Spojenými státy a celým civilizovaným světem otřásl další z řady hrůzných činů, kdy dvacetiletý mladík Adam Lanza během chvíle zavraždil na Základní škole Sandy Hook v Newtownu 27 lidí a následně pak i sebe. Tento čin není prvním, a podle mého názoru rozhodně ani posledním, jakkoli bychom si to všichni přáli. Případy vražedného řádění mladého člověka se velmi pravděpodobně budou ještě v budoucnu opakovat, ať se nám to líbí nebo ne. Jistě si vzpomeneme na podobnou událost z března roku 2009, kdy sedmnáctiletý Tim Kretschmer vtrhl na střední školu v německém Winnendenu a postřílel devět žáků společně s třemi učitelkami, takže tento problém se zdaleka netýká pouze Spojených států, ale i nás všech zde v Evropě.

Pokaždé, když se něco podobného přihodí, nastane krátké období velkých diskusí o tom, co by se mělo udělat, aby takové věci nebyly možné, padají silná slova, patetická prohlášení, zejména pak směrem ke zpřísňování zákonů o zbraních a jejich držení, směrem k úvahám o zákazu bojových her typu paintball či airsoft, popř. k úvahám o omezení počítačových her a filmů s tématikou násilí a agrese. Stejně tak tomu bylo i v roce 2009, kdy tehdejší německá vládní koalice CDU/CSU a SPD plánovala tyto zákony zpřísnit. A mimochodem, Tim Kretschmer svůj masakr na střední škole provedl v době, kdy Německo mělo již tehdy nejpřísnější zákony tohoto druhu v Evropě.

Chtěl bych na tomto místě zdůraznit fakt, že v odborné psychologické literatuře neexistuje jasně průkazná studie o škodlivosti bojových her pro mladistvé a dospělé lidi, ani žádná studie, která by prokazovala příčinnou souvislost mezi bojovými hrami či filmy a násilnými trestnými činy, nebo dokonce hromadnými vraždami. Vše nasvědčuje naopak tomu, že kdo si hraje, reálně nevraždí. Bojové hry totiž nesimulují v prvé řadě zabíjení, ale spíše poskytují symbolické prvky soupeření, převahy, vymezení, útoku, obrany, přesného zásahu a vyřazení z boje. V těchto hrách tedy nečíhá budoucí smrt a zběsilé řádění, ale je v nich naopak ukryta možnost strukturované práce s agresí, kultivace a kanalizace agrese, rozpoznání jasných pravidel a ohraničení řádu věcí.

Řešením nejsou ani všemožné zákazy držení zbraní, pouze tím aktivizujeme lobbing zbrojního průmyslu. Je to stejné, jako kdybychom vedli lidi k menší spotřebě léků, okamžitě tím rozvíříme byznys a peníze farmaceutických firem. Vždyť se jen podívejme k nám do Čech, když jsme se tu začali vzájemně vybíjet metylalkoholem. 98% všech diskusí se týkalo peněz, zisků, ztrát a zbytek se pak zabýval ohrožením lidských životů. A jako výraz naprostého zoufalství a neporozumění věci samotné mi přijde např. nápad Bílého domu zakázat u poloautomatických zbraní zásobníky s velkou kapacitou nábojů. Každý střelec z pistole dobře ví, že přebít zásobník je otázkou několika vteřin. Poté, co již stačil několik lidí zabít.

Jeví se mi jako veliké pokrytectví naší společnosti, pokud se s tak děsivými jevy, jakými jsou činy Adama Lanzy, Tima Kretschmera a dalších, vyrovnává tím, že odmítne vlastní zodpovědnost a hledá ji triviálním způsobem na straně hráčů bojových a počítačových her, na straně filmů a velkokapacitních zásobníků. Stále si totiž nejsme ochotni uvědomit, že tyto tragédie nejsou důsledkem nemoci a vyšinutosti jednotlivců, ale jsou to symptomy nemoci celé naší společnosti. Ano, jsme nemocní jako společnost! A to doslova.

Naše „civilizovaná“ společnost prožívá obrovskou inflaci mužství, mužského jazyka, jenž ohraničuje, strukturuje, dává pravidla a vymezuje. Mladí kluci prožívají často velkou krizi sama sebe jako muže, protože existence nutného mužského principu (naprosto odlišného od ženského) je dle módního trendu snižována na pouhý genderový stereotyp a sociokulturní konstrukt. Vždyť rodinu bude moci za chvíli utvořit v podstatě jakákoli skupina lidí bez rozdílu pohlaví, protože mezi muži a ženami přeci není žádný rozdíl, jak tvrdí i celá řada mých kolegů. A tak opravdoví muži a mužský jazyk mizí z rodin, které se velmi snadno a rychle rozpadají, muži odcházejí od žen či jsou jimi opouštěni a jejich synové jsou od útlého dětství do dospělosti vychováváni a vyučováni převážně ženami. Chlapcům to logicky bere kvalitní a pevné mužské vzory v životě, jsou vedeni k tomu, že nesmí být agresivní, musí být jemní, ženští diplomaté, mají zakázány jakékoli projevy divokosti a hry, neboť by se jim dostalo jekotu a záchvatu ze strany matek a učitelek.

Celá tahle šaráda potom kluky vede k velkolepému potlačení všeho mužného v sobě, včetně agrese, kterou pod pokličkou nebezpečně městnají. A přitom tihle hoši potřebují svou agresi pevně přijmout, zpracovat, pozorně kultivovat a následně podpořit. Pomocí zdravé agresivní síly může chlapec postupně uskutečnit sama sebe a vzít pevně život do svých rukou. Stává se zralou a samostatnou osobností, schopnou zvládat krizové situace a větší výzvy. Jakákoli represe mužského chování s sebou nese zvyšování destruktivní složky agrese, která se následně stává neovladatelnou a devastující.

Podívejme se např. na oba zmíněné masakry, v USA a v Německu. Adam Lanza vše zahájil tím, že čtyřmi ranami do hlavy zavraždil svou vlastní matku v posteli. Tim Kretschmer zabil osm dívek a tři učitelky. Je to silné poselství zejména pro nás dospělé muže, otce našich synů. Máme možnost s nimi trávit intenzívní čas při našich „mužských hrách“, kdy jim předáváme řád, pravidla a pevnost. I kdybychom s nimi trávili čas na střelnici anebo při bojích v airsoftu. Žádné „moudré“ zákony to za nás nevyřeší a malé zásobníky už vůbec ne.

A ještě blízký příklad na závěr: Jaké vlastně moudré zákony mohou přijít např. ze strany českého parlamentu, kde pro ně kvůli bezostyšnému prohlasování zvedají ruce odsouzenci a trestně stíhaní lidé? Jakou autoritu může mít naše stále se měnící vláda, ve které třeba na pozici ministra obrany (resort, kde se to zbraněmi jen hemží) sedí právě ta, která tam sedí? A tak to chodí i jinde, nejen u nás. Nedá se nic dělat, otcové, je to hodně na nás. Vlastní zodpovědnosti neutečeme. Jinak budeme pořád nemocní.

V Liberci dne 19.12.2012