologie transparence jsou sociální vztahy o to reálnější, pravdivější a autentičtější, čím více se přibližují vnitřním potřebám jednotlivce. Člověk se potom domnívá, že dosáhl transparence duše, když odhaluje své intimní pocity a emoce, když vlastně obnažuje svou duši. Například politici potom nejsou poměřováni podle svého jednání, nýbrž podle toho, jak celkově vypadají. Všeobecný zájem se upíná na jejich osoby a tváře, což u nich vyvolává nutkání inscenovat se. Veřejný prostor následně zaplavují důvěrnostmi a soukromými záležitostmi. Veřejný prostor se proměňuje ve výstavní prostor.

Exhibicionismus a voyeurismus skýtá potravu sítím, které vytvářejí virtuální panoptikum. Společnost transparence a kontroly dospívá svému naplnění tam, kde se člověk neobnažuje pod nátlakem z vnějšku, nýbrž z vnitřní potřeby. Strach z toho, že se budu muset vzdát své soukromé a intimní sféry, nahrazuje nutkavá potřeba ji bezostyšně vystavovat.

Vzájemné transparence lze dosáhnout jedině prostřednictvím nepřetržitého dohledu, jenž na sebe bere stále excesívnější podoby. Totální kontrola kromě toho paralyzuje svobodné jednání a v posledku vede k vynucené konformitě. Důvěru, která vytváří prostor pro svobodné jednání, nelze jednoduše nahradit kontrolou. Lidé svému vládci musí věřit a důvěřovat. Svou důvěrou mu udělují jistou svobodu jednání a rezignují na neustálé prověřování a dohled.

Důvěra znamená budovat si k druhému navzdory nevědění pozitivní vztah. Umožňuje nám jednat navzdory mezerám ve vědění. Pokud je mi předem známo vše, nepotřebuji důvěru. Transparence je stav, v němž je jakékoli nevědění eliminováno. Kde vládne transparence, tam není žádný prostor pro důvěru. Volání po transparenci se ozývá nejhlasitěji tam, kde už neexistuje žádná důvěra. Společnost transparence je společností nedůvěry a podezírání, které kvůli mizející důvěře sází na kontrolu.

 

           

 

Několik poznámek ke klientelismu a korupci

Nechci zbytečně přežvykovat dané téma, které je v posledních letech opravdu módní, navíc mi jeden pán nedávno řekl, že jsem „kavárenský filosof“, a jiný zase, že jsem „salonní intelektuál“ (v podstatě mají pravdu), ale chtěl bych zde přeci jen uvést pár poznámek k problému klientelismu a korupce. Zdá se mi, že toto téma se před lety stalo jakousi vstupenkou do politiky, jakýmsi velmi ceněným volebním artiklem, tedy vlastně i hlasem při samotných volbách, což může postupně vést (a vede) k tomu, že se z diskusí kolem klientelismu a korupce stává v pravdě  „politický kýč“.

Odtud je již jen krok k démonizaci celého problému, strašení lidí obludou neznámých rozměrů, a zejména potom je tu konečný krok v podobě honu na nejrůznější jiné lidi či strany, který má vést k odstranění těchto lidí či stran a instalaci nových lidí či stran, jež mají stav věcí náhle od základu změnit svým neotřesitelným kreditem. Naprosto nesouhlasím s názorem, že v Liberci právě prožíváme „druhou normalizaci“, a že „strach a vyhazov z práce za názor, třeba jen za zatleskání ve špatnou chvíli, se znovu šíří městem“.

To je podle mého názoru nesmysl, spíše často užívaný aktuální trend účelového používání historické zkušenosti. Žádná normalizace v Liberci není, strach se městem nešíří, prostě zde funguje systém neoliberální postdemokracie, se všemi svými nežádoucími vedlejšími účinky a nám lidem se to začíná pěkně zajídat, proto také teď hodně diskutujeme, píšeme, scházíme se a hledáme další cesty, což bychom např. v době dr. Gustáva Husáka opravdu nemohli ani náhodou. Ba právě naopak, na konkrétních příkladech jasně vidíme, že roste občanská angažovanost a osobní odvaha jednotlivých lidí. Strach a konformní šeď společnosti kolaborantů se stal minulostí.

