Petr Moos

 

Volné asociace a rozvoj myšlenek Byung-Chul Hana, který se narodil v roce 1959 v jihokorejském Soulu, v osmdesátých letech dvacátého století se přestěhoval do Německa a zde absolvoval studia německé literatury a teologie. Od roku 2000 působil na filozofické fakultě Basilejské university a od roku 2012 vyučuje filozofii na univerzitě v Berlíně. Je autorem mnoha knih a textů. V následujícím článku předkládám myšlenky a úvahy, které jsou součástí jeho publikací:

Společnost únavy (2010), Společnost transparence (2012)

 

Společnost únavy

Dnešní globalizovaná společnost se vyznačuje vymizením jinakosti a cizosti. Jakákoli imunitní reakce je reakcí na jinakost. Dnes však zaujala místo jinakosti diference, která žádnou imunitní (tedy negativní) reakci nevyvolává. Diference postrádá onen osten cizosti, jenž by vyvolával mocnou imunitní reakci. Stejně tak cizost degeneruje na pouhou konzumní formulku. Cizí uvolňuje prostor exotickému. To je navštěvováno turistou. Turista ani konzument již nejsou imunologickými subjekty. Imunologické paradigma se nesnáší s procesem globalizace. Jinakost, která by vyvolávala imunitní reakci, by totiž logicky stála v cestě procesu odbourávání hranic, jejich relativizace a rozostření.

Psychická onemocnění jednadvacátého století v sobě sice zahrnují jistou dialektiku, nikoli však dialektiku negativity, nýbrž dialektiku pozitivity. Psychopatologické stavy musíme hledat daleko spíše v přemíře pozitivity. Zdrojem násilí není totiž jen negativita, ale také pozitivita, nikoli jen jiný či cizí, nýbrž také stejný. Kdo žije stejným, na stejné i zajde. Veškeré naše systémy a způsoby života jsou obézním způsobem stejné. Zevšeobecněná komunikace a informační přesycenost hrozí ochromit veškeré lidské obranné schopnosti.

Násilí pozitivity má příčinu v nadprodukci, v nadměrné výkonnosti a v přemíře komunikace. Je to virové násilí, násilí sítí a virtuality. Násilí konejšivé zkázy, genetické a komunikativní násilí, násilí konsensu a korektnosti. Nepostupuje frontálně, ale cestou nákazy, řetězové reakce a odbourávání všech typů imunity. Je to stejná cesta jako u rakovinných buněk skrze nekonečné bujení, růst nádorů a postupnou metastázi.

Proti virům se lze bránit mnohem obtížněji, neboť se nacházejí v samém srdci systému. Rodí se přízračný nepřítel, jenž se šíří po celé planetě, neboť virus se dostane všude a proniká do veškerých mezer moci. Tím podporuje ne-moc. Virové násilí vychází z oněch singularit, které se v systému zabydlují jako teroristické spící buňky a pokoušejí se rozvrátit jej zevnitř. Terorismus představuje vzpouru singularit proti globální dimenzi moci.

Výchozím předpokladem násilí pozitivity není nepřátelství. Daří se mu naopak v permisivní společnosti, v níž vládne klid konzumu a mír. Jeho živlem je od veškeré negativity oproštěný prostor stejného, v němž nedochází k žádné polarizaci mezi přítelem a nepřítelem, vnitřkem a vnějškem anebo vlastním a cizím. Hnacím motorem člověka se následně stává jeho vlastní výkon.

Společnost výkonu se stále více oprošťuje od veškeré negativity, kterou odbourává překotným způsobem deregulace. Neohraničené mohu je základním slovesem společnosti výkonu. Na místo zákazu, příkazu nebo zákona nastupují projekt, iniciativa, motivace a flexibilita. Disciplinární společnosti ještě udává tón jakési záporné ne. Její negativita často produkuje zločince. Společnost výkonu naproti tomu produkuje depresivní jedince a životně vyhořelé existence.

Společenskému nevědomí je očividně vlastní snaha po maximalizaci produkce. Za účelem dalšího stupňování produktivity je paradigma disciplinární společnosti nahrazeno paradigmatem výkonnosti, protože od jisté hranice je negativita zákazů a odmítání na překážku dalšímu stupňování výkonnosti. Subjekt výkonnosti je totiž rychlejší a produktivnější než subjekt poslušnosti. Subjekt výkonnosti navíc i nadále zůstává disciplinovaným subjektem. Disciplinární stadium má již za sebou.

Vzestup deprese počíná okamžikem, kdy je disciplinární model řízení mezilidských vztahů opuštěn ve jménu normy, která vybízí každého jednoho člověka k osobní iniciativě a zavazuje jej, stát se sobou samým. Depresivní jedinec je vyčerpaný obrovským tlakem na skutečnost, že se musí stát sám sebou. K depresi právě tudy vede cesta k oslabení sociálních vazeb, která je příznačná pro narůstající fragmentarizaci a atomizaci sociálního prostoru. Zdrojem nemoci ve skutečnosti není ani tak přemíra zodpovědnosti a osobní iniciativy, nýbrž právě imperativ výkonnosti coby nové přikázání postmoderní společnosti práce. Depresivní člověk je onen animal laborans, jenž vykořisťuje a terorizuje sám sebe, a to zcela dobrovolně, bez cizího nátlaku. Je predátorem a kořistí zároveň. Subjekt výkonnosti se tak odevzdává do náručí nutkavé svobody nebo svobodného nutkání maximalizovat svůj výkon. Přemíra práce a výkonu vede k sebevykořisťování. Toto je mnohem efektivnější než vykořisťování cizí mocí, protože celá záležitost je provázena iluzorním pocitem vlastní svobody.

