Duchovní rozměr psychoterapeuta

Velmi hluboce mě oslovil článek profesora Smékala v letním čísle Psychologie Dnes na téma Spiritualita a psychoterapie. Smékal v něm poukazuje na fenomén, jenž se zcela jednoznačně stále více, díky našim pacientům, objevuje jako výzva pro terapeuty.

„Poradenská a psychoterapeutická praxe přinášejí stále více dokladů o tom, že mnohé psychopatologické stavy, psychosomatické poruchy a adaptační nesnáze mají ve své etiologii a patogenezi nevyřešené spirituální problémy…Spiritualita je určitým pojetím cesty životem i pojetím Boha a Posvátna. Spiritualita je základní formou osobnostního vyladění a pojetím centra, z něhož člověk odvozuje svůj život.“ (Smékal, 2001).

Z vlastní psychoterapeutické praxe dobře vím, že řada mých pacientů se duchovními otázkami nezabývá či z nějakého důvodu přímo odmítá vlastní spiritualitu jakýmkoli způsobem reflektovat. Avšak to nijak neodporuje výše zmíněné Smékalově poznámce, že lidí, kteří nějakou vnější symptomatickou formou řeší psychospirituální konflikt nebo problém, je dost a zdá se, že jejich počet zvolna narůstá. Lidé se postupem času přesvědčují o neúplnosti a nedostatečnosti vědeckých teorií a metodik, do nichž před časem vložili svou důvěru. Do ordinace psychoterapeuta přicházejí v momentě, kdy nejčastěji opakují slovo „nevím“. Nevím, co se to děje, nevím proč, nevím, kdo jsem, nevím, co mám dělat. Ve většině případů jsou chyceni do zrádné pasti hledání někoho, kdo jim na základě svého akademického vzdělání poskytne metodu, nebo nejlépe převezme odpovědnost za další vedení.

Poměrně zvláštní skupinou pacientů bývají lidé přímo věřící, zvláště pak tradiční křesťané. Prožívají stejné obtíže jako kterýkoli jiný člověk, avšak automaticky je staví jako problém ve vztahu k Bohu. Nemohou se Mu přiblížit, ačkoli ze své církve vědí, že na ně stále čeká, že je miluje. Postupně se ukáže jejich tendence vnímat Boha jako entitu, která je někde mimo ně, milující nebo trestající, ale jinde. Zoufale se potom snaží přiblížit onomu „jinde“, čímž odcházejí od sebe samých. Nazývám si to pro sebe jakýmsi stavem „duchovní neurózy“, nebo možná „duchovní dissociativní poruchy“ s pestrou škálou klinických projevů od panických úzkostí přes deprese až po migrény a astmatické záchvaty. Extrémním projevem pak mohou být i psychotické stavy v rámci psychospirituálních krizí.

Po obratu k sobě samému bývá pacient obvykle šokován tím, co spatří a tehdy se nejčastěji vynoří otázka po smyslu. Naváže-li v tuto chvíli směrem zevnitř ono transpersonální (transcendentní) spojení skrze prožitek smyslu, je spuštěn sebeúzdravný proces a efektivní terapeutická aliance. Společná snaha o pouhé odstranění symptomu úzkosti nebo deprese není obvykle postačující, ačkoli to pacient přirozeně ve své vstupní zakázce žádá.

V zrcadle diskutovaného tématu se nám tedy rodí závažná otázka: Kde se v tom všem vlastně nachází terapeut? A kdo to je? Podnětem pro tvořivou odpověď nám může být starý spis filozofa, novoplatonika Filóna Alexandrijského (asi 25 př.Kr. – 40) O rozjímavém životě, který nám sděluje postřehy o židovské sektě terapeutů, žijících v Egyptě:

„Obydlí členů obce jsou nanejvýš jednoduchá, poskytují jen nutnou ochranu před největším horkem a největším chladem. Obydlí nejsou těsně vedle sebe jako ve městech, neboť sousedství je méně přitažlivé pro toho, kdo hledá samotu, aby se mohl soustředit. Ale ani nejsou od sebe příliš vzdálená, aby se neztěžovaly družné vztahy, jež jsou jim milé, a při lupičském přepadení aby si mohli vzájemně vypomoci. V každém příbytku je posvátný prostor, nazývaný chrámem nebo monastériem, malá komůrka nebo cela, kde tito lidé hledají tajemství vyššího života.“

Jak se to má v sektě dnešních psychoterapeutů? Můžeme si domyslet možný společný bod na poli určité výlučnosti. Obec židovských terapeutů nebrala mezi sebe každého. I my se snažíme o proces unifikace naší obce pod rouškou vstupu do Evropské unie a precizujeme systémy, jež ukáží, kdo je oprávněn vykonávat terapeutickou praxi a na koho kostnatý prst ukáže: „Ty ne!“.

