Petr Moos
Volné asociace a rozvoj myšlenek Byung-Chul Hana, který se narodil v roce 1959 v jihokorejském Soulu, v osmdesátých letech dvacátého století se přestěhoval do Německa a zde absolvoval studia německé literatury a teologie. Od roku 2000 působil na filozofické fakultě Basilejské university a od roku 2012 vyučuje filozofii na univerzitě v Berlíně. Je autorem mnoha knih a textů. V následujícím článku předkládám myšlenky a úvahy, které jsou součástí jeho publikací:
Společnost únavy (2010), Společnost transparence (2012)
Společnost únavy
Dnešní globalizovaná společnost se vyznačuje vymizením jinakosti a cizosti. Jakákoli imunitní reakce je reakcí na jinakost. Dnes však zaujala místo jinakosti diference, která žádnou imunitní (tedy negativní) reakci nevyvolává. Diference postrádá onen osten cizosti, jenž by vyvolával mocnou imunitní reakci. Stejně tak cizost degeneruje na pouhou konzumní formulku. Cizí uvolňuje prostor exotickému. To je navštěvováno turistou. Turista ani konzument již nejsou imunologickými subjekty. Imunologické paradigma se nesnáší s procesem globalizace. Jinakost, která by vyvolávala imunitní reakci, by totiž logicky stála v cestě procesu odbourávání hranic, jejich relativizace a rozostření.
Psychická onemocnění jednadvacátého století v sobě sice zahrnují jistou dialektiku, nikoli však dialektiku negativity, nýbrž dialektiku pozitivity. Psychopatologické stavy musíme hledat daleko spíše v přemíře pozitivity. Zdrojem násilí není totiž jen negativita, ale také pozitivita, nikoli jen jiný či cizí, nýbrž také stejný. Kdo žije stejným, na stejné i zajde. Veškeré naše systémy a způsoby života jsou obézním způsobem stejné. Zevšeobecněná komunikace a informační přesycenost hrozí ochromit veškeré lidské obranné schopnosti.
Násilí pozitivity má příčinu v nadprodukci, v nadměrné výkonnosti a v přemíře komunikace. Je to virové násilí, násilí sítí a virtuality. Násilí konejšivé zkázy, genetické a komunikativní násilí, násilí konsensu a korektnosti. Nepostupuje frontálně, ale cestou nákazy, řetězové reakce a odbourávání všech typů imunity. Je to stejná cesta jako u rakovinných buněk skrze nekonečné bujení, růst nádorů a postupnou metastázi.
Proti virům se lze bránit mnohem obtížněji, neboť se nacházejí v samém srdci systému. Rodí se přízračný nepřítel, jenž se šíří po celé planetě, neboť virus se dostane všude a proniká do veškerých mezer moci. Tím podporuje ne-moc. Virové násilí vychází z oněch singularit, které se v systému zabydlují jako teroristické spící buňky a pokoušejí se rozvrátit jej zevnitř. Terorismus představuje vzpouru singularit proti globální dimenzi moci.
Výchozím předpokladem násilí pozitivity není nepřátelství. Daří se mu naopak v permisivní společnosti, v níž vládne klid konzumu a mír. Jeho živlem je od veškeré negativity oproštěný prostor stejného, v němž nedochází k žádné polarizaci mezi přítelem a nepřítelem, vnitřkem a vnějškem anebo vlastním a cizím. Hnacím motorem člověka se následně stává jeho vlastní výkon.
Společnost výkonu se stále více oprošťuje od veškeré negativity, kterou odbourává překotným způsobem deregulace. Neohraničené mohu je základním slovesem společnosti výkonu. Na místo zákazu, příkazu nebo zákona nastupují projekt, iniciativa, motivace a flexibilita. Disciplinární společnosti ještě udává tón jakési záporné ne. Její negativita často produkuje zločince. Společnost výkonu naproti tomu produkuje depresivní jedince a životně vyhořelé existence.