Multitasking nepředstavuje žádnou vyšší schopnost, jíž by byl vybaven pouze člověk žijící v postmoderní společnosti práce a informací. Jedná se spíše naopak o regresní proces. Multitasking je široce rozvinutý u zvířat, žijících ve volné přírodě. Je to technika distribuce pozornosti, která je nezbytná k přežití v divočině.

Nejenom multitasking, nýbrž také počítačové hry a další obdobné aktivity kultivují širokou, avšak povrchní pozornost, která se podobá bdělosti divokého zvířete. Strukturální proměna pozornosti lidskou společnost stále více přibližuje životu ve volné přírodě. Starost o dobrý život a dobré spolužití je stále více nahrazována starostí o pouhé přežití. Kultura se nemůže rozvíjet v prostředí, které neumožňuje dosáhnout hluboké koncentrace na jednu věc. Hluboká koncentrace je ve stále větší míře vytlačována zcela jinou formou koncentrace zvanou hyperpozornost.

Jestliže je spánek vrcholem tělesného uvolnění, je hluboká nuda vrcholem duchovního uvolnění. Hektický výkon nepřináší nic nového. Pouze reprodukuje a urychluje to, co již existuje. Spolu se schopností uvolnění se vytrácí i dar naslouchat a mizí tím společenství naslouchajících. Naše činorodé společenství proti němu stojí v diametrálním protikladu. Z nedostatku klidu směřuje naše civilizace k novému typu barbarství, neboť žádná doba si necenila lidí činorodých (tedy neklidných) více než tato.

Postmoderní animal laborans se nevzdává své individuality. Společnost práce se individualizovala a proměnila se na společnost orientovanou na výkon a na společnost vyznávající kult činorodosti. Postmoderní animal laborans je obdařen takříkajíc praskajícím egem. Je hyperaktivní a hypeneurotický.

Postmoderní ego je však ve světě docela osamělé. Náboženství, které by zbavovalo člověka strachu ze smrti, dosloužilo. Vzniká tak silný pocit pomíjivosti. Život se obnažuje. Holá práce a holý život se navzájem podmiňují. Vzniká tlak udržet tento holý život bezpodmínečně ve zdraví. Po smrti Boha je zdraví povýšeno na božstvo. Kdyby existoval nějaký horizont smyslu, jenž by přesahoval limity holého života, nemohlo by být zdraví do takové míry zabsolutizováno.

Právě na život, jenž se stal obnaženým, radikálně pomíjivým, reagujeme hyperaktivitou, hysterií práce a produkce. Rovněž současné všeobecné zrychlení má v mnohém co do činění s touto krizí bytí. Společnost práce a výkonu není svobodnou společností. Generuje příliš mnoho nových omezení. V této společnosti nátlaku si každý v sobě nosí stále s sebou svůj osobní koncentrační tábor. Zvláštností tohoto koncentračního tábora je prostě a jednoduše toto: každý člověk je zde zároveň vězněm i dozorcem, obětí i pachatelem.

Je třeba se naučit nereagovat ihned na nějaký podnět. Neduchovnost a sprostota spočívá v neschopnosti klást odpor nějakému podnětu a postavit proti němu rozhodné ne. Skutečný obrat k jinému předpokládá negativitu zdrženlivosti, která vede k negativitě přerušení, zastavení procesu, a tedy následně k možnosti změny stejného. Pozitivní potencí je schopnost něco učinit, negativní potencí je naproti tomu schopnost nekonat. Negativní potence se ale liší od pouhé impotence, tedy od neschopnosti cokoli učinit. A jak by k tomu dodal F. Nietzsche: „Aktivním lidem zpravidla schází vyšší činorodost. V tomto ohledu jsou líní. Aktivní lidé se valí tak, jako se valí kámen, dle hlouposti mechaniky.“

Odvrácenou stranou společnosti výkonu a společnosti ovládané kultem patologické činorodosti jsou nadměrná únava a vyčerpání. Tyto psychické stavy jsou příznačné pro svět, který strádá nedostatkem negativity a je naopak ovládán přemírou pozitivity. Avšak, na druhé straně může únava přinášet inspiraci k ne-konání. Inspirace únavy nám neříká ani tak co dělat, nýbrž co lze hodit za hlavu. Únava vybavuje člověka dispozicí k zvláštnímu typu uvolněnosti, totiž k uvolněnému ne-konání. Zjednává přístup ke zcela jinému druhu koncentrace, přístup k oněm jejím dlouhým a pomalým formám, které se oprošťují od vyčerpávající krátké a rychlé hyperkoncentrace. Únava může vrátit člověka do poklidné náruče rozpoložení, kde se vše jeví jako podivuhodné.

Únava z vyčerpání je únavou pozitivní potence. Činí nás neschopnými cokoliv učinit. Únava, která inspiruje je únava negativní potence neboli únava nevztažného ne. Jedná se o mezičas. Po stvoření světa prohlásil Hospodin sedmý den za svatý. Je to den únavy.

 

Vyhořelá společnost

Postmoderní člověk výkonnosti nepracuje z povinnosti. Jeho krédem není poslušnost, zákon a plnění povinností, nýbrž svoboda, slast a nutkavé chutě. Od práce očekává v první řadě uspokojení. Jeho práce je prací pro potěšení. Nejedná tedy na příkaz druhého. Naslouchá především sobě samému. Má se přece stát podnikatelem sebe samého. Nezávislost na druhém však není jen zdrojem emancipace a svobody. Nezávislost na druhém se postupně obrací v narcistní vztah k sobě samému, který zvolna způsobuje řadu psychických poruch. Chybějící vztah k druhému je příčinou tzv. krize gratifikace (ocenění). Ocenění jakožto uznání předpokládá instanci druhého nebo třetího. Není možné odměnit sama sebe nebo sebe samého uznat.