Filónovo sdělení však má pro současnost i další zajímavé roviny. Např. se mi zdá, že mnoho z nás terapeutů je při práci vystaveno velkému ekonomickému tlaku z různých důvodů, protože jsme již dávno odvykli „obydlím, poskytujícím jen nutnou ochranu před horkem a chladem“. Sám cítím, že dělám často nepřiměřený objem práce, abych byl ekonomicky spokojen. Je to jistě můj problém. A je zde přeci řada možností, jak si přilepšit prostřednictvím kurzů, výcviků, workshopů apod. To vše je možné, ale jen za podmínky silné redukce vymezeného času pro ono „monastérium“ vlastní psychospirituální hygieny. Chceme-li se v terapii věnovat duchovnímu rozměru bytí člověka, můžeme tak činit jen do té míry, do jaké jej zachycujeme a nahlížíme sami v sobě. Škola nás tomu nenaučila a standardizovaný (akreditovaný) výcvik většinou také ne. Takže tu „malou komůrku nebo celu“ hledáme (často neuroticky) sami dál.

Na další rovině mám pocit, že naše „terapeutická obydlí“ bývají často velmi těsně u sebe, ne-li přímo v sobě. Do značné míry je to založeno již způsobem akademického vzdělávání. Při hromadění různých osvědčení, atestací a certifikátů je žák nucen papouškovat řadu nesmyslů, kterým věří snad již jen jeho učitel. To se děje zejména v období pregraduálním, avšak i taková atestace z klinické psychologie, která někdy svou atmosférou připomíná špatný psychothriller, nezůstává příliš pozadu. Pokud se týče dalšího vzdělávání v psychoterapii, situace již zdaleka není tak zlá. Ale stejně bych řekl, že i zde je kladen stále velký důraz na metodu nebo na typ terapeutické školy. Přímá práce se spiritualitou je v rámci psychoterapeutického výcviku spíše ojedinělým zjevem. Skupinové výcviky jsou hromadami lidí, slov, kávy a cigaret, kde cíleně strukturovaný čas pro meditaci a duchovní práci, popř. záměrně vytvořený ubytovací prostor pro bytí o samotě výrazně chybí. Nese to s sebou i různé důsledky, třeba ve formě narůstajícího rozvoje obludně znějícího psychoterapeutického jazyka nebo supervizního řešení absurdních (a pořádně namyšlených) problémů typu: jak nepředbíhat pacienta v jeho vnitřním procesu, aby si k tomu (co už předem víme) došel sám.

Dnešní tarapeut je naší obcí přitahován stále více dovnitř a „není to přitažlivé pro toho, kdo hledá samotu“, aby si mohl věci promyslet a promeditovat. Tedy najít si vlastní cestu. Znám řadu kolegů, kteří byli hluboce zúzkostněni supervizním sezením, po němž nabyli dojmu, že všechno dělají špatně. Možná proto, když se v naší sektě někde spolu sejdeme, býváme nejúzkostnější profesní skupinou. Nemáme „monastérium“ a jsme na sebe strašně nalepení. Může to být i výzva pro další koncepce a praxe zejména skupinových psychoterapeutických výcviků.

Závěrem se podívejme na poznámku docentky Kocourkové k našemu tématu: „Psychoterapeutické profesi může hrozit, že bude přeceňovat samu sebe. Je to narcistický rys, projevující se v příliš uzavřených skupinách, pro které je realita nežádoucí a nebezpečná, protože ji nelze ovládnout a kontrolovat. V těchto skupinách se vlastně nesmí myslet, pochybovat a diskutovat. Bývají založeny na nepsaném konsensu přísné loajality k určitým myšlenkám a ke způsobům jejich naplňování.“ (Kocourková,1998).

Domnívám se, že by bylo velkou škodou, kdyby „thérapón“ (služebník, průvodce, opatrovník bohů) byl systémově stlačen do Podivného hybridu Demagogické racionality (PhDr.).

Použitá literatura:

Kocourková,J.: Jak se stát psychoterapeutem. Psychologie Dnes,2,1998

Smékal,V.: Spiritualita a psychoterapie. Psychologie Dnes,7-8,2001

Steiner,R.: Křesťanství jako mystická skutečnost a mystéria starověku. IOANES,1998.

Vymětal,J.: Úvod do psychoterapie. Psychoanalytické nakladatelství, Praha,1992