Velmi souhlasím s myšlenkou Jana Šterna, ustavujícího člena výboru Veřejnosti proti korupci, že „demokracie se proměnila v oligarchický systém, kdy je jedno, kterou stranu člověk volí, protože nakonec vládne stejná oligarchická politicko-ekonomická struktura v pozadí. Většina lidí stále věří, že lékem je zvolení nové, lepší politické strany či nových a lepších lidí v partajích starých. To je omyl. Řešením není výměna osob, ale proměna systému.“ Tolik Jan Štern.

Podíváme-li se do již hluboké historie, vidíme jednu věc. Západní společnost, založená na křesťanských základech, ve vývoji pojetí ekonomiky a politiky postupně dospěla do stadia tzv. liberálního kapitalismu a liberální demokracie. Nejznámějším myšlenkovým představitelem a ideovým zakladatelem liberální ekonomie je zřejmě Adam Smith se svou knihou Pojednání o podstatě a původu bohatství národů (2. pol. 18.století), kde přichází s teorií spontánního, neregulovaného řádu se svobodou, konkurencí a dělbou práce jako nezbytnými předpoklady bohatství všech členů společnosti.

Jako metaforu přináší i podobenství o „neviditelné ruce trhu“, která vše sama o sobě posunuje, spontánně řídí, a tedy i jistým způsobem reguluje. Ale pozor, liberalismus se kdysi ve svých základech vždy opíral o další nezpochybňované společenské hodnoty z oblasti etiky, morálky a mezilidských vztahů. Proto také postupný vývoj liberálního myšlení dal možnost dobře ustavit ve společnosti demokracii a dal vzniknout nejvyšší vývojové vymoženosti ve společnosti, kterou je ochrana slabších, tedy vznik sociálního státu a sociální demokracie. Sociální nerovnost je automaticky daná, někomu je více požehnáno, někomu nikoli, ale ten je zase bohatým do jisté míry podpořen. Vzniká sociální solidarita. Nerovnost je přirozeným jevem, avšak pouze do té míry, dokud nepřekročí hranici nesouměřitelnosti.

Demokratický systém se tedy opírá o výchozí předpoklad, že každý člověk má svůj lidský kapitál, se kterým se na stejné startovní čáře zúčastní volné soutěže dalších lidí a tento svůj kapitál mají pak všichni stejnou možnost zhodnotit. Stejně tak je to i v původní liberálně demokratické politice, kde se jednotlivé politické strany se svým ideovým kapitálem účastní volné politické soutěže a voliči dají hlas takovému uskupení, které nejlépe odpovídá jejich ideovému základu, přístupu k životu a potřebám. A tak se to postupně vyvíjí, společnost bohatne a i relativně chudí lidé se ve srovnání s lidmi v jiném společenském uspořádání ve světě mají dobře.

Vývoj liberální demokracie a ekonomie však postupně vyprodukoval přinejmenším tři jevy, se kterými nebylo dopředu počítáno, a tyto jevy začínají paradoxně dusit tržní a demokratické principy. Za prvé: ukázalo se totiž, že jistá míra dobře promyšlené spolupráce v rámci konkurenčního prostředí maximalizuje osobní profit těch, kteří se spolu dokážou dohodnout a vytvořit konstruktivní tým, tedy jakousi širší podpůrnou síť vztahů.

Celkově se potom účastníkům těchto vztahů daří výrazně lépe a i státní ekonomice to přináší zisk, který je následně použitelný i na financování solidarity se slabšími v rámci sociálního státu. Potud je tedy všechno v pořádku. Jenže v průběhu další doby tím zásadně nabyl na významu právě princip těchto sociálních sítí, které založily kromě existence lidského kapitálu také nutnost tvorby sociálního kapitálu. Idea byla taková, že zhodnocením obou kapitálů bude dosahováno ještě mnohem větších zisků, což se nakonec také dělo.

