Nevím, kolik z vás čtenářů má doma psa, jako všemi milovaného a starostlivě opečovávaného člena rodiny, ale ti z vás, kteří ho máte, jistě potvrdíte, že pokud takového domácího mazlíčka všichni doma obstoupíte a zatlačíte jej do kouta, jdou všechny výcviky a vřelé vztahy stranou. Pes vás prostě pokouše. Je to srozumitelná a zcela normální reakce. Totéž platí i v psychologii lidí. Jakmile v komunikaci zaženete nějakého člověka do kouta a znehybníte jej, má tendenci jít do agrese. Z prostého zoufalství.
Tento proces se podle mého názoru právě odehrává na „diskusním“ poli českého zdravotnictví. Lékaři jsou dlouhodobě jako ovce drženi ve velmi těsných kotcích, jejich potřeby a nároky na snesitelnější podmínky existování jsou po dlouhá léta ignorovány. To je zřejmě i důvod, že po tak dlouhé době útlaku přicházejí s velmi tvrdými a agresivními prostředky boje za svá práva. Jsou prostě zoufalí!
Pan předseda LOK MUDr. Martin Engel se ve své odpovědi na otevřený dopis ministra zdravotnictví Leoše Hegera ohrazuje „proti tvrzení ministra, že jsme jako lékaři agresivní, a že někoho vydíráme“. Není to pravda. Lékařská kampaň „Děkujeme, odcházíme“, kterou mimochodem nepřipravují sami lékaři, ale marketingová firma za pořádně marketingové peníze, agresivní a vyděračská již v tuto chvíli je. Je vedena špatně, používá lékaře jako balík zboží v logistických skladech, ignoruje, že jsou to lidé se svými vlastními příběhy a názory, je lživá a výhružná. Pokud se pacienti musí konfrontovat s emočními a nepřiměřenými marketingovými slogany typu „Náš exodus, váš exitus.“, je to vlastně nesmyslné vyhrožování smrtí. Ať se pan doktor Engel nenechá mýlit, tohle rozhodně není heslo oněch zmiňovaných 4000 lékařů, o kterých správně ve svém otevřeném dopise říká, že „jsou dospělí lidé se zralým uvažováním“.
Stejně jako dlouhá řada ministrů zdravotnictví po dvacet let zaháněla české lékaře do kouta, dělá totéž nyní pan Engel panu Hegerovi. Tento agresivní boj je v principu pochopitelný, avšak z hlediska další budoucnosti je destruktivní a vzájemná agrese se pouze z těch dvou koutů stupňuje. Současný zdravotnický konflikt již dávno přestal mít jednoho vítěze, a pokud si toto obě strany neuvědomí, celý systém prohraje. Již teď je jasné, že vítěz nebude buď žádný, anebo budou vítězové dva. Zdá se, že to jako prvnímu došlo panu Leoši Hegerovi, neboť i tak lze číst jeho otevřený dopis českým lékařům. Avšak panu Engelovi v jeho odpovědi to zřejmě nedochází.
Nejvíce mě na tom všem mrzí, že řadový český lékař poctivě jde za svou věcí, vstupuje do rizika výpovědi, čímž se mění zcela zásadně jeho dosavadní běh života, ale přitom se opět nenápadně stává loutkou a nástrojem v rukou jiných zájmových skupin. Přestal být konkrétním lékařem a stal se gottwaldovskou masou čtyř tisíc, se kterou někteří chytráci provádějí své socialistické pokusy. Kdo nejde s naší masou, je odpadlík, mrva a nepřítel třídy bílého pláště.
Český státní lékař je v pasti. Nemůže se na daný stav vykašlat a odejít do privátní praxe, kde by si mohl soukromě podnikat podle svého. Je závislý na libovůli zdravotních pojišťoven, zda mu toto „podnikání“ umožní. A i potom se stává jen dalším zaměstnancem systému pojišťoven, které jako zaměstnavatel stanovují nejasné a jednostranně libovolně nestabilní podmínky tohoto zaměstnání. Navíc, úvazky zdravotních pojišťoven jsou zde hlavně pro kamarády a známé, takže běžný lékař nebo třeba klinický psycholog často nemá šanci. Nefunguje vůbec žádný trh konkurence mezi privátními lékaři, dávno neplatí, že ten lepší má větší šanci. Třeba jen v našem oboru klinické psychologie celá řada terapeutů provozuje psychoterapii (hrazenou zdravotními pojišťovnami) v rámci odbornosti klinické psychologie, a přitom to jsou terapeuti, kteří mnohdy vůbec nejsou ani psychology, anebo nemají v oboru požadované vzdělání. Systémem vzájemného garantování a neprůhlednými úvazky se jim prostě jen kdysi podařilo obsadit místo a dále se věc již neřeší. To je jen jeden z mnoha příkladů. Nelze tedy rozhodně říci, že když se lékařům ve státním sektoru nelíbí, mohou si jít podnikat do privátní praxe. Nejde to. Je to prostě past.
Peníze v nemocnicích často vůbec nejsou na ohodnocení zaměstnanců, ale na podnikatelské aktivity stavebních firem a předražené nákupy již tak nesmyslně nákladných přístrojů. Farmaceutické firmy v rámci svých kartelových dohod zase diktují astronomicky vyšroubované náklady na léky. Lékaři si však na druhé straně musí přiznat i to, že pokud se farmaceutické firmy chovají korupčním způsobem a podplácejí si své lékové prodeje, musí existovat i druhá strana, která se korumpovat nechá. Lékařům dnes připadá naprosto normální, že s farmaceutickými dealery chodí na drahé obědy, účastní se sympozií v pětihvězdičkových hotelech, jezdí za farmaceutické peníze do zahraničí, anebo se přímo zúčastní nějakého exotického výletu do Egypta, kde již ani není snaha zakrýt nějakou odbornou akcí celý ten pochybný podnik. I tuto stránku věci je nutné vidět, aby se nám poctivě vyjevil celý obrázek.
Ministr zdravotnictví říká jasně: státní pokladna nemá peníze, které by lékařům v tuto chvíli „nalila“. To je nutné slyšet. Zároveň pan Heger v otevřeném dopise nabízí rozumné a konstruktivní jednání o tom, jak postupně celý ten prohnilý a zkorumpovaný zdravotnický systém změnit, aby se peníze našly a dostaly se na účty zdravotnického personálu, kam nepochybně také patří. Nerozumím proto tomu, proč pan Engel celou situaci ještě více hrotí, proč vlastně jednat nechce. Vždyť celá ta mediální „diskuse“ je opravdu strašná.
Jako jediná šance mi teď připadá, že obě strany se vzájemně pustí z kouta, vyjdou z něj a zasednou k jednacímu stolu. Jsou toho ještě vůbec schopny? Dojde jim, že nemá smysl nad soupeřem vyhrát, že tedy vítězové musí být dva? Že současná vzájemná agrese je jen potvrzováním mrtvého řešení, tedy prohry českého zdravotnictví jako takového? Ať to někomu dojde nebo ne, v tuto chvíli prohrává hlavně český lékař, jeho vztahy ke kolegům a jeho společenská prestiž.
V Liberci dne 13.1.2011