Volby do českého parlamentu jsou za dveřmi, čerstvě upečený koláč moci vypadá lákavě a politické strany skrze své voliče nedočkavě třímají v ruce nůž, aby zakrojily a rozporcovaly. Nutno říci, že se na to celé třesou a podřizují tomu vše, často i svou lidskou kulturu a úroveň. Stále je zde totiž velká skupina voličů, kteří se svou přízní počkají až do chvíle před volební urnou podle toho, co jim kdo výhodného nabídne. Právě pro tuto skupinu lidí je teď nutné uspořádat Matějskou pouť s nejrůznějšími atrakcemi a obskurními stánky s cukrovou vatou, po které se nakonec člověku udělá špatně od žaludku.
Jsme svědky nekontrolovaného vykřikování pouťových kamelotů, kteří útočí na podprahové a pudové vnímání lidí tím, že se předhánějí v bezuzdné nabídce peněz, dávek, podpor či péče, i když je zcela jasné, že většině z toho nemohou nikdy poctivě dostát (v době ekonomické krize a státního dluhu). Politici se nám prostě v závěrečném předvolebním finiši pokoušejí ukázat, jakým způsobem nás chtějí učinit šťastnými a spokojenými. A protože každý normální člověk po spokojenosti a štěstí v hloubi duše touží, bedlivě všem těm návrhům naslouchá. Otázkou ovšem je, zda za své štěstí považuje bezstarostné a někým zařízené konzumní přežívání, anebo zda touží po prostoru pro zodpovědné bytí sám sebou, pro vlastní aktivitu a chuť být druhým nějak prospěšný.