Člověk na postu státního úředníka, třeba ministra, měl přístup k určitým zdrojům (např. veřejným zakázkám) a jiný člověk měl firmu, která určitý typ zakázky dokázala velmi kvalitně udělat. Oba tedy vlastnili nějaký svůj lidský kapitál (tedy zdroje). No a kolem toho se pohyboval ještě třetí člověk, který o obou zdrojích lidského kapitálu věděl, s oběma zdroji se znal, tedy disponoval kapitálem sociálním, takže mohl oba zdroje vzájemně propojit, např. lobbovat u státního úředníka za konkrétního podnikatele.

Státní úředník se tedy (často přes onoho lobbistu) dohodl s podnikatelem, že zakázku dostane a přitom si stanovili vzájemně výhodné podmínky, kterým následně podnikatel musel vyhovět a vyhovovat dále (korupce), chtěl-li zase od svého „patrona“ kus jeho lidského kapitálu. Udržoval a rozmnožoval si tedy se svým „patronem“ sociální kapitál a stal se postupně jeho „klientem“ (klientelismus). Například střet zájmů mininistra financí ČR a majitele Agrofertu druhého nejbohatšího Čecha (rozuměj, Slováka se špatnou češtinou) je z tohoto pohledu bezprecedentní!!!

Síť klientů se začala postupně rozšiřovat, rychle růst, a bylo přirozeně potřeba ji nějakým způsobem uspořádat, např. do nějakého systému hierarchie, který potom snadno nabyl struktury mafie, jež je vzhledem ke své autonomní organizaci k tomuto účelu velmi výhodná. V klientelistickém uspořádání potom platí další pravidlo, a to je, že i ten nejposlednější klient si stojí na trhu o poznání lépe než kdokoli, kdo klientem není. V tomto bodě se však začíná tržní mechanismus, založený na liberálních principech rovných příležitostí, sám sebou zahlcovat a jeví se jako anti-tržní. A to je problém. Sám sobě se postupně muže stát brzdou a velkou nevýhodou, viz předražování zakázek, plýtvání veřejnými prostředky a generování dluhů.

Za druhé: zhruba od 60. a 70. let minulého století se společnost západního typu výrazně zacílila na parametr osobního bohatství a konzumu. V tuto chvíli se začíná proměňovat i základní liberální paradigma v tom smyslu, že v podstatě jedinou mírou všech věcí je zisk a růst, přičemž vše, co zisk přináší, je v podstatě automaticky dobré. A zde jsme u počátků neoliberalismu. Jan Štern a Jiří Pehe důrazně upozorňují, že je to cesta, která přeměňuje lidi a přírodu v disponibilní, recyklovatelné zdroje pro průmyslovou výrobu za účelem zisku.

Politika, společenské vědy a zábava (např. i umění), které by měly nezávisle nabízet širší pohled na svět, jsou kolonizovány ekonomickými zájmy účelnosti a zisku. Zatímco klasický původní liberalismus vyrostl organicky z víry v Boha a chápal svobodu v kontextu pokory před jakýmsi „vyšším řádem“, neoliberalismus je projevem neskonalé individuální lidské pýchy. Je to vlastně náboženství svého druhu, v němž byl na místo Boha dosazen Trh se svým HDP. Ve společnosti tím následně padají veškeré kulturní, ekologické a konzervativně rodinné hodnoty, včetně jakýchkoli pravidel. Společnost se postupně ideově vyprazdňuje.

