1) Jak u vás probíhá psychoterapeutické sezení?
Základním principem psychoterapie v mé ordinaci je ROZHOVOR. V případě potřeby je rozhovor doplněn o nějakou jednoduchou techniku, většinou neverbální. Ale mluvené slovo je hlavní náplní psychoterapie zde.
První sezení je „seznamovací“ pokoušíme se společně popsat hlavní problémy a důležitá témata pro další práci. Vlastně společně vytváříme jakousi „objednávku“ do budoucna. Už první setkání může mnohé ukázat, odkrýt a posunout.
V dalších sezeních potom pracujeme na jednotlivých tématech, klademe si otázky, děláme si hypotézy a hledáme odpovědi. Pracujeme s jakýmkoli obsahem, který sem pacient přinese, ať jsou to různé postřehy, myšlenky, pocity, sny, fantazie, duchovní témata, prostě cokoli, neboť vše souvisí se vším. A o to nám vlastně v průběhu terapeutického sezení jde: hledat souvislosti.
Velmi důležitým předpokladem pro efektivní psychoterapii je postupné navázání důvěryhodného a bezpečného terapeutického vztahu. Pokud se u mě pacient necítí dobře, měl by pocit, že si nerozumíme, že se zde nemůže s důvěrou, s pocitem bezpečí a jistoty otevřít, je důležité, aby o tom buď se mnou mluvil, anebo si vyhledal jiného psychoterapeuta. Ne vždy si musí dva lidé vyhovovat. První setkání to naznačí.
Jinak také často svým pacientům říkám, že dobrá psychoterapie rozhodně není „příjemným pokecem u kávy“, tedy člověk zde nemusí nutně prožívat jen pocit radosti a úlevy, ale může se stát, že si pro sebe otevře třeba velmi nepříjemné a bolavé osobní téma. V takovém případě mám potom tendenci pomáhat člověku se těmto tématům nevyhýbat a poctivě si je pro sebe zpracovat. Někdy to může být velmi náročný a nepříjemný proces.
A když jsem už zmínil pojem PROCES, tak to je vlastně také jednou z podstat psychoterapeutických sezení. Postupná změna a proměna je v pravdě záležitostí procesu po určitou dobu. Psychoterapeutické sezení NEPROVEDE ZMĚNU STAVU, tedy neotočí nějakým pomyslným vypínačem, aby se během hodiny rozsvítilo a vše bylo jiné. Psychoterapie většinou STARTUJE podmínky pro to, aby mohl probíhat PROCES ZMĚNY. Často to bývá běh na delší trať, občas se to povede poměrně rychle. Záleží na tom, jak je sám pacient na změny připraven. Je to proces, který často klade nárok na trpělivost a výdrž.
Proto nemám ve své péči „klienty“ (ti ať zůstanou v bankách, u mobilních operátorů a jinde v klientelistických uskupeních), ale mám ve své péči mnoho „pacientů“, tedy lidí trpělivých a vytrvalých (angl. patient = trpělivý a patience = strpení, trpělivost, vytrvalost), jejichž odvahy přijít do psychoterapie si velmi vážím. V mých očích totiž člověk, který se rozhodne do psychoterapie vstoupit, rozhodně není člověkem slabým či nemocným, ale především člověkem odvážným. A pokud je to navíc člověk trpělivý a vytrvalý, psychoterapie může mít velký pozitivní efekt.
2) Když vám popíšu svůj problém, poradíte mi a řeknete, co mám a nemám dělat?
Tak přesně toto se většinou nestane. Psychoterapie není poradenství a cílem není poskytnout pacientovi „manuál na život“, systém rad a postupů, co by měl a neměl dělat. Podstatou mé psychoterapie je ZÁSADA NEHODNOCENÍ. Ve svém životě jste každý z vás slyšel již tolik hodnocení, nosil jste domů známky ze školy, poslouchal, co děláte špatně, co cítíte špatně, a co je pro vás naopak zaručeně nejlepší. Nechci s vámi hrát stejnou hru, protože stejná hra neumožňuje změnu. Proto moji pacienti zde mají velmi často pro ně nový zážitek: nejsou hodnoceni! Ani morálně, eticky, pragmaticky či teoreticky. A v takovém případě pak nedostávají „zaručené rady“ pro úspěšný a šťastný život. Není ani tak důležité, co je DOBŘE nebo ŠPATNĚ. Mnohem důležitější je, zda sám pro sebe člověk prožívá PRAVDU nebo LEŽ. Bývá potom celá řada nevědomých obran (lží do vlastní kapsy), které člověka brzdí v osobním vývoji a mezilidských vztazích. A to není „špatně“! To je prostě „tak“! Pojďme si to spolu prohlédnout (odkrýt) z různých stran a konečné řešení je potom již skryto (a následně odkryto) v každém z vás.