V důsledku narušené struktury ocenění se subjekt výkonnosti cítí být nucen podávat stále vyšší výkony. Konečné dílo, jakožto výsledek dokončené práce se stalo čímsi nemožným. Nynější výrobní vztahy znemožňují dosáhnout uzavření. Člověk pracuje směrem do jakéhosi neurčita. Postrádá formy uzavření, které by měly jasně daný počátek a ukončení.

Jako porucha osobnosti je narcismus přesným opakem intenzívní sebelásky. Ponoření se do sebe nepřináší žádné ocenění, ale způsobuje člověku újmu. Narcista se nepídí po zkušenostech, neustále touží po zážitcích a ve všem, s čím se setkává, chce zažívat jen sám sebe. Člověk se sám v sobě utápí. Zkušenosti obnášejí setkání s jiným. V takovém případě jsou tedy čímsi z-jiňujícím. Zážitky naproti tomu ego rozšiřují do jiného, do světa. Jsou tudíž ze-stejňujícím.

Vlastní se vymezuje vůči jinému. Tak je zachována hranice, která nás dělí od druhého. Ten, kdo miluje sám sebe, se explicitně vymezuje vůči druhému. V narcismu se naopak hranice, která nás dělí od druhého, rozplývá. Tam, kde se vytrácí vztah k druhému, nemůže se vytvářet ani žádný stabilní obraz vlastního já.

Neustálé stupňování očekávání vedoucí k tomu, že žádné chování není pociťováno jako uspokojivé, je důsledkem neschopnosti přivést cokoliv k závěru. Dospějeme-li k závěru, naše zážitky se zdají být odloučeny od našeho já, a člověk se tak zdá být ohrožen ztrátou. Bytostným rysem narcistního impulzu je tedy kontinuální charakter našeho já, neuzavřenost a neukončitelnost jeho hnutí. Není tomu tedy tak, že by narcistní člověk nechtěl dospět k ukončení věcí. Spíše je tomu tak, že k onomu uzavření není schopen dospět. Ztrácí se a rozpouští se do neurčita. Chybějící formy uzavření jsou v neposlední řadě podmíněné ekonomicky, protože otevřenost a neuzavřenost stimulují růst.

Depresivní člověk je beztvarý. Znakem vnitřního rozštěpení je například fakt, že někdo je schopen mít více než jednoho skutečného nepřítele. Totéž platí i pro přítele. Mít více než jednoho skutečného přítele může být příznakem absence formy. Bezpočet přátel sdílených na Facebooku se tak jeví jako absence charakteru a formy postmoderního já. Vyjádřeno v pozitivních termínech, tento bezcharakterní člověk se dnes nazývá flexibilní člověk. Je schopen se zhostit jakékoli formy, jakékoli role, jakékoli funkce. Tato beztvarost neboli také flexibilita je ekonomicky vysoce efektivní, tudíž společností vyžadovaná a pěstovaná.

Současná společnost výkonnosti se svou ideou svobody a deregulace (liberální společnost) masivně odbourává hranice a zákazy (neříká NE), na nichž stála disciplinární společnost. Odbourávání negativity má stupňovat výkonnost. Stáváme se tak svědky všeobecného odbourávání hranic a zábran nebo spíš ještě svědky všeobecné promiskuity. V takové situaci člověk přirozeně reaguje znejistěním vlastní identity, postupnou ztrátou individuální iniciativy a neschopností jednat. Na poli psychiatrické, psychologické a psychoterapeutické péče střídá dynamický neurotický konflikt depresivní slabost. Pacient je konfrontován s poselstvím z neznáma, které není schopen ovládat a kontrolovat. Dostává se do ničivého konfliktu mezi neomezenými možnostmi a tím, co je neovladatelné. Deprese by potom nebyla ničím jiným nežli vnitřním konfliktem pacienta, který marně hledá iniciativu a energii ke středu s neovladatelným.

Vyčerpaný a depresivní člověk výkonnosti je prakticky umořen sám sebou. Je unavený a vyčerpaný sám sebou, válkou se sebou samým. Zcela neschopný vystoupit sám ze sebe, být venku, spolehnout se na druhého jiného, užírá se sám. Také nová média a komunikační technologie rozřeďují bytí ve vztahu k druhému. Virtuální svět je velmi chudý na jinakost a její negativní vzdorovitost. Ve virtuálních světech se já může pohybovat zcela bez principu reality. Princip reality je totiž principem jiného a principem odporu. Ve virtuálním prostoru potkává narcistní ego především a pouze samo sebe. Postmoderní člověk výkonnosti není schopen intenzívních vazeb. Při depresi se veškeré vazby trhají a pacient se stahuje do sebe.

Postmoderní ego největší část své energie spotřebovává pro sebe samotné. Zbývající energii rozptyluje mezi přibývající kontakty a letmé, mělké vztahy. Není tedy třeba zdlouhavé bolestné práce truchlení a smutku. Funkcí přátel na sociálních sítích je v první řadě stupňovat narcistní prožívání sebe sama, a to tak, že podobně jako konzumenti věnují pozornost našemu egu, vystavenému jako nějaké zboží.

Depresivní člověk by tak mohl být někdo, kdo je zcela vyčerpaný svou vlastní suverenitou, kdo nemá již sílu být pánem svého vlastního já. Je umořen a zničen neustálými výzvami po iniciativě. Vyhoření nastává jako důsledek DOBROVOLNÉHO sebevykořisťování.