Společenskému nevědomí je očividně vlastní snaha po maximalizaci produkce. Za účelem dalšího stupňování produktivity je paradigma disciplinární společnosti nahrazeno paradigmatem výkonnosti, protože od jisté hranice je negativita zákazů a odmítání na překážku dalšímu stupňování výkonnosti. Subjekt výkonnosti je totiž rychlejší a produktivnější než subjekt poslušnosti. Subjekt výkonnosti navíc i nadále zůstává disciplinovaným subjektem. Disciplinární stadium má již za sebou.
Vzestup deprese počíná okamžikem, kdy je disciplinární model řízení mezilidských vztahů opuštěn ve jménu normy, která vybízí každého jednoho člověka k osobní iniciativě a zavazuje jej, stát se sobou samým. Depresivní jedinec je vyčerpaný obrovským tlakem na skutečnost, že se musí stát sám sebou. K depresi právě tudy vede cesta k oslabení sociálních vazeb, která je příznačná pro narůstající fragmentarizaci a atomizaci sociálního prostoru. Zdrojem nemoci ve skutečnosti není ani tak přemíra zodpovědnosti a osobní iniciativy, nýbrž právě imperativ výkonnosti coby nové přikázání postmoderní společnosti práce. Depresivní člověk je onen animal laborans, jenž vykořisťuje a terorizuje sám sebe, a to zcela dobrovolně, bez cizího nátlaku. Je predátorem a kořistí zároveň. Subjekt výkonnosti se tak odevzdává do náručí nutkavé svobody nebo svobodného nutkání maximalizovat svůj výkon. Přemíra práce a výkonu vede k sebevykořisťování. Toto je mnohem efektivnější než vykořisťování cizí mocí, protože celá záležitost je provázena iluzorním pocitem vlastní svobody.
Multitasking nepředstavuje žádnou vyšší schopnost, jíž by byl vybaven pouze člověk žijící v postmoderní společnosti práce a informací. Jedná se spíše naopak o regresní proces. Multitasking je široce rozvinutý u zvířat, žijících ve volné přírodě. Je to technika distribuce pozornosti, která je nezbytná k přežití v divočině.
Nejenom multitasking, nýbrž také počítačové hry a další obdobné aktivity kultivují širokou, avšak povrchní pozornost, která se podobá bdělosti divokého zvířete. Strukturální proměna pozornosti lidskou společnost stále více přibližuje životu ve volné přírodě. Starost o dobrý život a dobré spolužití je stále více nahrazována starostí o pouhé přežití. Kultura se nemůže rozvíjet v prostředí, které neumožňuje dosáhnout hluboké koncentrace na jednu věc. Hluboká koncentrace je ve stále větší míře vytlačována zcela jinou formou koncentrace zvanou hyperpozornost.
Jestliže je spánek vrcholem tělesného uvolnění, je hluboká nuda vrcholem duchovního uvolnění. Hektický výkon nepřináší nic nového. Pouze reprodukuje a urychluje to, co již existuje. Spolu se schopností uvolnění se vytrácí i dar naslouchat a mizí tím společenství naslouchajících. Naše činorodé společenství proti němu stojí v diametrálním protikladu. Z nedostatku klidu směřuje naše civilizace k novému typu barbarství, neboť žádná doba si necenila lidí činorodých (tedy neklidných) více než tato.
Postmoderní animal laborans se nevzdává své individuality. Společnost práce se individualizovala a proměnila se na společnost orientovanou na výkon a na společnost vyznávající kult činorodosti. Postmoderní animal laborans je obdařen takříkajíc praskajícím egem. Je hyperaktivní a hypeneurotický.
Postmoderní ego je však ve světě docela osamělé. Náboženství, které by zbavovalo člověka strachu ze smrti, dosloužilo. Vzniká tak silný pocit pomíjivosti. Život se obnažuje. Holá práce a holý život se navzájem podmiňují. Vzniká tlak udržet tento holý život bezpodmínečně ve zdraví. Po smrti Boha je zdraví povýšeno na božstvo. Kdyby existoval nějaký horizont smyslu, jenž by přesahoval limity holého života, nemohlo by být zdraví do takové míry zabsolutizováno.
