Nedávno jsem ve své elektronické poště nalezl e-mail od doc. Zbyňka Vybírala, ve kterém sděluje, že rezignoval na místo českého zástupce v psychoterapeutickém výboru EFPA (Evropské federace psychologů), protože „nemůže souhlasit s politikou EFPA, kde zvítězila myšlenka, že psychoterapie je jen věcí klinických psychologů a psychiatrů.“ Zbyněk Vybíral toto nemůže přijmout, proto odstoupil. Je to výsostně jeho rozhodnutí, rozumím mu a nemám s tím žádný problém. Avšak celá věc mě přivedla k vážnému přemýšlení nad tímto tématem. Je psychoterapie opravdu záležitostí klinických psychologů a psychiatrů? Patří pouze do prostoru zdravotnictví? Tedy výhradně do prostoru klinického? Anebo je to činnost či živnost, kterou může provozovat v podstatě kdokoli, kdo absolvuje „psychoterapeutické vzdělání“, bez rozdílu ve vzdělání pregraduálním a postgraduálním?

Mezi kolegy psychoterapeuty se poslední dobou setkávám s pozoruhodným názorem, že psychoterapii pro sebe usurpuje klinická psychologie a psychiatrie. Když sáhnu do své prořídlé paměti a vzpomenu na praotce zakladatele různých psychoterapeutických směrů, vychází mi jednoduše následující:

Celý příspěvek →

Na stránkách časopisu Psychoterapie, v čísle 2, ročníku 2010 mě zaujal článek Vladimíry Strakové a Patrika Grexy: Využití Gestalt přístupu při krizové intervenci, a rovněž článek Jana Roubala: Diagnostikování a intervence v gestalt terapii. K vážnějšímu přemýšlení nad oběma články mě potom přinutila recenze Petra Možného: Komentář k příspěvku Jana Roubala. Je to opravdu velmi dobře napsaný text a rád bych touto cestou Petru Možnému vyjádřil své uznání a také dík za inspiraci.

V následujících odstavcích bych se chtěl zamyslet nad dvěma základními otázkami, které Možný vyslovil v jedné větě: „Opakovaně si kladu otázku, proč zrovna psychoterapeuti mají takovou potřebu halit své poznatky a teorie do obecně nesrozumitelných pojmů a proč si každý směr vytváří svou vlastní terminologii, srozumitelnou jen zasvěcencům. Odborníci jiných oborů tuto potřebu – pokud je mi známo – nemají.“

Kolegové gestaltisté ve svých článcích používají opravdu neuvěřitelně obludný, šroubovaný a znásilňovaný jazyk. Shodou okolností jsou to zrovna gestaltisté, možná proto, že ty články nepsali analytici, systemici, rogeriáni či terapeuti pevným objetím. Tahle hantýrka, plná „psychohlodů“ se týká celé naší panoptikální obce, napříč jednotlivými přístupy a směry.

Celý příspěvek →

Již delší dobu prožíváme na vlastní kůži projevy světové ekonomické krize, která je důsledkem rozsáhlého civilizačního mechanismu kolektivního popření. Naše industriální společnost popírá, dokud to jen lze, jakékoli signály o tom, že meze hospodářského růstu jsou významně atakovány, v mnoha oblastech již zcela dosaženy. Tímto stylem to dále nepůjde tak blahobytně a rychle, někde to nepůjde vůbec, a v některých případech to již dávno nejde.

V souvislosti s ekonomickou krizí zatím mluvíme většinou pouze o průmyslové výrobě, kupní síle obyvatel, finančním byznysu či nezaměstnanosti. Stereotypním pohledem se pak stalo tvrzení, že naopak růst bude zaznamenávat oblast pomáhajících profesí, zejména pak profese psychologická, psychiatrická, psychoterapeutická a sociální (sociálně pracovní, sociálně právní), neboť lidé ztratí možnost konzumního abúzu, jímž kompenzují svou vnitřní nerovnováhu. Někteří z nich navíc ztratí i zaměstnání, takže nebude v jejich silách splácet dluhy, v nichž se jim mnoho let úspěšně žilo a mnohdy i šťastně popíralo. Psychosociální průmysl zaznamená silnou konjunkturu a bude v naší společnosti stále potřebnější.

Z klinické ambulantní praxe zatím nemám dojem, že by v posledním roce nějak významně vzrostl počet pacientů. Dokonce se domnívám, že ani nevzroste. Naopak mě napadá, že se principy krize mohou objevovat a opakovat ve všech oblastech lidské činnosti podobně. A co když se tedy netýkají např. jen výrobního průmyslu, ale také průmyslu sociálního? Může se jednoho dne stát, že prostor a meze pomáhajících profesí budou zcela naplněny, nabídka výrazně přeroste poptávku a celý systém psychosociálního průmyslu se dostane do krize? Jak by asi taková krize potom vypadala? A může se vůbec tento obor lidské činnosti do krizového stavu dostat?

