Bezohlednost se v České republice začíná stávat společenskou normou. Obecně začíná být vnímána jako bezmála občanská ctnost. Bezohlednost se stává symbolem úspěchu, síly a moci, symbolem svobodného života a úcty k individuálnímu soukromí v české demokratické společnosti. Bezohlednost je vysokou tržní hodnotou lidského kapitálu.

Na českých silnicích se lidé vzájemně zabíjejí, patříme v tomto ohledu mezi čtyři nejhorší země v Evropě. Čeští řidiči se vyhazují ze silnic do polí, vztekle přejedou člověka, který hájí svá práva, všichni kolem nich jsou zde pouze v roli překážejících objektů na cestě k vlastnímu cíli. V posledních dnech se biologicky zhmotňuje otrávenost veřejnosti díky bezohlednému použití metylalkoholu k osobním ziskům, což si vybírá na lidských životech daň z otrávenosti, vůči které je DPH směšná.

Nikdo se občanů na nic neptá, pouze se arogantním způsobem vyžaduje, aby se obyčejný člověk prostě na všechno adaptoval. Asociální ministr práce a sociálních věcí Drábek, jinak původním vzděláním kybernetický inženýr, prostě bez větších debat provozuje své kybernetické experimenty s novými sKartami, které v televizi postiženým občanům vysvětluje jako robot svým kolegům robotům. Premiér Nečas zase bez uzardění odsuzuje jakýsi „módní dalajlámismus“, který je podporou „polofeudálního zřízení“ v Tibetu, razí politiku „jednotné Číny“, prostě je v tu chvíli českou bezohlednou ostudou, sledující svůj vlastní profit. Ministr financí Kalousek zase nastolil „vládu účetních“, která bez jakýchkoli ohledů a výběru škrtí, dusí a ždíme, co se dá.

Asociální bezohlednost má prostě zelenou! Prožíváme nejen ekonomickou, ale i celospolečenskou krizi. Obě roviny jdou totiž ruku v ruce. Bylo by příliš laciné vidět příčiny ekonomické krize pouze v levných hypotékách, nedostatečné regulaci, v nejrůznějších bublinách apod. Celková krize přichází se změnou myšlení samotného člověka. Individualita se stala nejvyšší hodnotou, vystoupila a ohraničila se vůči svému okolí. Zcela pak na něj přestala brát ohled.

Jaksi se však zapomnělo na neúprosný sociálně psychologický zákon. Existence jednotlivce nemá žádný smysl bez přítomnosti jeho bližních. Existence jednotlivce ani nemůže mít smysl, pokud tato společnost bude pouhým souborem konkurenčních individualit, bezohledných k jeho osobě. Základním předpokladem fungování člověka v reálné společnosti je jeho schopnost do zdravé míry potlačit vlastní individualismus ve prospěch ohleduplnosti k ostatním lidem. Tak to prostě je. Současná krize je výzvou k transformaci právě tohoto principu. Jedinou překážkou v této transformaci jsme my – jednotliví lidé, nikoli vnější okolnosti, jako třeba nějaký domněle zadrhnutý mechanismus volného trhu.

Procházíme historickou transformací společenského, politického a také ekonomického systému. Dominový efekt nejrůznějších spekulačních bublin a následných ekonomických krizí je pouze souborem doprovodných a logických jevů. Vyhlašováním „vládního boje účetnické party s ekonomickou krizí a svou vlastní korupcí“ ztrácíme pochopení a uvědomění si právě probíhající transformace celé společnosti. Společnost a její ekonomika je totiž jakýmsi živým, organickým systémem, který se umí sám rozvíjet, učit, hledat alternativy, nepředvídatelně reagovat a přizpůsobovat se. Zcela nezávisle na státu, jeho ministerstvech, stranách a jejich dočasných politicích. Tito účetní si tak leda mohou do omrzení na svých papírech prohlížet kolonky „má dáti, dal“, mohou si mezi sebou generovat nejrůznější skandály, kauzy a konflikty, ale to je tak všechno.

Probíhající velká systémová transformace jen stěží může reagovat na nefunkční, stereotypní a slabomyslně opakované ekonomické „stimuly“ pánů účetních, popř. kybernetických inženýrů (a)sociálních vztahů ve společnosti. Zdá se totiž, že jedinou smysluplnou transformační strategií do budoucna je řetězec tří následných kroků: pochopení situace – přizpůsobení se transformačním změnám – využití nových příležitostí. A to platí pro nás všechny, tedy pro běžné občany i pro ty z nás, kteří jsou na čas u výkonné moci. Je nyní úplně jedno, zda vládne pravice nebo levice, jejichž rozdíly se u nás již zcela setřely, neboť i sama existence politických stran si žádá velkou transformaci.

Česká republika nemá svou vizi. Je zde velké množství šikovných, schopných a poctivých lidí. Do českých škol chodí spousta chytrých dětí s velkým potenciálem. Jak vlastně tento český potenciál má být využit? Co chceme Evropě a světu dát? Co můžeme nabídnout? Mnoho! V naší zemi žije spousta schopných lidí, kteří jsou schopni vidět daleko jasněji a dál, než celé to panoptikum partajníků. Lidé začínají hledat co nejkratší, přímou cestu mezi svými schopnostmi, přáním, potřebami a následnou politickou zodpovědností. Začínají hledat způsob jasného, jednoduchého a transparentního propojení mezi voličem a voleným zástupcem.

Politické strany začínají představovat pro český transformační potenciál neefektivní, neprůhledné, zkorumpované a vysoce nedemokratické mezičlánky. Občané budou stále více hledat myšlenky a způsoby původní autentické demokracie, tedy demokracie přímé. A toto všechno se může dát do pohybu pod jednou důležitou podmínkou. Lidé se přestanou bát svých mistrných zúzkostňovatelů! Stálým vyvoláváním úzkosti a strachu lze totiž nejlépe a nejefektivněji uplatňovat moc nad zúzkostňovanými. Neustálé strašení státním bankrotem, „řeckou cestou“, epidemiemi nemocí, terorismem, zlem jiných kultur apod. umožňuje jisté skupině lidí uplatňovat své mocenské a ekonomické zájmy. Následně potom bezohledně dusí velký potenciál většiny, která se bojí, klopí hlavu a zúzkostnit se nechá.

V Liberci dne 14.9.2012