Člověk moderní doby nemá čas sám na sebe. Aby přežil, musí reagovat na nejrůznější druhy nároků rozvíjející se společnosti a na obrovský příliv nových informací. Nenachází ve svém životě místo klidného spočinutí, kde by se mohl chvíli nerušeně věnovat vlastnímu nitru, svým úzkostem, bolestem a nejistotě. Avšak tu a tam přichází v životě čas, kdy se jeho nitro ozve samo, obvykle nečekaně, jakoby ze zálohy. Pokud sami znáte tento čas, ve kterém úzkost, osamělost a pochyby dolehnou na vaši duši, víte dobře, že v takové chvíli potřebujete někoho, komu můžete prostě o svých pocitech říci, kdo vás pozorně vyslechne a nepředhodí vám okamžité hodnocení nebo povrchní rady. A zde právě nastává problém.

Ve vašem okolí nejsou lidé, kteří by byli ochotni se společně s vámi zastavit uprostřed vaší osamělé úzkosti. Dopracovali jsme se tak daleko, že je na to potřeba založit zvláštní instituce – tedy psychoterapeutická zařízení, ve kterých se psychologové a psychiatři živí tím, že vám poskytují možnost lidského setkání a prostor pro tolik potřebný rozhovor.

Lidé vnímají psychoterapii různě. Jedni se jí posmívají, druzí ji nekriticky zbožňují. Obvykle však netuší, o čem to vlastně mluví. Vcelku převládá u české veřejnosti názor, že péče psychoterapeuta je čímsi devalvujícím. Jakoby to bylo potvrzení mé neschopnosti vyrovnat se s životem, tedy potvrzením mých nižších kvalit. Ale zdá se, že opak je pravdou. Pokud jste ochotni otevřeně vstoupit na často bolestnou cestu do hlubin vlastní duše, je to spíše známkou odvahy a ochoty měnit zaběhnuté pořádky.

Cílem tohoto článku je poskytnout vám několik základních informací o tom, co je a není psychoterapie, jak si v případě potřeby vybrat svého psychoterapeuta, popř. komu se raději vyhnout. Jestliže jste někdy uvažovali nebo uvažujete o vstupu do psychoterapeutického procesu, nechť jsou vám další řádky povzbuzením.

První otázka zní: Kdy do psychoterapie vstoupit?

Možná, že se cítíte osamělí, v podstatě opuštění a úzkostní uprostřed mnoha lidí, vaše vztahy jsou mělké a neuspokojivé, smysl života vám uniká. Stále nemůžete porozumět tomu, proč se cítíte tak naštvaní, tak depresivní, neustále obtěžovaní myšlenkami na nepodstatné banality, nebo bezdůvodně ustrašení. Víte, že jste vlastně nešťastní, rozumíte tomu, že ve vašem životě se stále opakují věci, které vám škodí a necítíte se v nich dobře. Chcete, avšak z nějakého důvodu nedokážete provést žádnou změnu. V takovém případě je čas do psychoterapie vstoupit.

Otázka druhá: Co je a není psychoterapie?

Snad všechny televizní komedie, ve kterých se vyskytuje psycholog nebo psychiatr znázorňují psychoterapeuta jako výstřední osobu, jež má obvykle největší problémy sama se sebou. Bohužel, realita bývá často ještě horší než televizní fikce. Existuje totiž celá řada nekompetentních „terapeutů“, provozujících cosi, co se za psychoterapii pouze vydává. Veřejnost má potom zcela přirozenou tendenci vnímat psychoterapii jako něco podivného a podezřelého.

Je velmi důležité si uvědomit, že psychoterapie není totéž, co třeba docházka do masážního salonu. Pacient tudíž není zákazníkem, na kterého se terapeut neustále usmívá a myslí si přitom svoje. Na jedné straně byste sice měli terapeutovi plně důvěřovat, ale na straně druhé to automaticky neznamená, že se v terapii budete cítit pouze příjemně. Pokud vám terapeutovy otázky nejsou občas proti srsti, pokud nezpůsobí určitou míru vašeho vnitřního, „pracovního“ napětí, není to dobrá terapie. Někdy můžete mít pocit, že psychoterapeutický proces je přímo brutální záležitostí. Jindy je zase zcela normální přechodné období, kdy máte dojem, že se v terapii neděje nic, že to nemá cenu a cíl je v nedohlednu.