Celý příspěvek →

Souhrn:

V rámci libereckého Střediska komplexní terapie psychosomatických poruch provádíme pět let s kolegou psychiatrem MUDr. Alešem Fürstem experiment ve skupinové psychoterapii, kdy integrujeme v jedné skupině pacientů dva odlišné psychoterapeutické přístupy, Pesso Boyden System Psychomotor a daseinsanalýzu. Oba přístupy odpovídají našim komplexním výcvikům v psychoterapii. Ačkoli jsme byli předem varováni, že tato integrace nejspíše nebude dobře fungovat, rozhodli jsme se to zkusit a po pěti letech praxe můžeme s jistotou říci, že proces integrace vyústil v nový a zajímavý psychoterapeutický útvar, který funguje velmi dobře a přináší s sebou řadu nových a pozitivních psychoterapeutických efektů.

Klíčová slova:

integrace, skupinová psychoterapie, PBSP, daseinsanalýza

Hned v úvodu bych rád podotkl, že v rámci tohoto textu si v žádném případě nekladu ambice na metodologicky přesné a formálně vědecky správné vyhodnocení integrativního experimentu ve skupinové psychoterapii, kterého se s kolegou již pět let svévolně dopouštíme. Rád bych touto cestou pouze jednoduše sdělil všem psychoterapeutům a i všem teoretikům terapeutické integrace, že nám vcelku dobře po zmíněnou dobu funguje zajímavé propojení dvou svébytných psychoterapeutických směrů, konkrétně Pesso Boyden System Psychomotor (dále PBSP) a daseinsanalýzy, v rámci jedné skupiny pacientů, se kterými postupně pracujeme ve Středisku komplexní terapie psychosomatických poruch v Liberci.

Celý příspěvek →

(přednáška na konferenci v Brně 30.3.2007)

Motto:

Diagnóza je v psychoterapeutickém procesu zbytečná, a právě proto se bez ní neobejdeme.

– Mgr. Petr Moos, klinický psycholog a psychoterapeut, SKT Liberec

1. Obejdeme se v psychoterapii bez diagnostiky a diagnóz v době precizních klasifikací a léčebných standardů?

            Psychoterapie působí na první pohled dojmem, že diagnózy ze své podstaty a k vlastnímu způsobu práce nepotřebuje. Do jisté míry tomu tak skutečně je. Terapeutický proces je založen na osobním vztahu terapeuta a pacienta, na chování a prožívání tohoto vztahu tady a teď, na projevech či tématech, které nám přicházejí a jeví se právě v průběhu terapeutického sezení, na pracovním materiálu, jenž sám pacient na jednotlivá psychoterapeutická setkání přináší, na osobnosti terapeuta, přinášejícího do vztahu sebe sama a své osobní angažmá.

Celý příspěvek →

Řeč je o psychologovi (psychoterapeutovi), který se dostal do stavu transu ze sebe samého. Řeč je o celé obci psychologů, uvedené postupně do transu pomocí svých vlastních mechanismů fungování. A řeč může být také o základním paradigmatu, z něhož moderní psychologie vychází, totiž o paradigmatu akademické vědy, která strnula v narcistickém transu zrcadlení sebe samé.

Stereotyp a láhve od kečupu

V ambulantní péči mám čtyřicetiletého muže, který mi nedávno na psychoterapeutickém sezení podrobně popisoval svou dvanáctihodinovou pracovní směnu, během níž musí na pásu postupně zkontrolovat pohledem a pohmatem 16 000 plastových lahví od kečupu.

„Pokaždé se mě asi tak po dvou hodinách práce zmocní zvláštní stav,“ říkal mi s pohledem upřeným do prázdna, „jak ty láhve jedou, jedna za druhou, úplně mě to dostane do takového jakoby vytržení nebo co, prostě všechno kolem přestane existovat, jsou jen ty láhve přede mnou, je to pocit, jako by už nic nešlo změnit, jako by všechno bylo už jednou pro vždy dáno a já do toho byl jaksi podivně zatažen. Vlastně se mi v tu chvíli ani nic měnit nechce, protože se odehrává něco, co mi někde v hloubi poskytuje zvláštní jistotu, o co se opírám, ale je to jako nějaká past, která se na mě šklebí, protože mi to celé dává jistotu a zručnost v práci a zároveň s tím i jistotu uvěznění. Jako by to v tu chvíli byl ďábelský kšeft, něco za něco.“

Celý příspěvek →

Poznámka první. Vedeme-li systematickou individuální nebo skupinovou psychoterapii, vidíme zcela zřetelně, že po jisté době společné práce s pacientem se již nejedná o čistě individuální terapii samotného jedince, nýbrž o terapii jednotlivce jako přirozené součásti jeho internalizovaného rodinného systému. Spontánně např. hovoříme o dětství, rodičích, vlastních dětech, mezigeneračním soužití. Na základě empirických poznatků pak vytváříme teoretické představy o hyperprotektivních nebo schizofrenogenních matkách, diskvalifikovaných otcích, dvojných vazbách nebo třeba rodičích, kteří „páchají dobro“. Takže i v rámci individuální nebo skupinové psychoterapie pracujeme nejen s reálným člověkem, jenž společně s námi sedí v jedné místnosti, ale také s jeho vnitřně prožitkovým, virtuálním systémem rodiny (primární i současné).