            Zdrojem násilí není jen negativita rozporu nebo konfliktu, ale na druhé straně je to i pozitivita konsensu a korektnosti. Totalita kapitálu, která vše pohlcuje, se dnes stává konsensuálním násilím. Dnešní boj se neodehrává mezi skupinami, ideologiemi či třídami, ale mezi jednotlivci. Subjekt výkonnosti totiž konkuruje sám sobě a dostává se pod destruktivní tlak, který jej nutí, aby neustále překonával sám sebe, aby jaksi doháněl svůj stín. Toto násilí praktikované na sobě samém, jež se navíc nazývá „svobodou“, má smrtelné následky.

Sebeprojekce do jakéhosi ideálního já je společností interpretována jako akt svobody. Ocitne-li se však já v pasti nedosažitelného ideálu, je tímto stavem doslova rozdrceno. Propast mezi reálným a „ideálním“ já nutně vede k rozvoji autoagresivity. V konfrontaci s ideálním se reálné já jeví jako zkrachovalec, který je zahrnován sebevýčitkami. Já vede válku proti sobě samému. Společnost pozitivity, která se domnívá, že byla osvobozena ode všech vnějších tlaků, se zaplétá do destruktivních tlaků vůči sobě samé.

 

Společnost transparence

Společnosti pozitivity vládne transparentnost a obscénnost informací v systému, v němž už nedochází k žádným událostem. Tlak na transparentnost degraduje samotného člověka na pouhý funkční prvek systému. V tom spočívá násilí transparence. Lidská duše zjevně potřebuje sféry, kdy může prodlévat jen u sebe a kde není vystavena pohledu druhého. Totální vystavení světlu by ji sežehlo. Lidský jedinec není transparentní dokonce ani sám sobě.

Právě chybějící transparence druhého udržuje vztah při životě. Už jen pouhý fakt absolutní obeznámenosti, skutečnost, že jsme druhého v psychologickém smyslu vyčerpali, nás vede k ochromení živosti vztahů. Plodná hloubka vztahů, která za každým zjeveným posledním tuší ještě něco poslednějšího je odměnou za citlivost a sebeovládání, jež respektuje niterné soukromé vlastnictví. Privátní svět omezuje právo na otázku právem na tajemství. Nutkavá touha po transparentnosti postrádá právě tuto citlivost.

Autonomie neznamená rovnost porozumění či transparentní rovnost, znamená spíše to, že člověk akceptuje skutečnosti, kterým v druhém nerozumí. Transparentní vztah je mrtvý. Chybí mu přitažlivost a živoucnost. Dokonale transparentní je pouze to, co je mrtvé.

Příkladem může být politika. Politika je strategické jednání. Již z tohoto důvodu ji přináleží jistý prostor zahalenosti v tajemství. Totální transparence ji ochromuje. Úplně bez tajemství se obejde pouze politika pojímaná jako teatrokracie. Politické jednání zde uvolňuje prostor pouhému inscenování. Vše se odehrává před kulisami. Konec tajemství je tedy koncem politiky. Proto bychom paradoxně mohli požadovat od politiky více odvahy k tajemství. Úplně transparentní je jen depolitizovaný prostor. Politika bez reference degeneruje na referendum.

Univerzální verdikt společnosti pozitivity zní: „Líbí se mi“. V této souvislosti je příznačné, že se například Facebook vytrvale zdráhal do své webové aplikace přidat dialogové tlačítko Dislike. Společnost pozitivity se vyhýbá jakémukoli projevu negativity, protože jen blokuje plynulý tok komunikace. Její úspěšnost se poměřuje pouze množstvím a rychlostí výměny informací. Komunikační masa rovněž zvedá její ekonomickou hodnotu. Negativní verdikty narušují komunikaci. Klikneme-li na tlačítko Like, rozbíhá se návazná komunikace mnohem rychleji, než když klikneme na Dislike.

Transparence a pravda vůbec nejsou identické. Více informací nebo nahromadění informací ještě není samo o sobě žádnou pravdou. Chybí jim totiž směr a smysl. Hyperinformace a hyperkomunikace svědčí o nedostatku pravdy nebo ještě lépe o nedostatku bytí.

Ve společnosti pozitivity, v níž věci, proměněné ve zboží, musejí být vystaveny, aby vůbec byly, je jejich vlastní hodnota nahrazena hodnotou vycházející z jejich vystavení. S ohledem na jejich vystavovací hodnotu je jejich pouhé bytí zcela bezvýznamné. Věci získávají na hodnotě jen tehdy, když jsou viděny.

Vystavená společnost je pornografickou společností. Vše je obráceno navenek, odhaleno, obnaženo a exponováno. Stavění se na odiv proměňuje všechno na zboží, které je zbaveno veškerého tajemství, a tak vydáno napospas bezprostřední konzumaci. Tělo je zvěcněno na výstavní exponát, který je nezbytné stále optimalizovat. Není možné v něm bydlet. Je nezbytné stavět je na odiv, a tím je vykořisťovat. Nutkání vystavovat se tedy podněcuje touhu po kráse a vynikající kondici. Cílem estetické chirurgie je maximalizace výstavní hodnoty. Dnešní „vzory“ neodkazují k vnitřním hodnotám, nýbrž k vnějším mírám.

Transparence je stavem symetrie. Společnost transparence se proto snaží eliminovat veškeré asymetrické vztahy. K těm patří také moc. Moc jako taková není nic špatného. Je v mnoha ohledech produktivní a tvořivá. K strategickým hrám vždy do značné míry netransparentnost a nevypočítatelnost. Rovněž moc je strategickou hrou. Lidé dobře vědí, že moc není sama o sobě zlo.

