Pracuji jako klinický psycholog a psychoterapeut. Je mi 34 let, tedy nepříliš zralý věk na vážné úvahy, na druhé straně jsem do této chvíle prošel celkem šesti různými pracovními místy. Dětským krizovým centrem v Praze – Michli (týrané, zneužívané a zanedbávané děti), Denním stacionářem SANANIM Praha (terapie závislostí na nealkoholových drogách), Psychiatrickým oddělením Nemocnice Liberec, ARO – ambulancí chronické bolesti Nemocnice Liberec, Poradnou pro rodinu a mezilidské vztahy v Liberci a v současné době pracuji pro Středisko komplexní terapie psychosomatických poruch (MUDr. Chvála, Liberec). Měl jsem to po profesní stránce docela pestré a jsem tomu velmi rád, protože právě tato pestrost je pro mě nyní nesmírně důležitým pracovním těžištěm v psychoterapii.
Čas od času (statisticky tak jednou až dvakrát do roka) mě náhle a bez varování přepadají zvláštní duševní stavy. Nazval jsem si je pro sebe „stavy existenciální rozlady“ a pevně věřím, že nejsem sám, kdo je v naší profesi prožívá. Hlavními symptomy těchto stavů jsou u mě pocity hlubokého smutku, iracionální skepse a nutkavý tlak otázek po smyslu psychologického konání. Můj syn se mě jednou zeptal, co vlastně v té práci dělám a zarazilo mě, jak obtížně se to sděluje. Jak moc ten vlastní předmět mé práce není viditelný a uchopitelný. Ať už takový dialog vedu s devítiletým chlapcem, dospělým člověkem, nebo v hloubi vlastní duše, je to v podstatě onen hlavní spouštěč nutkavého tlaku otázek s neodvratným koncem ve stavu existenciální rozlady. Avšak musím s povděkem přiznat, že tyto stavy mají postupem času čím dál tím kratší trvání a období remise se příznivě prodlužují.