Právě na život, jenž se stal obnaženým, radikálně pomíjivým, reagujeme hyperaktivitou, hysterií práce a produkce. Rovněž současné všeobecné zrychlení má v mnohém co do činění s touto krizí bytí. Společnost práce a výkonu není svobodnou společností. Generuje příliš mnoho nových omezení. V této společnosti nátlaku si každý v sobě nosí stále s sebou svůj osobní koncentrační tábor. Zvláštností tohoto koncentračního tábora je prostě a jednoduše toto: každý člověk je zde zároveň vězněm i dozorcem, obětí i pachatelem.
Je třeba se naučit nereagovat ihned na nějaký podnět. Neduchovnost a sprostota spočívá v neschopnosti klást odpor nějakému podnětu a postavit proti němu rozhodné ne. Skutečný obrat k jinému předpokládá negativitu zdrženlivosti, která vede k negativitě přerušení, zastavení procesu, a tedy následně k možnosti změny stejného. Pozitivní potencí je schopnost něco učinit, negativní potencí je naproti tomu schopnost nekonat. Negativní potence se ale liší od pouhé impotence, tedy od neschopnosti cokoli učinit. A jak by k tomu dodal F. Nietzsche: „Aktivním lidem zpravidla schází vyšší činorodost. V tomto ohledu jsou líní. Aktivní lidé se valí tak, jako se valí kámen, dle hlouposti mechaniky.“
Odvrácenou stranou společnosti výkonu a společnosti ovládané kultem patologické činorodosti jsou nadměrná únava a vyčerpání. Tyto psychické stavy jsou příznačné pro svět, který strádá nedostatkem negativity a je naopak ovládán přemírou pozitivity. Avšak, na druhé straně může únava přinášet inspiraci k ne-konání. Inspirace únavy nám neříká ani tak co dělat, nýbrž co lze hodit za hlavu. Únava vybavuje člověka dispozicí k zvláštnímu typu uvolněnosti, totiž k uvolněnému ne-konání. Zjednává přístup ke zcela jinému druhu koncentrace, přístup k oněm jejím dlouhým a pomalým formám, které se oprošťují od vyčerpávající krátké a rychlé hyperkoncentrace. Únava může vrátit člověka do poklidné náruče rozpoložení, kde se vše jeví jako podivuhodné.
Únava z vyčerpání je únavou pozitivní potence. Činí nás neschopnými cokoliv učinit. Únava, která inspiruje je únava negativní potence neboli únava nevztažného ne. Jedná se o mezičas. Po stvoření světa prohlásil Hospodin sedmý den za svatý. Je to den únavy.
Vyhořelá společnost
Postmoderní člověk výkonnosti nepracuje z povinnosti. Jeho krédem není poslušnost, zákon a plnění povinností, nýbrž svoboda, slast a nutkavé chutě. Od práce očekává v první řadě uspokojení. Jeho práce je prací pro potěšení. Nejedná tedy na příkaz druhého. Naslouchá především sobě samému. Má se přece stát podnikatelem sebe samého. Nezávislost na druhém však není jen zdrojem emancipace a svobody. Nezávislost na druhém se postupně obrací v narcistní vztah k sobě samému, který zvolna způsobuje řadu psychických poruch. Chybějící vztah k druhému je příčinou tzv. krize gratifikace (ocenění). Ocenění jakožto uznání předpokládá instanci druhého nebo třetího. Není možné odměnit sama sebe nebo sebe samého uznat.
V důsledku narušené struktury ocenění se subjekt výkonnosti cítí být nucen podávat stále vyšší výkony. Konečné dílo, jakožto výsledek dokončené práce se stalo čímsi nemožným. Nynější výrobní vztahy znemožňují dosáhnout uzavření. Člověk pracuje směrem do jakéhosi neurčita. Postrádá formy uzavření, které by měly jasně daný počátek a ukončení.
Jako porucha osobnosti je narcismus přesným opakem intenzívní sebelásky. Ponoření se do sebe nepřináší žádné ocenění, ale způsobuje člověku újmu. Narcista se nepídí po zkušenostech, neustále touží po zážitcích a ve všem, s čím se setkává, chce zažívat jen sám sebe. Člověk se sám v sobě utápí. Zkušenosti obnášejí setkání s jiným. V takovém případě jsou tedy čímsi z-jiňujícím. Zážitky naproti tomu ego rozšiřují do jiného, do světa. Jsou tudíž ze-stejňujícím.
Vlastní se vymezuje vůči jinému. Tak je zachována hranice, která nás dělí od druhého. Ten, kdo miluje sám sebe, se explicitně vymezuje vůči druhému. V narcismu se naopak hranice, která nás dělí od druhého, rozplývá. Tam, kde se vytrácí vztah k druhému, nemůže se vytvářet ani žádný stabilní obraz vlastního já.
Neustálé stupňování očekávání vedoucí k tomu, že žádné chování není pociťováno jako uspokojivé, je důsledkem neschopnosti přivést cokoliv k závěru. Dospějeme-li k závěru, naše zážitky se zdají být odloučeny od našeho já, a člověk se tak zdá být ohrožen ztrátou. Bytostným rysem narcistního impulzu je tedy kontinuální charakter našeho já, neuzavřenost a neukončitelnost jeho hnutí. Není tomu tedy tak, že by narcistní člověk nechtěl dospět k ukončení věcí. Spíše je tomu tak, že k onomu uzavření není schopen dospět. Ztrácí se a rozpouští se do neurčita. Chybějící formy uzavření jsou v neposlední řadě podmíněné ekonomicky, protože otevřenost a neuzavřenost stimulují růst.
Depresivní člověk je beztvarý. Znakem vnitřního rozštěpení je například fakt, že někdo je schopen mít více než jednoho skutečného nepřítele. Totéž platí i pro přítele. Mít více než jednoho skutečného přítele může být příznakem absence formy. Bezpočet přátel sdílených na Facebooku se tak jeví jako absence charakteru a formy postmoderního já. Vyjádřeno v pozitivních termínech, tento bezcharakterní člověk se dnes nazývá flexibilní člověk. Je schopen se zhostit jakékoli formy, jakékoli role, jakékoli funkce. Tato beztvarost neboli také flexibilita je ekonomicky vysoce efektivní, tudíž společností vyžadovaná a pěstovaná.
Současná společnost výkonnosti se svou ideou svobody a deregulace (liberální společnost) masivně odbourává hranice a zákazy (neříká NE), na nichž stála disciplinární společnost. Odbourávání negativity má stupňovat výkonnost. Stáváme se tak svědky všeobecného odbourávání hranic a zábran nebo spíš ještě svědky všeobecné promiskuity. V takové situaci člověk přirozeně reaguje znejistěním vlastní identity, postupnou ztrátou individuální iniciativy a neschopností jednat. Na poli psychiatrické, psychologické a psychoterapeutické péče střídá dynamický neurotický konflikt depresivní slabost. Pacient je konfrontován s poselstvím z neznáma, které není schopen ovládat a kontrolovat. Dostává se do ničivého konfliktu mezi neomezenými možnostmi a tím, co je neovladatelné. Deprese by potom nebyla ničím jiným nežli vnitřním konfliktem pacienta, který marně hledá iniciativu a energii ke středu s neovladatelným.
Vyčerpaný a depresivní člověk výkonnosti je prakticky umořen sám sebou. Je unavený a vyčerpaný sám sebou, válkou se sebou samým. Zcela neschopný vystoupit sám ze sebe, být venku, spolehnout se na druhého jiného, užírá se sám. Také nová média a komunikační technologie rozřeďují bytí ve vztahu k druhému. Virtuální svět je velmi chudý na jinakost a její negativní vzdorovitost. Ve virtuálních světech se já může pohybovat zcela bez principu reality. Princip reality je totiž principem jiného a principem odporu. Ve virtuálním prostoru potkává narcistní ego především a pouze samo sebe. Postmoderní člověk výkonnosti není schopen intenzívních vazeb. Při depresi se veškeré vazby trhají a pacient se stahuje do sebe.
Postmoderní ego největší část své energie spotřebovává pro sebe samotné. Zbývající energii rozptyluje mezi přibývající kontakty a letmé, mělké vztahy. Není tedy třeba zdlouhavé bolestné práce truchlení a smutku. Funkcí přátel na sociálních sítích je v první řadě stupňovat narcistní prožívání sebe sama, a to tak, že podobně jako konzumenti věnují pozornost našemu egu, vystavenému jako nějaké zboží.
Depresivní člověk by tak mohl být někdo, kdo je zcela vyčerpaný svou vlastní suverenitou, kdo nemá již sílu být pánem svého vlastního já. Je umořen a zničen neustálými výzvami po iniciativě. Vyhoření nastává jako důsledek DOBROVOLNÉHO sebevykořisťování.
Zdrojem násilí není jen negativita rozporu nebo konfliktu, ale na druhé straně je to i pozitivita konsensu a korektnosti. Totalita kapitálu, která vše pohlcuje, se dnes stává konsensuálním násilím. Dnešní boj se neodehrává mezi skupinami, ideologiemi či třídami, ale mezi jednotlivci. Subjekt výkonnosti totiž konkuruje sám sobě a dostává se pod destruktivní tlak, který jej nutí, aby neustále překonával sám sebe, aby jaksi doháněl svůj stín. Toto násilí praktikované na sobě samém, jež se navíc nazývá „svobodou“, má smrtelné následky.
Sebeprojekce do jakéhosi ideálního já je společností interpretována jako akt svobody. Ocitne-li se však já v pasti nedosažitelného ideálu, je tímto stavem doslova rozdrceno. Propast mezi reálným a „ideálním“ já nutně vede k rozvoji autoagresivity. V konfrontaci s ideálním se reálné já jeví jako zkrachovalec, který je zahrnován sebevýčitkami. Já vede válku proti sobě samému. Společnost pozitivity, která se domnívá, že byla osvobozena ode všech vnějších tlaků, se zaplétá do destruktivních tlaků vůči sobě samé.
Společnost transparence
Společnosti pozitivity vládne transparentnost a obscénnost informací v systému, v němž už nedochází k žádným událostem. Tlak na transparentnost degraduje samotného člověka na pouhý funkční prvek systému. V tom spočívá násilí transparence. Lidská duše zjevně potřebuje sféry, kdy může prodlévat jen u sebe a kde není vystavena pohledu druhého. Totální vystavení světlu by ji sežehlo. Lidský jedinec není transparentní dokonce ani sám sobě.
Právě chybějící transparence druhého udržuje vztah při životě. Už jen pouhý fakt absolutní obeznámenosti, skutečnost, že jsme druhého v psychologickém smyslu vyčerpali, nás vede k ochromení živosti vztahů. Plodná hloubka vztahů, která za každým zjeveným posledním tuší ještě něco poslednějšího je odměnou za citlivost a sebeovládání, jež respektuje niterné soukromé vlastnictví. Privátní svět omezuje právo na otázku právem na tajemství. Nutkavá touha po transparentnosti postrádá právě tuto citlivost.
Autonomie neznamená rovnost porozumění či transparentní rovnost, znamená spíše to, že člověk akceptuje skutečnosti, kterým v druhém nerozumí. Transparentní vztah je mrtvý. Chybí mu přitažlivost a živoucnost. Dokonale transparentní je pouze to, co je mrtvé.
Příkladem může být politika. Politika je strategické jednání. Již z tohoto důvodu ji přináleží jistý prostor zahalenosti v tajemství. Totální transparence ji ochromuje. Úplně bez tajemství se obejde pouze politika pojímaná jako teatrokracie. Politické jednání zde uvolňuje prostor pouhému inscenování. Vše se odehrává před kulisami. Konec tajemství je tedy koncem politiky. Proto bychom paradoxně mohli požadovat od politiky více odvahy k tajemství. Úplně transparentní je jen depolitizovaný prostor. Politika bez reference degeneruje na referendum.
Univerzální verdikt společnosti pozitivity zní: „Líbí se mi“. V této souvislosti je příznačné, že se například Facebook vytrvale zdráhal do své webové aplikace přidat dialogové tlačítko Dislike. Společnost pozitivity se vyhýbá jakémukoli projevu negativity, protože jen blokuje plynulý tok komunikace. Její úspěšnost se poměřuje pouze množstvím a rychlostí výměny informací. Komunikační masa rovněž zvedá její ekonomickou hodnotu. Negativní verdikty narušují komunikaci. Klikneme-li na tlačítko Like, rozbíhá se návazná komunikace mnohem rychleji, než když klikneme na Dislike.