Podle ideologie transparence jsou sociální vztahy o to reálnější, pravdivější a autentičtější, čím více se přibližují vnitřním potřebám jednotlivce. Člověk se potom domnívá, že dosáhl transparence duše, když odhaluje své intimní pocity a emoce, když vlastně obnažuje svou duši. Například politici potom nejsou poměřováni podle svého jednání, nýbrž podle toho, jak celkově vypadají. Všeobecný zájem se upíná na jejich osoby a tváře, což u nich vyvolává nutkání inscenovat se. Veřejný prostor následně zaplavují důvěrnostmi a soukromými záležitostmi. Veřejný prostor se proměňuje ve výstavní prostor.

Exhibicionismus a voyeurismus skýtá potravu sítím, které vytvářejí virtuální panoptikum. Společnost transparence a kontroly dospívá svému naplnění tam, kde se člověk neobnažuje pod nátlakem z vnějšku, nýbrž z vnitřní potřeby. Strach z toho, že se budu muset vzdát své soukromé a intimní sféry, nahrazuje nutkavá potřeba ji bezostyšně vystavovat.

Vzájemné transparence lze dosáhnout jedině prostřednictvím nepřetržitého dohledu, jenž na sebe bere stále excesívnější podoby. Totální kontrola kromě toho paralyzuje svobodné jednání a v posledku vede k vynucené konformitě. Důvěru, která vytváří prostor pro svobodné jednání, nelze jednoduše nahradit kontrolou. Lidé svému vládci musí věřit a důvěřovat. Svou důvěrou mu udělují jistou svobodu jednání a rezignují na neustálé prověřování a dohled.

Důvěra znamená budovat si k druhému navzdory nevědění pozitivní vztah. Umožňuje nám jednat navzdory mezerám ve vědění. Pokud je mi předem známo vše, nepotřebuji důvěru. Transparence je stav, v němž je jakékoli nevědění eliminováno. Kde vládne transparence, tam není žádný prostor pro důvěru. Volání po transparenci se ozývá nejhlasitěji tam, kde už neexistuje žádná důvěra. Společnost transparence je společností nedůvěry a podezírání, které kvůli mizející důvěře sází na kontrolu.

 

           

 

Zkratky jsou na jedné straně v našich životech důležité, neboť přinášejí možnost rychlého dorozumívání a účinné akce. Diagnostické zkratky v medicíně umožňují snadnější komunikaci mezi lékaři, kteří následně mohou rychleji a účinněji pomáhat. Kódová označení v nejrůznějších lidských činnostech a odborných profesích s sebou přinášejí efektivitu, protože šetří drahý čas.

Na straně druhé však zkratky v myšlení a názorech s sebou přinášejí nebezpečí přílišného zjednodušování, možnost manipulace a vyloučení konstruktivní diskuse. V takových případech zmíněné zkratky působí rozdělení, nedorozumění a zcela nepřiměřenou míru emocí, neboť slouží jako projekční plátno pro nejrůznější fantazie, úzkost a touhu po radikálních řešeních.

Po ohavných a tragických teroristických útocích, které zažila Paříž v pátek 13. listopadu se v médiích evropské, tedy i české, společnosti objevila jedna obzvláště nebezpečná zkratka. Islám je terorismus, uprchlíci jsou islám, uprchlíci jsou teroristé. Domnívám se, že tato podsouvaná zkratka se nesmí zahnízdit v našich myslích, protože plodí úzkost, strach, hněv, agresi, nenávist a rozdělení. Přesně v okamžiku, kdy se jako Evropané a Češi potřebujeme spojovat a vytvářet pevnou jednotu.

Když jsem v živém televizním přenosu uviděl našeho prezidenta Miloše Zemana, který se účastní vzpomínkové akce u příležitosti výročí studentské demonstrace 17. listopadu na pražském Albertově, který stojí na jednom pódiu s panem Konvičkou, s panem poslancem Černochem a s celým Blokem proti islámu, a kterému na počest mávají lidé s xenofobními, islamofobními a rasistickými transparenty, plnými nenávisti, začal jsem sám mít strach.

Miloš Zeman se rozhovořil o tom, že není „hlasem médií“, ale „hlasem občanů této země“. Zcela zřetelně stál a hovořil na tom pódiu jako podporovatel šíření strachu a nenávisti k islámu. Opravdu vox populi? Anebo jen pro tuto chvíli populistický Zeman? Mám obavu z nahnědlé společnosti a nechci být její součástí. Zeman rozhodně není mým hlasem. Stále věřím, že Miloš Zeman není hlasem většiny společnosti.

Prezident Zeman je stále prognostikem. Řada jeho úvah a upozornění je zajímavá a obdivuhodná, vezmeme-li v potaz jeho celkový zdravotní stav a mentální možnosti. Proto si nedělám iluze o tom, že Zeman neví, co říká. Stejně jako řada jiných politiků si na lidských tragédiích v Paříži hyenistickým způsobem vytlouká politické body do budoucna. Rád provokuje, to je pravda, sám mám provokativní myšlenky rád, ale jeho vystoupení na Albertově bylo podle mého názoru za hranou lidského vkusu.

Mediální prostor a ústa politiků jsou v posledních dnech plné zkratek a skrytých manipulací v očekávání budoucího profitu. Ale tyto zkratky se nám mohou šeredně vrátit v podobě nesnášenlivé a rozdělené společnosti, v podobě strachu, který umožní aplikaci moci na těch úzkostných. Kdo v úzkosti odevzdá moc druhému, zůstává sám ne-mocný. Je to vlastně v širším slova smyslu princip a pojetí nemoci, jak ji známe. Čím mocnější je naše zúzkostňující medicína a lékový průmysl, tím nemocnější jsme my sami.

Nedopusťme, aby zde někdo nacházel zkratky a jednoduchá řešení. Nehledejme figuru vůdce a spasitele. Nenechme se rozdělit šířením strachu a nenávisti, protože právě v těchto dnech se potřebujeme sjednotit a hledat společná řešení. Potřebujeme zachovat hodnoty demokracie a ne o ně přijít. Zachovat si schopnost soucitu a sounáležitosti. A hlavně, zachovat si prostor svobodné diskuse, která má ovšem i své jasné meze, kterou je například právě tendence podněcování k zášti a nesnášenlivosti.

Na druhé straně však nezpochybňujme odsouzení tak hrozných činů, ke kterým došlo v Paříži. A uvědomujme si stále jednu věc: právě radikální islamisté a různí jiní (nemuslimští) teroristé mají svou mysl uspořádanou pouze ve zkratkách, zjednodušeních a polaritách. Proto jsou dobře vybaveni k tomu, aby i podle zkratek prováděli své činy. Zkrat a konec.

Nesmíme dopustit, aby se terorismus stal synonymem k uprchlíkům. Je naší lidskou povinností jim poskytnout pomoc v nouzi. Ale je naším demokratickým právem si je pečlivě prověřit, a rovněž jim jasně říct, že v Evropě se žije pouze s našimi hodnotami. Ženy jsou zde rovnoprávné, burky se nosit nebudou, ramadán nevedeme, chceme vzdělání a nástup do práce, ctíme svobodu slova a projevu, ale pravidla určujeme my. Multi kulti se nepovedlo, sorry, jsme zase o krok dál. Berte, anebo nechte být.

V Liberci 17.11.2015

Petr Moos, klinický psycholog a psychoterapeut

Klíčová slova: Miloš Zeman, Blok proti islámu, Albertov, 17. listopad, demokracie, terorismus, Paříž, teroristické útoky, politika, xenofobie, islamofobie, rasismus

Z médií dnešních dní se na nás valí nepřetržitý proud informací o uprchlické krizi, migrační vlně nebo skupinách běženců. Domnívám se, že tyto označující pojmy již dávno přestaly reálně platit a staly se minulostí. Podíváme-li se totiž přítomné realitě přímo do tváře, zahlédneme tam něco mnohem vážnějšího a většího. Na jedné straně kulturní exodus a na straně druhé (té naší) kulturní invazi. Jinými slovy se zde jedná o proces stěhování národů.

Evropa v tomto procesu zcela zaspala a probouzí se ze snu. Dlouhý čas luxusního pocitu bezpečí a jistoty v životě se poměrně rychle vytrácí. Mnohem rychleji, než se postupně v minulosti vytvářel, často i vlivem uspávající konzumní iluze. Sledovali jsme příliš zaníceně ekonomický růst, nálady na burzách, domácí spotřebu, přerozdělování evropských peněz, anebo to, zda se euro na kapitálových trzích zase něčeho neleklo. Právě i proto jsme se teď polekali a vyděsili my sami.

Během posledního roku si všímám, že lidé, kteří ke mně docházejí do psychoterapie se svými úzkostmi, začínají čím dál častěji otevřeně hovořit o jakési hluboké, esenciální úzkosti a pocitu, že okolní svět pro ně přestává být bezpečným místem, nepředvídatelně se proměňuje a prochází transformací, jež není srozumitelná a uchopitelná, tedy je ohrožující. Myslím si, že jistá míra úzkosti v tuto chvíli vytváří společný a sjednocující jmenovatel nás všech, čímž paradoxně generuje napětí, konflikty a rozdělení ve společnosti.

Základ tohoto společenského rozdělení a konfliktů je v tom, že o úzkosti jako společnost otevřeně nemluvíme. V mediálním prostoru mi velmi chybí seriózní diskuse o legitimitě úzkosti z neznámého, o nejistotě z důsledků masívní invaze cizí kultury do našeho privátního prostoru a nakonec tedy i o reálných možnostech, jak se k celé invazi postavit, protože je to obrovský a (ne)očekávaný (jak pro koho) průšvih. S nereflektovanou úzkostí pak vždy zacházíme „dětským a nezralým“ způsobem, zatímco s úzkostí reflektovanou máme možnost začít zacházet „dospěle a zrale“.

Dětské a nezralé způsoby zacházení s úzkostí jsou nejméně tři. Prvním z nich je popření reality. Zavřu oči a dělám, že problém zmizel. Nás Čechů se invaze cizinců netýká, nejsme pro ně cílovou zemí, ono se to přežene a postupně zapomeneme jako na povodně. Problém si musí vyřešit země, kterých se to týká. Nepřežene se to! A řekl bych, že nezapomeneme, protože to nebude možné. Současné stěhování národů se nás týká velmi!

Druhou nezralou reakcí je negativismus. Stereotypní NE, NE, NE. Nechceme, nepřijmeme, nezvali jsme, nemají právo sem chodit. Nikdo z cizinců se nás na nic neptá a prostě přijdou. Potopíme jim lodě, podnikneme nálety na Sýrii, zadrátujeme Evropskou unii nebo alespoň Schengenský prostor, postřílíme gangy převaděčů. Stejně přijdou! Zemanovy, Klausovy či Babišovy výkřiky nám nepomohou. Venčení prasátek před mešitami (typicky český úsvit nápadů), anebo Konvičkou zalévaný truhlíček nenávisti k islámu nám rovněž nepomohou. A navíc, postoj negativismu a zášti zplodí na druhé straně totéž. Na naší straně pak zůstane agrese, extrémismus, hledání společného silného Vůdce, rozdělená společnost.

Třetím dětským způsobem zacházení s úzkostí je naivita. Bezhraniční přijetí všeho, protože to nakonec stejně dobře dopadne. Nedopadne! Pomahačský a spasitelský komplex, ponejvíce motivovaný spíše vlastními výčitkami svědomí, k ničemu konstruktivnímu nevede. Pokud nenastavíme jasná pravidla a hranice ve vztazích, druzí je budou neustále testovat a postupně posouvat. Stejně naivní je i představa, že spasitelům budou lidé do smrti vděční. Nebyli a nebudou. Vidina kulturní asimilace z vděčnosti je do vzdálenější budoucnosti našich dětí a vnuků vskutku spíše zbožným přáním, tedy vlastně možným ohrožením.