Poznámka druhá. Dva američtí rodinní terapeuti Gurman a Kniskern provedli na poli manželské terapie v osmdesátých letech minulého století řadu zajímavých studií. Výsledky těchto studií, mimo jiné, přesvědčivě poukazují na fakt, že společná terapie obou manželů, vedená jako práce se vztahovým a komunikačním systémem páru v kontextu rodiny, je mnohem účinnější než individuální terapie pouze jednoho partnera.

Celý příspěvek →

V současné době probíhá v oboru psychiatrie práce na tvorbě nové verze doporučených léčebných postupů, tzv. standardů nebo guidelines. Východiskem pro standardizaci se stává desátá revize Mezinárodní klasifikace nemocí (ICD-10), oddíl duševních poruch a poruch chování, resp. DSM-IV (manuál americké psychiatrické společnosti), kdy pro vybrané psychiatrické diagnózy nebo větší diagnostické okruhy má být jasně stanoven doporučený léčebný postup. V souladu se stávajícím vědeckým paradigmatem medicíny je potřeba, aby stanovené postupy odpovídaly nejnovějšímu poznání, založeném na průkazu účinnosti v řádných výzkumných studiích.

Do klinické péče o pacienty, trpící duševními poruchami a poruchami chování, patří i systematická psychoterapie, která se již – alespoň proklamativně – stává téměř obligátní součástí terapeutické rozvahy. Je z velké části jako výkon hrazená zdravotními pojišťovnami a odbornou společností jasně definovaná ve smyslu požadované kvalifikace. Tvorba psychiatrických standardů se tak stává jistou výzvou k zamyšlení i pro psychoterapeuty (psychiatry, klinické psychology a lékaře), kteří byli svými kolegy psychiatry vyzváni ke spolupráci na jejich přípravě.

Celý příspěvek →

Dnešní doba je dobou neuvěřitelných paradoxů. Vedle sebe mohou zároveň existovat teorie, principy a světonázory, které spolu zdánlivě vůbec nesouvisí. Díky hojným interpretacím v nás pak budí dojem, že stojí v extrémních polohách proti sobě a na první pohled se musí vzájemně vylučovat, nebo alespoň mezi sebou vést nutnou válku. Týká se to mnoha odvětví činnosti současného člověka včetně medicíny a terapeutické péče v prostoru zdraví a nemoci. Tak zvanou válku spolu vedou vědecká medicína a alternativní přístupy, materialistická biologie a esoterické nauky, farmakoterapie a psychoterapie, biologické a psychospirituální pojetí nemoci, a tak bychom mohli pokračovat donekonečna. Ve skutečnosti se však nejedná o žádnou válku pravdy proti lži či válku těch vidoucích proti těm slepým. To vše je pouze naše velká iluze. A navíc, opravdu vidoucí nikdy nikde žádnou válku nevedl.

Partner, nebo nepřítel?

Současná akademická medicína je striktní vědou o nemoci. Je natolik zahlcená patologií a negativními principy, že pro zdraví a harmonizaci něčím pozitivním již nezbývá místo. Cítí se být velmi silnou v prostoru nemoci, ale v otázkách zdraví viditelně tápe. Lékař, který v rádiu radí lidem, jak žít zdravě, působí mnohdy směšně. Již tím, že jeho rady zní jako uživatelský manuál k operačnímu systému počítače. Navíc se ty rady pravidelně po určité době mění a leckdy se bez uzardění otočí o sto osmdesát stupňů. Lékařům to zjevně nevadí. Paradoxně se ještě chlubí tím, že radí v souladu s „evidence based“ vědeckými poznatky, stále čerstvými a stále novými (rozuměj jinými). Časy se mění.

Celý příspěvek →

„Nezlobte se na mě, ale já na to spojování duše s tělem, nebo jak tady tomu říkáte ta psychosomatika, moc nevěřím, takže ani nevím, co tu vlastně dělám.“

Tímto prohlášením zahájila paní Eva (fiktivní křestní jméno) první sezení psychoterapeutického procesu a nevědomky mi tak velmi přesně charakterizovala dva hlavní principy svých obtíží, které se postupně začaly manifestovat jako psychosomatické symptomy:

1. Princip disociace, který se utvářel, jak se později ukázalo, díky ego-obranným mechanismům vytěsnění, racionalizaci a projekci. Paní Eva to řekla hned na začátku velmi trefně: „Psychické dění s tělesným nespojuji!“ Neboli, odděluji je od sebe stejně tak, jako třeba racionální uvažování od emočního zážitku. Tím se celkové psychické prožívání u paní Evy během života extrémně vypólovalo. Naučila se zaujímat neotřesitelnou pozici na pólu obranných racionalizačních schémat. Vnitřní dění se postupně stalo neznámým a nejistým. Emoční prožívání se totiž skrylo kamsi do nevědomí, tedy bylo vytěsněno, zatímco racionalizace na úrovni myšlení se staly jejím životním stylem. Naslouchat jim bylo pro mě často ukrutným trápením.

Celý příspěvek →