Transparence a pravda vůbec nejsou identické. Více informací nebo nahromadění informací ještě není samo o sobě žádnou pravdou. Chybí jim totiž směr a smysl. Hyperinformace a hyperkomunikace svědčí o nedostatku pravdy nebo ještě lépe o nedostatku bytí.
Ve společnosti pozitivity, v níž věci, proměněné ve zboží, musejí být vystaveny, aby vůbec byly, je jejich vlastní hodnota nahrazena hodnotou vycházející z jejich vystavení. S ohledem na jejich vystavovací hodnotu je jejich pouhé bytí zcela bezvýznamné. Věci získávají na hodnotě jen tehdy, když jsou viděny.
Vystavená společnost je pornografickou společností. Vše je obráceno navenek, odhaleno, obnaženo a exponováno. Stavění se na odiv proměňuje všechno na zboží, které je zbaveno veškerého tajemství, a tak vydáno napospas bezprostřední konzumaci. Tělo je zvěcněno na výstavní exponát, který je nezbytné stále optimalizovat. Není možné v něm bydlet. Je nezbytné stavět je na odiv, a tím je vykořisťovat. Nutkání vystavovat se tedy podněcuje touhu po kráse a vynikající kondici. Cílem estetické chirurgie je maximalizace výstavní hodnoty. Dnešní „vzory“ neodkazují k vnitřním hodnotám, nýbrž k vnějším mírám.
Transparence je stavem symetrie. Společnost transparence se proto snaží eliminovat veškeré asymetrické vztahy. K těm patří také moc. Moc jako taková není nic špatného. Je v mnoha ohledech produktivní a tvořivá. K strategickým hrám vždy do značné míry netransparentnost a nevypočítatelnost. Rovněž moc je strategickou hrou. Lidé dobře vědí, že moc není sama o sobě zlo.
Podle ideologie transparence jsou sociální vztahy o to reálnější, pravdivější a autentičtější, čím více se přibližují vnitřním potřebám jednotlivce. Člověk se potom domnívá, že dosáhl transparence duše, když odhaluje své intimní pocity a emoce, když vlastně obnažuje svou duši. Například politici potom nejsou poměřováni podle svého jednání, nýbrž podle toho, jak celkově vypadají. Všeobecný zájem se upíná na jejich osoby a tváře, což u nich vyvolává nutkání inscenovat se. Veřejný prostor následně zaplavují důvěrnostmi a soukromými záležitostmi. Veřejný prostor se proměňuje ve výstavní prostor.
Exhibicionismus a voyeurismus skýtá potravu sítím, které vytvářejí virtuální panoptikum. Společnost transparence a kontroly dospívá svému naplnění tam, kde se člověk neobnažuje pod nátlakem z vnějšku, nýbrž z vnitřní potřeby. Strach z toho, že se budu muset vzdát své soukromé a intimní sféry, nahrazuje nutkavá potřeba ji bezostyšně vystavovat.
Vzájemné transparence lze dosáhnout jedině prostřednictvím nepřetržitého dohledu, jenž na sebe bere stále excesívnější podoby. Totální kontrola kromě toho paralyzuje svobodné jednání a v posledku vede k vynucené konformitě. Důvěru, která vytváří prostor pro svobodné jednání, nelze jednoduše nahradit kontrolou. Lidé svému vládci musí věřit a důvěřovat. Svou důvěrou mu udělují jistou svobodu jednání a rezignují na neustálé prověřování a dohled.
Důvěra znamená budovat si k druhému navzdory nevědění pozitivní vztah. Umožňuje nám jednat navzdory mezerám ve vědění. Pokud je mi předem známo vše, nepotřebuji důvěru. Transparence je stav, v němž je jakékoli nevědění eliminováno. Kde vládne transparence, tam není žádný prostor pro důvěru. Volání po transparenci se ozývá nejhlasitěji tam, kde už neexistuje žádná důvěra. Společnost transparence je společností nedůvěry a podezírání, které kvůli mizející důvěře sází na kontrolu.