Ke kulturnímu exodu a masívní invazi uprchlíků do Evropy se však na druhé straně můžeme postavit zrale a dospěle. Principem takového postoje je jednoznačně především otevřená a pravdivá diskuse napříč celou společností, která se postupně děje jako přirozená součást procesu otevření problému, pojmenování problému a emocí (zejména úzkosti) kolem něj pravými jmény, vyloučení politických, populistických a mocenských hrátek, stanovení společných a nezpochybnitelných hodnot, přijetí jasných pravidel a hranic, pevný a společný postup v jejich dodržování.

Společný dospělý postoj k invazi přistěhovalců s sebou přirozeně nese jednu velkou výzvu. Jsou pro nás Čechy a pro nás Evropany nezpochybnitelné hodnoty, které chceme bránit a jsme ochotni za ně i bojovat? Jaké hodnoty to vlastně jsou? Máme vůbec ještě nějaké? Z jakých hodnot nikdy neslevíme? O jaké hodnoty se chceme podělit s druhými lidmi? Jsme ochotni přijmout osobní zodpovědnost? Za co a za koho? Jsme pouze Češi nebo také Evropané? Neseme zodpovědnost za „naši“ Evropu, anebo jen čerpáme výhody? Když se takto nebudeme ptát my dnes, nejpozději naši vnuci se tvrdě zeptají, proč jsme se tenkrát sami nezeptali.

Osobně bych si velmi přál, aby takovou celospolečenskou a otevřenou diskusi inspirovaly a moderovaly české a evropské elity. Máme nějaké? Máme jich dost. Intelektuální autority s velkým morálním kreditem a demokratickým smýšlením, společenskovědní myslitele, důležité představitele humanitárních organizací, přímé pozorovatele dění v kritických oblastech, přímé účastníky válečných konfliktů, duchovní a další. Především ti by si měli s lidmi a před lidmi vyprávět o svých pohledech a stimulovat naše přemýšlení. A my všichni si o tom můžeme více povídat a postupně dospět k nějakému konkrétnímu jasnému a pevnému konání. Zvláště pak my otcové mluvme a konejme se svými syny. Pokud to nebudeme dělat my, budou tu za nás vykládat spoustu nesmyslů jiní. Např. vrcholní představitelé naší politické reprezentace se již činí, jak mohou. A je to opravdu často grandiózní ostuda a inflace mužství. Ještěže máme Angelu!

V Liberci dne 7.9.2015

Petr Moos – klinický psycholog a psychoterapeut

Spojenými státy a celým civilizovaným světem otřásl další z řady hrůzných činů, kdy dvacetiletý mladík Adam Lanza během chvíle zavraždil na Základní škole Sandy Hook v Newtownu 27 lidí a následně pak i sebe. Tento čin není prvním, a podle mého názoru rozhodně ani posledním, jakkoli bychom si to všichni přáli. Případy vražedného řádění mladého člověka se velmi pravděpodobně budou ještě v budoucnu opakovat, ať se nám to líbí nebo ne. Jistě si vzpomeneme na podobnou událost z března roku 2009, kdy sedmnáctiletý Tim Kretschmer vtrhl na střední školu v německém Winnendenu a postřílel devět žáků společně s třemi učitelkami, takže tento problém se zdaleka netýká pouze Spojených států, ale i nás všech zde v Evropě.

Pokaždé, když se něco podobného přihodí, nastane krátké období velkých diskusí o tom, co by se mělo udělat, aby takové věci nebyly možné, padají silná slova, patetická prohlášení, zejména pak směrem ke zpřísňování zákonů o zbraních a jejich držení, směrem k úvahám o zákazu bojových her typu paintball či airsoft, popř. k úvahám o omezení počítačových her a filmů s tématikou násilí a agrese. Stejně tak tomu bylo i v roce 2009, kdy tehdejší německá vládní koalice CDU/CSU a SPD plánovala tyto zákony zpřísnit. A mimochodem, Tim Kretschmer svůj masakr na střední škole provedl v době, kdy Německo mělo již tehdy nejpřísnější zákony tohoto druhu v Evropě.

Celý příspěvek →

Bezohlednost se v České republice začíná stávat společenskou normou. Obecně začíná být vnímána jako bezmála občanská ctnost. Bezohlednost se stává symbolem úspěchu, síly a moci, symbolem svobodného života a úcty k individuálnímu soukromí v české demokratické společnosti. Bezohlednost je vysokou tržní hodnotou lidského kapitálu.

Na českých silnicích se lidé vzájemně zabíjejí, patříme v tomto ohledu mezi čtyři nejhorší země v Evropě. Čeští řidiči se vyhazují ze silnic do polí, vztekle přejedou člověka, který hájí svá práva, všichni kolem nich jsou zde pouze v roli překážejících objektů na cestě k vlastnímu cíli. V posledních dnech se biologicky zhmotňuje otrávenost veřejnosti díky bezohlednému použití metylalkoholu k osobním ziskům, což si vybírá na lidských životech daň z otrávenosti, vůči které je DPH směšná.

Celý příspěvek →

V uplynulém víkendu jsem si pozorně poslechl celou tajnou nahrávku Kristýny Kočí, kterou pořídila na neformálním večírku Věcí veřejných, kde se Vít Bárta setkal se svými nejvěrnějšími, včetně obou „jidášů“. Řeči, jež se na inkriminovaném večírku vedly, jsou v pravdě alarmující a z určitého pohledu i šokující, neboť poukazují na celou řadu konspiračních a nekalých praktik v současné politice, resp. veřejnosti ukazují tyto praktiky v celé své sprosté nahotě.

