Nedávno jsem ve své elektronické poště nalezl e-mail od doc. Zbyňka Vybírala, ve kterém sděluje, že rezignoval na místo českého zástupce v psychoterapeutickém výboru EFPA (Evropské federace psychologů), protože „nemůže souhlasit s politikou EFPA, kde zvítězila myšlenka, že psychoterapie je jen věcí klinických psychologů a psychiatrů.“ Zbyněk Vybíral toto nemůže přijmout, proto odstoupil. Je to výsostně jeho rozhodnutí, rozumím mu a nemám s tím žádný problém. Avšak celá věc mě přivedla k vážnému přemýšlení nad tímto tématem. Je psychoterapie opravdu záležitostí klinických psychologů a psychiatrů? Patří pouze do prostoru zdravotnictví? Tedy výhradně do prostoru klinického? Anebo je to činnost či živnost, kterou může provozovat v podstatě kdokoli, kdo absolvuje „psychoterapeutické vzdělání“, bez rozdílu ve vzdělání pregraduálním a postgraduálním?
Mezi kolegy psychoterapeuty se poslední dobou setkávám s pozoruhodným názorem, že psychoterapii pro sebe usurpuje klinická psychologie a psychiatrie. Když sáhnu do své prořídlé paměti a vzpomenu na praotce zakladatele různých psychoterapeutických směrů, vychází mi jednoduše následující: