Volby do českého parlamentu jsou za dveřmi, čerstvě upečený koláč moci vypadá lákavě a politické strany skrze své voliče nedočkavě třímají v ruce nůž, aby zakrojily a rozporcovaly. Nutno říci, že se na to celé třesou a podřizují tomu vše, často i svou lidskou kulturu a úroveň. Stále je zde totiž velká skupina voličů, kteří se svou přízní počkají až do chvíle před volební urnou podle toho, co jim kdo výhodného nabídne. Právě pro tuto skupinu lidí je teď nutné uspořádat Matějskou pouť s nejrůznějšími atrakcemi a obskurními stánky s cukrovou vatou, po které se nakonec člověku udělá špatně od žaludku.

Jsme svědky nekontrolovaného vykřikování pouťových kamelotů, kteří útočí na podprahové a pudové vnímání lidí tím, že se předhánějí v bezuzdné nabídce peněz, dávek, podpor či péče, i když je zcela jasné, že většině z toho nemohou nikdy poctivě dostát (v době ekonomické krize a státního dluhu). Politici se nám prostě v závěrečném předvolebním finiši pokoušejí ukázat, jakým způsobem nás chtějí učinit šťastnými a spokojenými. A protože každý normální člověk po spokojenosti a štěstí v hloubi duše touží, bedlivě všem těm návrhům naslouchá. Otázkou ovšem je, zda za své štěstí považuje bezstarostné a někým zařízené konzumní přežívání, anebo zda touží po prostoru pro zodpovědné bytí sám sebou, pro vlastní aktivitu a chuť být druhým nějak prospěšný.

Celý příspěvek →

Nespavost je v odborné literatuře definována jako stav nedostatečného množství a kvality spánku, který trvá dlouhé časové období. V úvahu není na prvním místě brána délka spánku, protože někteří lidé spí relativně krátce, a přesto se cítí svěží a za nespavce se rozhodně nepokládají. Naproti tomu jsou lidé, kteří objektivně spí zcela obvyklý počet hodin spánku, avšak cítí se nevyspalí a nesmírně trpí špatnou kvalitou spánku. Lze tedy říci, že o diagnóze nespavosti rozhoduje především subjektivní pocit člověka a jeho vlastní vnímání délky a kvality spánku.

V rámci nespavosti se objevují nejčastěji problémy s večerním usnutím, probouzením se během noci a obtížným znovuusínáním, anebo probouzením se příliš brzy ráno. Tyto potíže se obvykle různě kombinují a výsledným efektem u člověka je základní pocit, že se ráno necítí spánkem osvěžený, ba právě naopak. Po takové noci je člověk jako rozlámaný, unavený, ospalý, trpí poruchou soustředění, podrážděností a poruchami nálady, vnitřním napětím, úbytkem energie a motivace k aktivní činnosti. Tím je pak ovlivněn celý následující den.

Nespavost se typicky rozvíjí v době zvýšeného životního stresu a bývá více rozšířená u žen, starších lidí a socioekonomicky znevýhodněných lidí. Pokud se nespavost opakuje, často vede ke zvýšenému strachu z bezesných nocí a jejich následků. Člověk má potom tendenci neustále se daným problémem zabývat a udržuje tím bludný kruh.

Celý příspěvek →

V sobotním vydání Lidových novin mě zaujala diskuse, v níž soudci kritizují neprůhledný výběr nováčků do vlastních řad, zejména pak psychologické testování, které je podle vyhlášky ministerstva spravedlnosti povinné pro každého zájemce o práci žalobce nebo soudce, a v mnoha případech je i rozhodujícím parametrem při konečném přijetí resp. odmítnutí zájemce. Soudci se zlobí, že nějaký psychotest rozhodne o jejich dalším životě, a také jim vadí, že testování v České republice mohou provádět pouze dva psychologové, Dan z Brna a Prunner z Plzně. Do jejich metod nikdo nevidí a jejich konečné závěry jsou značně odvážné a pro mnoho lidí zcela nesrozumitelné.

