Pracuji jako klinický psycholog a psychoterapeut. Je mi 34 let, tedy nepříliš zralý věk na vážné úvahy, na druhé straně jsem do této chvíle prošel celkem šesti různými pracovními místy. Dětským krizovým centrem v Praze – Michli (týrané, zneužívané a zanedbávané děti), Denním stacionářem SANANIM Praha (terapie závislostí na nealkoholových drogách), Psychiatrickým oddělením Nemocnice Liberec, ARO – ambulancí chronické bolesti Nemocnice Liberec, Poradnou pro rodinu a mezilidské vztahy v Liberci a v současné době pracuji pro Středisko komplexní terapie psychosomatických poruch (MUDr. Chvála, Liberec). Měl jsem to po profesní stránce docela pestré a jsem tomu velmi rád, protože právě tato pestrost je pro mě nyní nesmírně důležitým pracovním těžištěm v psychoterapii.

Čas od času (statisticky tak jednou až dvakrát do roka) mě náhle a bez varování přepadají zvláštní duševní stavy. Nazval jsem si je pro sebe „stavy existenciální rozlady“ a pevně věřím, že nejsem sám, kdo je v naší profesi prožívá. Hlavními symptomy těchto stavů jsou u mě pocity hlubokého smutku, iracionální skepse a nutkavý tlak otázek po smyslu psychologického konání. Můj syn se mě jednou zeptal, co vlastně v té práci dělám a zarazilo mě, jak obtížně se to sděluje. Jak moc ten vlastní předmět mé práce není viditelný a uchopitelný. Ať už takový dialog vedu s devítiletým chlapcem, dospělým člověkem, nebo v hloubi vlastní duše, je to v podstatě onen hlavní spouštěč nutkavého tlaku otázek s neodvratným koncem ve stavu existenciální rozlady. Avšak musím s povděkem přiznat, že tyto stavy mají postupem času čím dál tím kratší trvání a období remise se příznivě prodlužují.

Celý příspěvek →

Velmi hluboce mě oslovil článek profesora Smékala v letním čísle Psychologie Dnes na téma Spiritualita a psychoterapie. Smékal v něm poukazuje na fenomén, jenž se zcela jednoznačně stále více, díky našim pacientům, objevuje jako výzva pro terapeuty.

„Poradenská a psychoterapeutická praxe přinášejí stále více dokladů o tom, že mnohé psychopatologické stavy, psychosomatické poruchy a adaptační nesnáze mají ve své etiologii a patogenezi nevyřešené spirituální problémy…Spiritualita je určitým pojetím cesty životem i pojetím Boha a Posvátna. Spiritualita je základní formou osobnostního vyladění a pojetím centra, z něhož člověk odvozuje svůj život.“ (Smékal, 2001).

Z vlastní psychoterapeutické praxe dobře vím, že řada mých pacientů se duchovními otázkami nezabývá či z nějakého důvodu přímo odmítá vlastní spiritualitu jakýmkoli způsobem reflektovat. Avšak to nijak neodporuje výše zmíněné Smékalově poznámce, že lidí, kteří nějakou vnější symptomatickou formou řeší psychospirituální konflikt nebo problém, je dost a zdá se, že jejich počet zvolna narůstá. Lidé se postupem času přesvědčují o neúplnosti a nedostatečnosti vědeckých teorií a metodik, do nichž před časem vložili svou důvěru. Do ordinace psychoterapeuta přicházejí v momentě, kdy nejčastěji opakují slovo „nevím“. Nevím, co se to děje, nevím proč, nevím, kdo jsem, nevím, co mám dělat. Ve většině případů jsou chyceni do zrádné pasti hledání někoho, kdo jim na základě svého akademického vzdělání poskytne metodu, nebo nejlépe převezme odpovědnost za další vedení.

Celý příspěvek →