3) Kdy mám k vám do psychoterapie vstoupit? Jak zjistím, že už je čas?
Víte, co vám na to řeknu? Jednoduše asi to, že právě ve chvíli, kdy vás napadne, že byste si psychoterapii chtěl nebo chtěla vyzkoušet, někdo vám ji třeba doporučí, anebo je to čistě váš nápad a impulz, moc nad tím nepřemýšlejte, zvedněte telefon a zavolejte mi na 737 312 969.
4) Musím k vám mít nějaké doporučení od lékaře?
Vůbec ne. Pouze mi zavolejte na 737 312 969 a hned se domluvíme nad našimi diáři.
Při objednávání mám jednu důležitou zásadu!! Pokud jste plnoletý/plnoletá, objednám vás pouze tehdy, když mi zavoláte osobně sám/sama. Objednávání přes třetí osobu nedělám!! Na jedné straně tím mám jistotu, že se objednat opravdu chcete VY, ne že to je přání někoho za vašimi zády, a na straně druhé se tím vyhneme nepříjemnému vzájemnému nahánění v diáři, změnám termínů atd.
5) Jak je to u vás s placením psychoterapie? Máte smlouvy s pojišťovnami?
Nemám smlouvu s žádnou zdravotní pojišťovnou a z tohoto faktu pro vás vyplývají dvě věci:
- Každý si zde psychologickou péči platí sám, hotově, a vždy po ukončení jednotlivé návštěvy. Pro informaci o cenách si klikněte na CENÍK.
- Vaše osobní údaje, údaje o návštěvách zde, údaje o diagnózách a jiná data se nikdy nestanou součástí dalšího elektronického systému či databáze. Není potřeba nic nikam vykazovat, takže zde má každý člověk zajištěnou maximální míru anonymity. Já sám jsem vázán lékařským tajemstvím a neposkytuji nikdy a nikomu jakékoli informace o vaší návštěvě zde.
6) Děláte skupinovou terapii, anebo jen individuální?
Skupinovou psychoterapii zde v ambulanci nedělám. Drtivá většina mých pacientů je v terapii individuální. Pokud je potřeba, poskytuji i psychoterapii pro partnery (párová, partnerská, manželská terapie).
7) Mohou k vám do terapie chodit dva partneři, každý zvlášť do své?
Ne. Nemohou. Paralelní individuální psychoterapie partnerů, rodičů a dětí, rodinných příslušníků či příbuzných nedělám. Odporuje to zásadě potřebné intimity, důvěry a bezpečí pro každého jednotlivého pacienta. Nelze provazovat jednotlivé terapeutické příběhy u jednoho terapeuta. Pokud partneři potřebují terapii, je možné sem docházet buď na terapii párovou, anebo se na společném partnerském setkání dohodneme, že jeden z partnerů bude chodit do individuální terapie ke mně sám, popřípadě jeden může chodit ke mně a druhý k jinému kolegovi či kolegyni. Ale paralelně spolu u mě nikdy!
8) Jak dlouho se musí do psychoterapie chodit? Kolik sezení je potřeba?
Je to velmi individuální. Pokud nastane problém, záleží na tom, o co se jedná a jak dlouho to trvá. Někdy se sem člověk přijde jednorázově poradit v nějaké konkrétní situaci. Jindy sem přichází člověk s dlouhodobými potížemi ve vztazích, se svými vnitřními konflikty a nejasnostmi, s problémy v zaměstnání, s úzkostmi a depresemi, zkrátka s potížemi, které rozhodně nelze vyřešit hned. V takovém případě většina pacientů chodí do psychoterapie v řádech měsíců, někteří i v řádech let. Počet sezení se potom pohybuje minimálně kolem 10, častěji je to však počet větší, tedy do 20 a někteří pacienti na sobě pracují dlouhou dobu a počet všech sezení je potom vyjádřen v několika desítkách.
Intervaly mezi sezeními dohadujeme individuálně, podle časových a finančních možností pacienta, ale delší intervaly než 2-3 týdny postrádají většinou smysl.
9) Jak poznáte, že už mohu psychoterapii ukončit? Že už jste mě opravdu vyléčil?
Z odpovědi se teď nechci nijak vykrucovat, anebo být vůči vám škodolibý, ale vaše otázka je nakonec zamířena přesně opačně. Já se vás postupně ptám, jak se cítíte, zda psychoterapii ještě potřebujete, co je z vašeho pohledu potřeba dále řešit a na čem pracovat, co si pro sebe chcete ještě dále objevit. Nezáleží tedy ani tak na mně, abych poznal, že to už stačí a můžeme terapii ukončit. Záleží na vašem vlastním pocitu. A z letité zkušenosti vím, že každý pacient postupně sám pozná, kdy už by mohl skončit. Postupně o tom sám začne mluvit a společně vyjednáváme ukončení terapie, prohlížíme si, zda někde něco ještě nezůstalo viset, zda někde něco „nečouhá“, bilancujeme vše, co proběhlo a čeho jsme společnými silami dosáhli. Pokud se dohodneme na ukončení psychoterapeutického procesu, nikdy to ze své strany neberu jako definitivní tečku za naším vztahem. Pacient má do budoucna možnost kdykoli zavolat a třeba i jen jednorázově přijít, pokud si potřebuje ještě něco doladit nebo srovnat. Moje ordinace se potom pro něj stává jakýmsi záchytným a známým místem pro případ: „kdyby něco“.
10) Pokud k vám chci vstoupit do psychoterapie, musím mít nutně jen vážné osobní problémy?
Dobrá otázka! Je pravda, že obvykle moji službu vyhledají lidé, kteří se něčím trápí, něco vážného se jim přihodilo, mají starost, že už je toho na ně moc a nevědí si rady. Avšak, občas se stane, že někdo třeba nemá ani tak vážné potíže ve svém životě, ale sám se rozhodne, že by chtěl psychoterapeutický proces analýzy pro sebe využít jako cestu k sebepoznání, k prozkoumání vlastních možností a mezí, svých představ a snů do budoucna, svého celkového potenciálu do života, práce, vztahů a harmonického bytí se sebou samým. Někdo si přichází prozkoumat vlastní „stín“, tedy se podívat, zda nejsou věci, které nechce vidět, a v životě mu potom působí nějakou nevýhodu, o níž občas „zakopne“. Někdo si přichází prozkoumat svoje duchovní otázky a otázky po smyslu žití a konání na tomto světě. Je to různé, ale rozhodně není pro psychoterapii podmínkou přinést „těžké trauma“ či „vážnou duševní nemoc“.
11) Když budu potřebovat léky, napíšete mi je?
Ne! Já léky nepředepisuji! Ale dokáži poměrně dobře odhadnout, kdy by pro vás byla léková podpora vhodná, jsem schopen i usoudit, jaké léky by to měly být, a potom doporučit návštěvu praktického lékaře nebo psychiatra pro jejich předepsání. V rámci terapie můžeme o lécích mluvit, uvažovat o jejich nasazení, edukativně si probrat, jak léky fungují a co dělají, zbavit je mýtů, legend a hloupých nesmyslů, zkrátka, můžeme se zbavit zbytečného strachu z jejich užívání. Léky nejsou potvrzením toho, že jste již „blázni“ a je to s vámi špatné. Vůbec ne! A také platí, že léky váš problém sice nevyřeší, ale mohou se někdy stát efektivní podporou při řešení problému v psychoterapii. Někteří kolegové sice tvrdí opak (léky snižují motivovanost a intenzitu prožívání v terapii), ale mé vlastní a bohaté klinické zkušenosti toto rozhodně nepotvrzují.
12) Provádíte psychodiagnostiku, psychologická vyšetření a různé testy? Mohu se třeba jen objednat na stanovení IQ? Nebo si nechat vyšetřit osobnost, co jsem zač?
Psychologické vyšetření pomocí různých testů většinou vůbec neprovádím. Pro terapeutický proces je nejdůležitější to, co vás konkrétně trápí a co s tím následně společnými silami provedeme. A pokud mi otevřeně popíšete, jaké máte potíže, moje klinická zkušenost většinou zcela stačí k tomu, abychom si problém pojmenovali a možná si k němu spolu vyslovili i nějakou tu diagnózu. Diagnóza vůbec není tak důležitá, jak by to na první pohled vypadalo. Je to jen zvyk v oblasti zdravotnictví dát něčemu kód a název. Pacientovi to v případě psychických obtíží nijak zvlášť nepomůže.
Neprovádím testová vyšetření osobnosti, intelektu a jiných věcí, protože se o tom zpravidla rychle dohodneme i bez testů. Nedělám také testy na řidičské a zbrojní průkazy, různé osobnostní profily personalistického zaměření, tedy testy schopností a potenciálů v zaměstnání, manažerských schopností a podobně.
V procesu terapie pak vůbec nejde o to, „co jste zač“, ale o to, abychom společně zahlédli, co udělat tak, aby vám bylo pokud možno dobře na světě. To je vše.