Rozumím dobře vysvětlování Jiřího Dana, že lze psychologickým testováním odhadnout, kdo může podvádět, kdo může lhát, nebo kdy je u určitých zjištěných osobnostních rysů větší pravděpodobnost osobního selhání. Ale také vím, jak jsou psychologické testy konstruovány, jak se s nimi pracuje a jsem velmi dalek tomu si namlouvat, že pomocí testů poznám člověka, který sedí naproti mně, anebo dokonce člověka, který mi jen vyplní nějaký dotazník a já s ním nepromluvím ani slovo. Proto také vždy doporučuji používat psychotesty jen jako určitou inspiraci pro další proces diagnostiky, pozorování, rozhovor apod.

Celý příspěvek →

Naše střídající se (svrhující se) vlády, bez rozdílu pravolevé orientace, trpí stejným syndromem. Mohli bychom jej nazvat „syndromem kolektivního popírání“ a dlužno dodat, že se jedná o civilizační neduh západní společnosti, jenž čas od času, a právě teď, vyústil v celkovou ekonomickou krizi. Naše společnost popírá, dokud to jen lze, jakékoli signály o tom, že existují meze hospodářského růstu, že tyto meze jsou v mnoha oblastech na dohled a v některých případech jsou již dosaženy. Tímto stylem to dále nemusí jít tak blahobytně a rychle, někde to nepůjde vůbec a někde to již dávno nejde.

Na základě zmíněného syndromu nám naše proměnlivé české vlády stále stejných lidí ukazují, že je velmi sexy a trendy pokračovat stejným způsobem dál, pořádat závody ve výši rozpočtových deficitů a vzájemně si předávat štafetový kolík státního dluhu. Pravice je podnikavější, takže by hned zaplatila kdejaký nesmyslně gigantický státní tendr, na kterém si pár tvořivých kamarádů od politiky a byznysu namastí kapsy. Levice je populističtější, takže kromě namaštěných kamarádských kapes ještě rozhází celé jmění oknem na ulici, ve formě demotivujících dávek a příspěvků. Její rozpočtový deficit je také znatelně vyšší. A navíc má nehezkou tendenci zvedat daně.

Celý příspěvek →

Naprostá většina lidí v moderní, civilizované společnosti západního typu (včetně mě) je zcela závislá na určitém způsobu myšlení, chování a zaujímání stereotypních postojů k okolnímu světu. Lidé jsou systematicky lákáni do pasti této závislosti, aniž by si to z větší části uvědomovali. Věří, že vládnou sociální realitě a kultuře, kterou vytvářejí, ale ve skutečnosti jsou v ní uvězněni jako ve zlaté kleci.

Vyspělý a civilizovaný člověk přistál na Měsíci, rozštěpil atom, objevil vzdálené galaxie a sám sebe v rámci medicíny rozpitval až na buněčnou úroveň. Automobil, letadlo, mobilní telefon, internet, teplá voda, splachovací záchod, pračka, myčka a klimatizace, to vše tvoří jeho běžný životní standard. A přesto může být v očích zbytku světa (tedy většiny) považován za nepochopitelného hlupáka, arogantního provokatéra či tupého sádelníka.

Tentýž vyspělý a civilizovaný člověk se totiž na druhé straně musí chodit ptát odborníků, jak má vlastně žít. Ačkoli vydělává oproti zbytku světa horentní peníze, neustále žehrá na nedostatek financí. Nemůže si dovolit mít děti, neboť jsou moc drahé a navíc je stejně vidí mnohem méně často než svou sekretářku ve firmě. Zatímco zbytek světa se zaobírá tím, jak se najíst, chodí civilizovaný sádelník za odborníky pro rady, jak nejíst. Většinou pak začíná jíst léky, jsa naprosto zmaten sám sebou. Reklamou si diktuje, co má mít rád, po čem toužit, jinak by to ani nevěděl. Skrze média si ukazuje, jak žijí celebrity, poslanci, vláda a snaží se je napodobovat. U telenovel přemítá o tom, co je to život.

Celý příspěvek →

Ve své klinické praxi si všímám rostoucího počtu pacientů trpících pocity úzkosti nebo deprese, které ovšem nevyplývají z žádné závažnější duševní poruchy, nýbrž ze stresu a nezvladatelného životního stylu. To ostatně není nic nového pod sluncem dnešní doby a řada kolegů již na to dlouho systematicky poukazuje.

Zmínění pacienti však začínají čím dál častěji udávat pozoruhodný společný jmenovatel ve své osobní anamnéze. Shodně totiž poukazují na to, že jsou zatíženi hypotékou či nejrůznějšími druhy leasingu, a proto je pro ně velmi obtížné, často v podstatě nemožné, učinit ve svém životním programu nějakou zásadnější změnu ve svůj prospěch.

V procesu psychoterapie s těmito lidmi společně nahlížíme příčinu jejich potíží v naprosto nezdravém životním stylu přehnané pracovní zátěže, zaměřenosti na vydělávání peněz a nepřetržitou konzumaci v podstatě čehokoli, co přináší alespoň chvilkový únik ze stresující reality. Často pacient sám postupně v terapii zjistí, co mu škodí a co prospívá, v čem je sám sebou a v čem je pouhou vlastní karikaturou. V tuto chvíli také sám navrhne řadu konkrétních a jasně formulovaných změn v životě, jež vedou k celkovému snížení zběsilého tempa a zdá se, že má již vyhráno. Jenže obvykle své úvahy uzavře větou: „Víte, o takovém řešení si ale mohu nechat jen zdát, protože mám hypotéku, leasingy a k tomu děti na škole, takže musím jet takhle dál, dokud to půjde.“

Celý příspěvek →

S počátkem roku 2008 začnou čeští pacienti platit drobný peníz (tzv. regulační poplatek) za návštěvu u lékaře, za recept a za pobyt v nemocnici. V ústavě však mají zaručeno, že zdravotnictví v naší zemi je bezplatné. Profesor Erazim Kohák, režisérka Věra Chytilová, Táňa Fišerová, bývalý mluvčí Charty 77 Jaroslav Šabata, exministr zahraničí Jiří Dienstbier, exministr zdravotnictví David Rath a další z celkově 58 osobností podepsali petici, která regulační poplatky označuje za „hanebné a protiústavní“ a na základě toho vybízejí k občanské neposlušnosti při úhradách oněch několika korun u lékaře. Z toho je naprosto zřejmé, že míra rozmazlenosti a postupného odchýlení se od reality u českého pacienta povážlivě narostla.

Předně bychom měli z diskusí o zdravotnické péči vypustit ono magické slovíčko „bezplatná“, neboť tento termín psychologicky evokuje dojem, že je zadarmo. Nejen, že vůbec není zadarmo, ale naopak je čím dál dražší, jen ji prostě neplatíme v ordinaci cash, ale máme ji tak zvaně předplacenou ve formě zdravotního pojištění. I tato představa je však pouhou iluzí. Pacienti vůbec nemají potuchu o tom, kolik jednotlivé výkony pojišťovnu opravdu stojí. Je zcela mimo jejich chápání, že si vlastně de facto lékařskou péči nepředplácejí, neboť ta je v současné době tak drahá, že ze zdravotního pojištění průměrně vydělávajícího člověka za celý život lze uhradit tak leda pár dní na ARO nebo několik nejmodernějších vyšetření a zákroků. Pro představu, v rámci výše „předpláceného“ zdravotního pojištění za jeden měsíc má pacient zhruba nárok na tři návštěvy klinického psychologa např. v rámci systematické psychoterapie. To je tak vše, na co mu jeho „předplatné“ stačí.

Celý příspěvek →

Stydím se za to, že předsedou vlády České republiky je pan Stanislav Gross. Osobně ho vůbec neznám a dobře si uvědomuji, že to, co vidím, je pouhý jeho mediální obraz, jakýsi nehmotný duch jeho politické tváře, neuchopitelný a značně rozbředlý do všemožných záhybů naší společnosti. Proto nechci soudit pana Grosse jako člověka, nýbrž se zamýšlím nad symbolickým významem společenské role, kterou v tak útlém věku nerozvážně zaujal.

Naše vláda mi tím v podstatě předala poselství o postupně mizející důležitosti pevných osobností, které mají transparentní vlastní názor a dovedou ho srozumitelně sdělit veřejnosti, neboť vědí o čem mluví, majíce kvalitní vzdělání a široký životní rozhled. Tedy něco, čemu se obvykle říká životní moudrost. Namísto toho svítí zelená lidem sotva odstaveným od mateřského prsu, kteří znají život pouze jako složitý systém mediálních intrik, pomluv, mýtů a marketingových tahů. Jejich vzdělání se v základě pohybuje velmi blízko povinnému minimu, avšak nečiní jim problém si jakýmkoli způsobem dodatečně obstarat nějaký ten univerzitní papír, aniž by se dál naplno nevěnovali tkaní svých pletichářských pavučin v parlamentu nebo vládě. Tento neskutečný svět považují za realitu a způsob pohybu v něm podsunují druhým jako normu.

Celý příspěvek →

Ester Kočičková na vlnách Českého rozhlasu, konkrétně v pořadu Ptejte se, vypustila ze svých úst pozoruhodnou větu. Dítě se jakoby ptá: „Kdo je komunista?“. A Ester Kočičková v roli dr. Slizkové odpovídá následovně: „Já samozřejmě svýmu dítěti a svým psům říkám jednoznačně, že komunisti jsou prasata.“

Chtělo by se říci, že takovým výrokem trochu rozčeřila vodu. Totiž éter. Avšak ten éter následně rozčeřili spíše komunisté, kteří se odjakživa berou velmi vážně a v logice věci se veřejně ohradili, neboť oni se ohrazují neustále a téměř proti všemu.

Odpoví-li dospělý člověk výše uvedeným způsobem na vážně položenou otázku, navíc od dítěte, dopouští se primitivní arogance a hrubého zkreslování reality, kterou dítě v té chvíli všemi smysly nasává. Výrok Kočičkové mě tedy zaujal nikoli pro svůj obsah, ale proto, že provokativním způsobem otvírá problém vlastního vysvětlování, co to ten komunismus vlastně je. Jak mám svému dítěti poctivě vysvětlit, co je komunistická ideologie a kdo je komunista? A jsem-li pedagogem, jak to mám dětem objektivně vyložit před tabulí? To mi připadá jako daleko vážnější a zajímavější problém, než to, zda se Kočičková omluvila, nebo zda se komunista cítí stále ještě otřesen.

Celý příspěvek →

Je duben, většina z nás již na finančním úřadě podala daňové přiznání a pokud bylo řádně a poctivě vyplněné, lížeme si v těchto dnech své rány do rozpočtu. Nejcitelněji to prožívají drobní podnikatelé a živnostníci. Jejich rozbouřené emoce by se měly pomalu usazovat. Je však docela dobře možné, že se neusazují vůbec, ba právě naopak. Proč?

Představme si člověka, třeba nějakého pana M., který řádně provozuje svou živnost, docela slušně se uživí a celý rok se musí pořádně otáčet. V únoru následujícího roku poctivě přizná všechny příjmy a finanční úřad mu vyměří daňovou paletu, nad kterou žasnou až v Bruselu. Pan M. si pouze povzdechne a vydá se do své zdravotní pojišťovny, kde mu příjemná slečna slušně poskytne všechny informace o tom, jak zaplatit další peníze. Poté navštíví úřad sociálního zabezpečení, kde velmi nepříjemná slečna otráveně vyštěkne cosi o obludném doplatku sociálního pojištění a nastaví obludné zálohy na další rok. Pan M. již začíná pociťovat narůstající psychický stres. Schází po schodech úřadu dolů a o patro níž míjí tlačící se dav nemakačenků, kterým právě přispěl na živobytí. Dobrá, to je ta sociální solidarita. V tomto případě sice hodně jednostranná, ale pan M. zavře oči, kdoví, zda on sám to jednou nebude potřebovat a jde si koupit noviny.

Celý příspěvek →