Dokonce i právo je účelově ohýbáno a přizpůsobováno zájmu růstu, zisku a konzumace. Média produkují účelový infotainment, zábavní průmysl pak lacině přitakávající entertainment. Jakékoli opatření, které má vést k omezení korupce a klientelismu je ihned vnímáno neoliberály jako útok na osobní svobody jedince. Neoliberální svět se ostře dělí na schopné, kteří vždy podnikají, a na ty neschopné, kteří se musí nechat zaměstnat. Politické strany se v tomto prostředí mění na firmy obchodující s vlivem, státními zakázkami a pozicemi ve státní správě.

Za třetí: dalším jevem, se kterým v klasickém liberálním pojetí demokracie a ekonomie nebylo zřejmě počítáno, je korupční a klientelistické prorůstání ekonomiky a byznysu do politiky. Takže, zatímco, první jev dusí zejména tržní princip, druhý a třetí jev podvazují a dusí základní principy demokracie a způsobují, že se zde účastníme jakéhosi podivného útvaru neoliberální postdemokracie, který některé demokratické principy již účelově potlačil a vyprázdnil. Korupční a klientelistický pakt byznysu s ekonomikou pak považuji za největší nebezpečí pro fungování demokratické společnosti.

Výkonná moc se touto cestou soustřeďuje do rukou velmi malé a elitní skupiny občanů naší země. Pokud se pozorně podíváme např. na fungování našeho polostátního energetického gigantu, je to nabíledni, ilustrativní ukázka politicko-podnikatelského propojení. Může se tak klidně stát, že třeba dva lidé, abychom nebyli konkrétní, tak třeba nějaký Martin a Roman, soustředí ve svých rukou neuvěřitelnou ekonomickou moc a následný politický vliv. A v našem českém případě byli oba pánové soustředěni v jedné osobě. Náš stát mohl tehdy nést hrdou značku ČEZko 2in1. A to je pouze jeden případ z mnoha (aktuálně mnohem horší kumulace politické moci a byznysu v osobě Andreje Babiše, ministra financí ČR).

Raději již skončím své kavárenské plky. Pokud se tedy podíváme na celou věc výše uvedenou optikou, vyplývá s toho i možná strategie dalšího společenského tlaku na změnu. Rozhodně zdaleka nestačí pouze ukazovat prstem, vymítat, odklízet a nahrazovat něčím jiným v rámci stávajícího politického systému. Jakmile totiž přijdou do systému nové tváře exorcistů, začnou se postupně chovat buď podobně (viz Věci veřejné ve „velké“ politice), anebo jsou na základě cizojazyčné komunikace rychle systémem odmítnuti a vyplaveni do izolace (viz aktivistické sekty v politice komunální). Političtí podnikatelé si totiž mnou ruce, když se společnost začne hádat a znepřátelí se skupiny lidí proti sobě.

A úplně nejlepší je, když za původce všech těch hádek a nepříjemností je označena nějaká jasně definovaná skupina politiků či občanů. Svést všechno na na ODS nebo na TOP 09 nebo odboráře nebo na seniory nebo na Romy, to je nejkrásnější zjednodušení, které si mohou skuteční animátoři politického dění přát, aby se od jejich záměrů odvrátila pozornost.

Petr Moos – klinický psycholog a psychoterapeut, Liberec

Zkratka v názorech může způsobit zkrat v činech

Zkratky jsou na jedné straně v našich životech důležité, neboť přinášejí možnost rychlého dorozumívání a účinné akce. Diagnostické zkratky v medicíně umožňují snadnější komunikaci mezi lékaři, kteří následně mohou rychleji a účinněji pomáhat. Kódová označení v nejrůznějších lidských činnostech a odborných profesích s sebou přinášejí efektivitu, protože šetří drahý čas.

Na straně druhé však zkratky v myšlení a názorech s sebou přinášejí nebezpečí přílišného zjednodušování, možnost manipulace a vyloučení konstruktivní diskuse. V takových případech zmíněné zkratky působí rozdělení, nedorozumění a zcela nepřiměřenou míru emocí, neboť slouží jako projekční plátno pro nejrůznější fantazie, úzkost a touhu po radikálních řešeních.