Mějte na paměti, že psychoterapie není poradenství. Svět kolem vás je plný rad. Poslední věcí, kterou potřebujete slyšet je jen další z  mnoha vnějších hlasů, jež vám radí, co máte dělat. Cílem psychoterapie je objevení vašeho vlastního, vnitřního hlasu. Terapeut vám pomáhá především v orientaci v sobě samém, tedy v tom, co se s vámi vlastně děje, co u toho cítíte, co se děje ve vás, mezi vámi a druhými lidmi. Vy sami potom zjistíte, jaká další cesta je pro vás ta nejlepší. Hodí se k tomu známé přísloví: Dej hladovému člověku rybu a nasytíš ho pro jeden den. Nauč jej rybařit a nasytíš ho pro celý život.

Váš osobní příběh je vždy jedinečnou cestou i se všemi obtížemi a problémy. Ano, v mnoha věcech se sice podobá příběhům dalších lidí, ale pokaždé má své zvláštnosti a odlišnosti. Pokud budete stále jen číst psychologickou literaturu, navštěvovat masové psychokurzy, setkáte se pouze s obecností, v níž sami zaniknete. Literatura vám možná napoví, co se děje se statistickou většinou jedinců, avšak vám osobně se vyhne.

Podstatou psychoterapie je prožitek důvěryhodného vztahu s druhým člověkem, byť tento vztah vzniká třeba jen po dobu několika sezení. Terapeut vám pomáhá odkrývat věci, které jste si z nějakého důvodu dosud neuvědomili a je vám oporou při práci s vysoce nepříjemným materiálem. Především proto by měl být terapeut člověkem, kterému věříte.

Otázka třetí: Jak si vybrat svého terapeuta?

Řekněme, že jste již učinili kroky rázu technického, tj. našli jste si někde v seznamu, tisku, u známého apod. kontakt, telefonicky jste se objednali a nyní právě probíhá úvodní sezení, kde se rozhodne, bude-li vaše spolupráce s terapeutem pokračovat. Odpovězte si na dvě otázky: Pracoval již tento psychoterapeut s pacientem, který měl podobné obtíže, jaké popisujete vy? Cítíte se dobře a máte plnou důvěru v člověka, jenž právě sedí naproti vám? Pokud ne, vyhledejte někoho jiného, je to především vaše odpovědnost. Máte-li oči otevřené, nemusíte se bát, že se spálíte. Psychoterapeutické sezení není chirurgickým zákrokem, kdy jste v narkóze a nevíte, co se s vámi děje. Narazíte-li na někoho, s kým se necítíte dobře a terapie se nedaří, není to ztracený čas. Máte možnost si mnohem důkladněji uvědomit, o co vám vlastně jde a co chcete. Příští výběr terapeuta již bude jiný.

Pokud vám terapeut začne vykládat své osobní problémy či ztrácí kontrolu nad svým chováním, ihned terapii ukončete. Jestliže se vás hned od prvního sezení neustále vyptává třeba na detaily z vašeho sexuálního života, i když dáváte najevo, že je vám to nepříjemné, narazili jste pravděpodobně na obyčejného „úchyla“. Neříkejte si, že jeho chování má asi nějaký skrytý smysl, že je odborník, který dobře ví, co dělá a odejděte.

Otázka poslední: Kdy terapii rozhodně ukončit?

Tehdy, když vám psychoterapeut, byť i jen neurčitě, naznačuje své sexuální choutky vůči vaší osobě, když si od vás chce půjčovat peníze, porušuje vaše osobní hranice, zve vás na pivo, na chalupu nebo do divadla, popř. vám vykládá o svých vlastních problémech, abyste se z nich poučili. Psychoterapeut totiž (a to je nejdůležitější poznámka) není nikdy vaším kamarádem! Terapeutický a kamarádský vztah, to jsou dvě zcela odlišné věci. Proto jste ho koneckonců vyhledali, neboť jsou věci, které s přáteli prostě nevyřešíte.

Dalším důvodem pro ukončení terapie je zjištění, že nemůžete svobodně mluvit o tom, o čem mluvit chcete a potřebujete. Ordinace psychoterapeuta je posvátným místem, kde byste měli pociťovat jistotu prostoru pro rozhovor o čemkoli. Jednou z hlavních podstat psychoterapeutického procesu je možnost rozhovoru o nejtěžších a nejméně příjemných osobních tématech.

Na závěr si trochu zaprotiřečím, neboť vám dám jednu radu: Dejte si pozor na psychoterapeuty, kteří vám příliš brzy začnou dávat rady, jak na to. Pokud se rozhodujete, nebo jste se již rozhodli vyhledat služby psychoterapie, držím vám palce.

 

Petr MOOS
klinický psycholog