(referát na seminář SKT 20.11.2007)

• v zahraniční literatuře se jako nejčastější evidence based teorie somatizace objevují:

1. analytické teorie – vycházejí z psychoanalýzy (Evropa)
2. behaviorální teorie – vycházejí z behaviorismu (USA)
3. psycho-neuro-imunologické teorie – spíše biologický základ, v dnešním referátu se jimi nebudeme zabývat (všude)

• analytické teorie se opírají nejvíce o koncept psychologických ego-obranných mechanismů, z nichž některé se natolik zpevní a zrigidní, že se stanou jakýmsi životním stylem a způsobem existování daného jedince
• v takovém případě pak začnou představovat velkou nevýhodu a starost při fungování ve vztazích a se sebou samým
• výzkumy Krauseho, Pennbakera a O´Heerona z devadesátých let jasně potvrzují, že čím více a pevněji fungují egoobranné mechanismy, tedy čím méně jsme schopni vnímat a vyjadřovat své prožívání, tím intenzívnější je doprovodná tělesná reakce

Celý příspěvek →

„Bolest je nepříjemná senzorická zkušenost, která souvisí se skutečným nebo potenciálním tkáňovým poškozením nebo je popisována ve smyslu takového poškození.“

         Takto definuje pojem bolesti Světová zdravotnická organizace. Svou definicí nám bere možnost věnovat se našemu tématu psychologického ovlivňování bolesti, protože psychologie zde vůbec není nutná. V uvedené definici totiž chybí jakákoli zmínka o pacientovi, o kterého také tak trochu jde.

Proto bych navrhoval pro naše dnešní úvahy opustit definici bolesti Světovou zdravotnickou organizací a opřít se o jednoduchou a prostou definici amerického anesteziologa Mc Cafferyho:

„Bolest je to, co říká pacient a existuje, když to pacient tvrdí.“

Pouze a jedině z tohoto pohledu se můžeme zabývat něčím takovým, jako je psychologie bolesti, tedy i možnostmi této psychologie bolest ovlivnit.

Celý příspěvek →

(přednáška pro Ústav adiktologie v Praze 2.4.2008)

• teorií motivace je celá řada podle jednotlivých filozofických východisek psychologických teorií, je to víceméně velmi nehezké a nezajímavé čtení a povídání, takže se tomu vyhneme a pokusíme se udělat jakousi souhrnnou obecnou teorii motivace, o které lze mluvit normálně a lidsky, aby se nám zde společně nedělalo špatně od žaludku a abychom nepromarnili vzácný čas
• slovo motivace je termín odvozený z latinského motivus, což je forma slovesa moveo – pohybuji, v infinitivu movere – pohybovat
• toto slovo tedy přeneseně vyjadřuje fakt, že v našem chování a jednání existují určité hybné síly
• těmto hybným silám pak říkáme motivy
• motivace je tedy hypotetický konstrukt (to je důležité si uvědomit, není to nic hmatatelného), pomocí kterého se snažíme vysvětlit naše cílené chování a jednání (a nic lepšího nás zatím nenapadlo)
• někdy se také motivace rozděluje na vnější (je dána činy, které vyvolávají jiní lidé) a vnitřní (činy, které si vyvoláváme a spouštíme sami)

Celý příspěvek →

• pokud se v poradně objeví problém s alkoholem, může se tak vlastně stát 2 způsoby:

1. přijde klient sám
2. přijde partner klienta, manželka, blízký člověk, kamarád apod.

• první varianta není příliš obvyklá, a jestliže se to stane, signalizuje nám to obvykle opravdu problém s alkoholem, velmi pravděpodobně závislost
• ve druhém případě, kdy přichází partner, musíme se v případu zorientovat přes prostředníka
• počítáme s tím, že okolí vidí problém s alkoholem dříve než pacient
• dále počítáme s tím, že dlouhou dobu trvá, než se partner odhodlá poradnu navštívit, takže v případě návštěvy v poradně je abúzus, popř. závislost velmi pravděpodobná
• partner nebo blízký, když před námi sedí, obvykle prožívá nejistotu, úzkost, nejasnost situace s alkoholem, celou řadu zklamání, byl mnohokrát alkoholikem obelhán, prošen za odpuštění, má tendenci alkoholika omlouvat nebo zase naopak těžce a za všechno obviňovat

Celý příspěvek →

Hlavním těžištěm mého referátu je část osobního příběhu pacientky, která od jedenácti let trpí migrénou. V současné době jí je 55 let, takže se zde již jedná o jakýsi druh soužití s nemocí jako životním partnerem. Nebudu se příliš zabývat technologií celkové terapie, výsledky různých vyšetření a detailním složením antimigrenosních čípků. Soustředím se pouze na její příběh (zejména z období dětství), který potom využiji k několika obecnějším psychosomatickým úvahám o migréně. Tyto úvahy vycházejí z mého osobního pozorování při práci s pacientkami, nabízejícími migrénu jako dominantní syndrom.

Stav: vdaná v jednom manželství od 20 let, narodili se 2 synové, starší nyní 32 let, mladší před 5 lety tragicky zemřel ve věku 25 let.

Zpráva od neurologa: září 2001, migrenosní cefalea od 11 let, střídavá lokalizace, pocit otoku hlavy, nauzea, zvyšující se abúzus analgetik, za posledních 5 let výrazné zhoršení, od 3.2.99 nepřetržité užívání antimigrenosních čípků, od 20.8.01 Rivotril 2x2mg. Aktuálně záchvaty migrény téměř denně malé, velké s aurou 1x týdně.

Psychoterapie: Do individuální systematické psychoteraie byla paní Marie přijata v září 2001, pravidelně dochází na jednotlivá sezení 8 měsíců, celkový počet sezení k dnešnímu dni: 20.

Celý příspěvek →

V roce 1993 proslovil tibetský dalajlama několik přednášek pro 6000 lidí na Státní univerzitě v Arizoně. Během diskuse se ho jeden americký student zeptal, co vlastně Jeho Svatost považuje za skutečný smysl života. Dalajlama se na delší čas zamyslel a nakonec odpověděl: „Věřím, že pravým cílem našeho života je hledání štěstí. To je jasné. Ať už jsme věřící či nikoliv, ať vyznáváme to či ono náboženství, my všichni hledáme v životě něco lepšího. Myslím si tedy, že hlavní pohnutkou našeho života je hledání štěstí.“

Řekl bych, že převážná většina z nás s tímto výrokem do značné míry souhlasí, ačkoli pojem štěstí je pro nás jen stěží uchopitelný. A navíc v naší společnosti si „štěstí“ snadno pleteme s „potěšením“, které je ve své podstatě nestabilní a prchavé. Jako základ mu totiž slouží velice proměnlivá fyzická rovina prožívání.

Celý příspěvek →