Po ohavných a tragických teroristických útocích, které zažila Paříž v pátek 13. listopadu se v médiích evropské, tedy i české, společnosti objevila jedna obzvláště nebezpečná zkratka. Islám je terorismus, uprchlíci jsou islám, uprchlíci jsou teroristé. Domnívám se, že tato podsouvaná zkratka se nesmí zahnízdit v našich myslích, protože plodí úzkost, strach, hněv, agresi, nenávist a rozdělení. Přesně v okamžiku, kdy se jako Evropané a Češi potřebujeme spojovat a vytvářet pevnou jednotu.

Když jsem v živém televizním přenosu uviděl našeho prezidenta Miloše Zemana, který se účastní vzpomínkové akce u příležitosti výročí studentské demonstrace 17. listopadu na pražském Albertově, který stojí na jednom pódiu s panem Konvičkou, s panem poslancem Černochem a s celým Blokem proti islámu, a kterému na počest mávají lidé s xenofobními, islamofobními a rasistickými transparenty, plnými nenávisti, začal jsem sám mít strach.

Miloš Zeman se rozhovořil o tom, že není „hlasem médií“, ale „hlasem občanů této země“. Zcela zřetelně stál a hovořil na tom pódiu jako podporovatel šíření strachu a nenávisti k islámu. Opravdu vox populi? Anebo jen pro tuto chvíli populistický Zeman? Mám obavu z nahnědlé společnosti a nechci být její součástí. Zeman rozhodně není mým hlasem. Stále věřím, že Miloš Zeman není hlasem většiny společnosti.

Prezident Zeman je stále prognostikem. Řada jeho úvah a upozornění je zajímavá a obdivuhodná, vezmeme-li v potaz jeho celkový zdravotní stav a mentální možnosti. Proto si nedělám iluze o tom, že Zeman neví, co říká. Stejně jako řada jiných politiků si na lidských tragédiích v Paříži hyenistickým způsobem vytlouká politické body do budoucna. Rád provokuje, to je pravda, sám mám provokativní myšlenky rád, ale jeho vystoupení na Albertově bylo podle mého názoru za hranou lidského vkusu.

Mediální prostor a ústa politiků jsou v posledních dnech plné zkratek a skrytých manipulací v očekávání budoucího profitu. Ale tyto zkratky se nám mohou šeredně vrátit v podobě nesnášenlivé a rozdělené společnosti, v podobě strachu, který umožní aplikaci moci na těch úzkostných. Kdo v úzkosti odevzdá moc druhému, zůstává sám ne-mocný. Je to vlastně v širším slova smyslu princip a pojetí nemoci, jak ji známe. Čím mocnější je naše zúzkostňující medicína a lékový průmysl, tím nemocnější jsme my sami.

Nedopusťme, aby zde někdo nacházel zkratky a jednoduchá řešení. Nehledejme figuru vůdce a spasitele. Nenechme se rozdělit šířením strachu a nenávisti, protože právě v těchto dnech se potřebujeme sjednotit a hledat společná řešení. Potřebujeme zachovat hodnoty demokracie a ne o ně přijít. Zachovat si schopnost soucitu a sounáležitosti. A hlavně, zachovat si prostor svobodné diskuse, která má ovšem i své jasné meze, kterou je například právě tendence podněcování k zášti a nesnášenlivosti.

Na druhé straně však nezpochybňujme odsouzení tak hrozných činů, ke kterým došlo v Paříži. A uvědomujme si stále jednu věc: právě radikální islamisté a různí jiní (nemuslimští) teroristé mají svou mysl uspořádanou pouze ve zkratkách, zjednodušeních a polaritách. Proto jsou dobře vybaveni k tomu, aby i podle zkratek prováděli své činy. Zkrat a konec.