Ano, účastníci byli opravdu opilí, jak se celou věc snaží „omluvit“ Vít Bárta a Radek John, avšak oba již nedodali, že nikdo z přítomných nebyl opilý vínem, ale pocitem bezmezné moci. Myšlení, artikulace a projev všech účastníků jsou na zmíněné nahrávce formálně naprosto v pořádku a jejich logika je zcela konzistentní, přímočará, proto také tak děsivá. Z jednotlivých projevů je zcela zřejmé, že se zde sešla skupina lidí, kteří přesně vědí, co dělají a čeho chtějí dosáhnout, bez jakýchkoli skrupulí. Diskuse je prostá byť i jen minimálních hlubších myšlenek, idejí či programu, naopak se zde jedná o poradu podnikatelů, kteří nejrůznějšími machinacemi, zcela za hranicí společenské etiky a kultury, hodlají naplňovat své mocenské cíle.

Celý příspěvek →

Pomalu, ale jistě, se blíží první výročí loňských parlamentních voleb, ve kterých nakonec zvítězila pravicová koalice ODS, TOP 09 a soukromé politicko-podnikatelské firmy pana Víta Bárty, populisticky přezdívané na Věci veřejné. Následně sestavená vláda premiéra Petra Nečase se sama nazvala „vládou rozpočtové odpovědnosti a boje proti korupci“. Volební výročí však pravděpodobně nebude radostnou oslavou očekávané změny pro řadové občany České republiky.

Všechny předchozí vlády, bez rozdílu pravé či levé orientace, kdy někteří jejich bývalí členové zasedají v současné „vládě odpovědnosti“ či se podílejí na stávající vrcholné politické práci v parlamentu, opozici a prezidentské funkci, přivedli ve fázi vlastní opilosti bezbřehým liberalismem bez jakýchkoli regulací naši zemi do stavu velkého dluhu a strmě narůstajícího deficitu veřejných financí. Nebyli schopni odpovědně přistoupit k možnostem prosperujícího ekonomického vývoje, nebyli schopni jej využít, dokázali jej pouze vyjídat, bezmezně konzumovat, anebo jej také bez nejmenších skrupulí ve velkém rozkrádat.

Celý příspěvek →

Nevím, kolik z vás čtenářů má doma psa, jako všemi milovaného a starostlivě opečovávaného člena rodiny, ale ti z vás, kteří ho máte, jistě potvrdíte, že pokud takového domácího mazlíčka všichni doma obstoupíte a zatlačíte jej do kouta, jdou všechny výcviky a vřelé vztahy stranou. Pes vás prostě pokouše. Je to srozumitelná a zcela normální reakce. Totéž platí i v psychologii lidí. Jakmile v komunikaci zaženete nějakého člověka do kouta a znehybníte jej, má tendenci jít do agrese. Z prostého zoufalství.

Tento proces se podle mého názoru právě odehrává na „diskusním“ poli českého zdravotnictví. Lékaři jsou dlouhodobě jako ovce drženi ve velmi těsných kotcích, jejich potřeby a nároky na snesitelnější podmínky existování jsou po dlouhá léta ignorovány. To je zřejmě i důvod, že po tak dlouhé době útlaku přicházejí s velmi tvrdými a agresivními prostředky boje za svá práva. Jsou prostě zoufalí!

Celý příspěvek →

Je mi opravdu líto českých lékařů a velmi s nimi cítím v jejich současné nelehké situaci, ačkoli sám jako klinický psycholog lékařem nejsem. Avšak již dlouhou řadu let pracuji v českém systému zdravotnictví, v nemocnici i v soukromém sektoru a mezi lékaři mám mnoho unavených a nespokojených přátel. Nejeden lékař je v současné době i mým pacientem v psychoterapii, takže z různých stran mohu vnímat naprosto nehoráznou zátěž doktorů přesčasovými hodinami, nočními službami a nesmyslně komplikovaným systémem povinného vzdělávání ve zdravotnictví. Český lékař je otrokem zdravotnického systému a jako otrok je rovněž předhazován českému pacientovi.

Z těchto důvodů zřetelně rozumím současnému tvrdému protestu lékařů proti stavu věcí, avšak zároveň mě upřímně mrzí, že PR firma, která celý protest technologicky tlačí a medializuje, posouvá nevhodně celou věc tak, že lékařům jde pouze o plošné a výrazné zvýšení platů. Zároveň s tím volí nejrůznější neetické a v podstatě lživé slogany typu „náš exodus, váš exitus“ a vyzývá lékaře k odchodu do zahraničí, čímž zcela zpochybňuje myšlenku, že by se mělo jednat o zlepšení a řešení situace v českém zdravotnictví. Lékaři jsou zmíněnými slogany stavěni do pozice namyšlených bohů či knězů bílé církve, kteří rozhodují o životě a exitu zbytku světa, a zároveň jsou nutně tlačeni do pozice citových a morálních vyděračů. Nechtěně tím naskočí na otevřenou možnost triviálního odsuzování kýmkoli. Jinými slovy jsou opět zneužíváni, tentokrát z druhé strany, zevnitř, pro zájmy všelijakých rathovských diktátorských fantasmagorií, zakuklených již léta ve strukturálních karcinomech LOKu, které postupně metastazovaly i do ČLK. Jak je vidět, teď by mohly celý organismus zdravotnictví konečně zahubit. Někdy si říkám, zda řadoví lékaři skutečně vědí, za co bojují a proti čemu vlastně protestují.

Celý příspěvek →