Nesmíme dopustit, aby se terorismus stal synonymem k uprchlíkům. Je naší lidskou povinností jim poskytnout pomoc v nouzi. Ale je naším demokratickým právem si je pečlivě prověřit, a rovněž jim jasně říct, že v Evropě se žije pouze s našimi hodnotami. Ženy jsou zde rovnoprávné, burky se nosit nebudou, ramadán nevedeme, chceme vzdělání a nástup do práce, ctíme svobodu slova a projevu, ale pravidla určujeme my. Multi kulti se nepovedlo, sorry, jsme zase o krok dál. Berte, anebo nechte být.

V Liberci 17.11.2015

Petr Moos, klinický psycholog a psychoterapeut

Klíčová slova: Miloš Zeman, Blok proti islámu, Albertov, 17. listopad, demokracie, terorismus, Paříž, teroristické útoky, politika, xenofobie, islamofobie, rasismus

Stěhování národů a kulturní invaze do Evropy

Z médií dnešních dní se na nás valí nepřetržitý proud informací o uprchlické krizi, migrační vlně nebo skupinách běženců. Domnívám se, že tyto označující pojmy již dávno přestaly reálně platit a staly se minulostí. Podíváme-li se totiž přítomné realitě přímo do tváře, zahlédneme tam něco mnohem vážnějšího a většího. Na jedné straně kulturní exodus a na straně druhé (té naší) kulturní invazi. Jinými slovy se zde jedná o proces stěhování národů.

Evropa v tomto procesu zcela zaspala a probouzí se ze snu. Dlouhý čas luxusního pocitu bezpečí a jistoty v životě se poměrně rychle vytrácí. Mnohem rychleji, než se postupně v minulosti vytvářel, často i vlivem uspávající konzumní iluze. Sledovali jsme příliš zaníceně ekonomický růst, nálady na burzách, domácí spotřebu, přerozdělování evropských peněz, anebo to, zda se euro na kapitálových trzích zase něčeho neleklo. Právě i proto jsme se teď polekali a vyděsili my sami.

Během posledního roku si všímám, že lidé, kteří ke mně docházejí do psychoterapie se svými úzkostmi, začínají čím dál častěji otevřeně hovořit o jakési hluboké, esenciální úzkosti a pocitu, že okolní svět pro ně přestává být bezpečným místem, nepředvídatelně se proměňuje a prochází transformací, jež není srozumitelná a uchopitelná, tedy je ohrožující. Myslím si, že jistá míra úzkosti v tuto chvíli vytváří společný a sjednocující jmenovatel nás všech, čímž paradoxně generuje napětí, konflikty a rozdělení ve společnosti.

Základ tohoto společenského rozdělení a konfliktů je v tom, že o úzkosti jako společnost otevřeně nemluvíme. V mediálním prostoru mi velmi chybí seriózní diskuse o legitimitě úzkosti z neznámého, o nejistotě z důsledků masívní invaze cizí kultury do našeho privátního prostoru a nakonec tedy i o reálných možnostech, jak se k celé invazi postavit, protože je to obrovský a (ne)očekávaný (jak pro koho) průšvih. S nereflektovanou úzkostí pak vždy zacházíme „dětským a nezralým“ způsobem, zatímco s úzkostí reflektovanou máme možnost začít zacházet „dospěle a zrale“.

Dětské a nezralé způsoby zacházení s úzkostí jsou nejméně tři. Prvním z nich je popření reality. Zavřu oči a dělám, že problém zmizel. Nás Čechů se invaze cizinců netýká, nejsme pro ně cílovou zemí, ono se to přežene a postupně zapomeneme jako na povodně. Problém si musí vyřešit země, kterých se to týká. Nepřežene se to! A řekl bych, že nezapomeneme, protože to nebude možné. Současné stěhování národů se nás týká velmi!

Druhou nezralou reakcí je negativismus. Stereotypní NE, NE, NE. Nechceme, nepřijmeme, nezvali jsme, nemají právo sem chodit. Nikdo z cizinců se nás na nic neptá a prostě přijdou. Potopíme jim lodě, podnikneme nálety na Sýrii, zadrátujeme Evropskou unii nebo alespoň Schengenský prostor, postřílíme gangy převaděčů. Stejně přijdou! Zemanovy, Klausovy či Babišovy výkřiky nám nepomohou. Venčení prasátek před mešitami (typicky český úsvit nápadů), anebo Konvičkou zalévaný truhlíček nenávisti k islámu nám rovněž nepomohou. A navíc, postoj negativismu a zášti zplodí na druhé straně totéž. Na naší straně pak zůstane agrese, extrémismus, hledání společného silného Vůdce, rozdělená společnost.

Třetím dětským způsobem zacházení s úzkostí je naivita. Bezhraniční přijetí všeho, protože to nakonec stejně dobře dopadne. Nedopadne! Pomahačský a spasitelský komplex, ponejvíce motivovaný spíše vlastními výčitkami svědomí, k ničemu konstruktivnímu nevede. Pokud nenastavíme jasná pravidla a hranice ve vztazích, druzí je budou neustále testovat a postupně posouvat. Stejně naivní je i představa, že spasitelům budou lidé do smrti vděční. Nebyli a nebudou. Vidina kulturní asimilace z vděčnosti je do vzdálenější budoucnosti našich dětí a vnuků vskutku spíše zbožným přáním, tedy vlastně možným ohrožením.

Ke kulturnímu exodu a masívní invazi uprchlíků do Evropy se však na druhé straně můžeme postavit zrale a dospěle. Principem takového postoje je jednoznačně především otevřená a pravdivá diskuse napříč celou společností, která se postupně děje jako přirozená součást procesu otevření problému, pojmenování problému a emocí (zejména úzkosti) kolem něj pravými jmény, vyloučení politických, populistických a mocenských hrátek, stanovení společných a nezpochybnitelných hodnot, přijetí jasných pravidel a hranic, pevný a společný postup v jejich dodržování.

Společný dospělý postoj k invazi přistěhovalců s sebou přirozeně nese jednu velkou výzvu. Jsou pro nás Čechy a pro nás Evropany nezpochybnitelné hodnoty, které chceme bránit a jsme ochotni za ně i bojovat? Jaké hodnoty to vlastně jsou? Máme vůbec ještě nějaké? Z jakých hodnot nikdy neslevíme? O jaké hodnoty se chceme podělit s druhými lidmi? Jsme ochotni přijmout osobní zodpovědnost? Za co a za koho? Jsme pouze Češi nebo také Evropané? Neseme zodpovědnost za „naši“ Evropu, anebo jen čerpáme výhody? Když se takto nebudeme ptát my dnes, nejpozději naši vnuci se tvrdě zeptají, proč jsme se tenkrát sami nezeptali.

Osobně bych si velmi přál, aby takovou celospolečenskou a otevřenou diskusi inspirovaly a moderovaly české a evropské elity. Máme nějaké? Máme jich dost. Intelektuální autority s velkým morálním kreditem a demokratickým smýšlením, společenskovědní myslitele, důležité představitele humanitárních organizací, přímé pozorovatele dění v kritických oblastech, přímé účastníky válečných konfliktů, duchovní a další. Především ti by si měli s lidmi a před lidmi vyprávět o svých pohledech a stimulovat naše přemýšlení. A my všichni si o tom můžeme více povídat a postupně dospět k nějakému konkrétnímu jasnému a pevnému konání. Zvláště pak my otcové mluvme a konejme se svými syny. Pokud to nebudeme dělat my, budou tu za nás vykládat spoustu nesmyslů jiní. Např. vrcholní představitelé naší politické reprezentace se již činí, jak mohou. A je to opravdu často grandiózní ostuda a inflace mužství. Ještěže máme Angelu!

V Liberci dne 7.9.2015

Petr Moos – klinický psycholog a psychoterapeut