Je psychoterapie samostatným a nezávislým oborem?

Nedávno jsem ve své elektronické poště nalezl e-mail od doc. Zbyňka Vybírala, ve kterém sděluje, že rezignoval na místo českého zástupce v psychoterapeutickém výboru EFPA (Evropské federace psychologů), protože „nemůže souhlasit s politikou EFPA, kde zvítězila myšlenka, že psychoterapie je jen věcí klinických psychologů a psychiatrů.“ Zbyněk Vybíral toto nemůže přijmout, proto odstoupil. Je to výsostně jeho rozhodnutí, rozumím mu a nemám s tím žádný problém. Avšak celá věc mě přivedla k vážnému přemýšlení nad tímto tématem. Je psychoterapie opravdu záležitostí klinických psychologů a psychiatrů? Patří pouze do prostoru zdravotnictví? Tedy výhradně do prostoru klinického? Anebo je to činnost či živnost, kterou může provozovat v podstatě kdokoli, kdo absolvuje „psychoterapeutické vzdělání“, bez rozdílu ve vzdělání pregraduálním a postgraduálním?

Mezi kolegy psychoterapeuty se poslední dobou setkávám s pozoruhodným názorem, že psychoterapii pro sebe usurpuje klinická psychologie a psychiatrie. Když sáhnu do své prořídlé paměti a vzpomenu na praotce zakladatele různých psychoterapeutických směrů, vychází mi jednoduše následující:

  • Sigmund Freud – neurolog a psychiatr (psychoanalýza),
  • C.G. Jung – klinický psycholog a psychiatr (hlubinná psychoterapie),
  • V.E. Frankl – neurolog a psychiatr (logoterapie),
  • Aaron Beck – psychiatr (KT, KBT),
  • Albert Ellis – klinický psycholog (RET, KBT),
  • Carl Rogers – klinický psycholog (PCA),
  • Fritz Perls – psychiatr (gestalt terapie),
  • Abraham Maslow – klinický psycholog (humanistická a existenciální psychoterapie),
  • Medard Boss – psychiatr (daseinsanalýza),

a tak bychom mohli pokračovat dále a postupně tak popsat celé stránky tímto seznamem. Z takového úhlu pohledu na věc ani za mák nerozumím těm kolegům, kteří hovoří o nějakém „usurpování“ psychoterapie ze strany klinických psychologů a psychiatrů. Spíše bych to viděl zcela opačně. Kolegům psychiatrům a klinickým psychologům vděčíme za ustavení a postupnou kultivaci psychoterapie jako samostatného oboru, který je ovšem zřetelně vázán na klinickou praxi, léčbu, zdravotnictví a určitý jednoznačný typ pregraduálního vzdělání.

Ve své klinické praxi jsem se setkal nejednou s pacientem, který byl vážně poškozen „psychoterapeutem“, provozujícím svou „psychoterapii“ mimo jasně definovaný klinický prostor. Nejednou jsem se setkal s pacientem, který byl ke mně promptně odeslán z poradny, kde se na prvním sezení vyděsili, že užívá Seropram a byl měsíc hospitalizován s panickou poruchou. Na druhé straně jsem se také například setkal se zhroucenou pacientkou, jejíž manžel se po dvacetiletém manželství najednou rozhodl, že bude nadále „krotit horu“ s jeho homosexuálním přítelem a kolega, významný psychoterapeut (nepsycholog a nepsychiatr), této pacientce za veřejné peníze pojišťovny sdělil, že muži to takhle někdy mívají, najednou zjistí, že jsou vlastně bisexuální a manželka to prostě může vydržet a tolerovat, ono to možná časem přejde. Vydržela dva roky. Onen kolega zmíněnou pacientku velmi netaktně odbyl a poškodil. Za peníze pojišťovny, ve zdravotnickém zařízení.

Kromě své soukromé klinicko-psychologické praxe v současné době funguji jako odborný garant, konzultant a vedoucí klinické psychologie v Krajské nemocnici Liberec. Když vidím, jaké předatestační, výcvikové, kurzovní, stážové a přednáškové martyrium čeká v budoucích letech mé svěřence, absolventy klinické psychologie, kteří chtějí opravdu dobře diagnostikovat a psychoterapeuticky léčit pacienty, jímá mě z toho až hrůza, co všechno budou muset v rámci dalšího vzdělání absolvovat. Jaký by však takové náročné vzdělání mělo smysl, pokud by na trh psychoterapie byla každou chvíli vyvržena hromada vycvičených opiček, inženýrů, sociálních pracovnic, zdravotních sester, koučů, šamanů, indiánů, učitelů, fyzioterapeutů, gynekologů, zubařů, numerologů a narcistních histrionů? Ti všichni se do naší tržnice vehementně tlačí se svými stánky. A někteří z nich dokonce již v minulosti stačili otevřít svůj stánek s párky v tržnici zdravotnictví a usednout na úvazcích s pojišťovnami.

Neatestovaná kolegyně provozuje na pojišťovnu svou soukromou ambulanci, neboť je napsaná na staršího odborného garanta, jenž jí sedí na zádech. Týmové pracoviště zdravotnického zařízení bez problémů zablokuje spoustu úvazků s pojišťovnou, neboť si tam vzájemně kdokoli garantuje cokoli. Pro pojišťovny to potom vypadá, že regionální trh je odborně nasycen, protože body jsou vybagrovány na dřeň. Nehledě na to, že se obyčejný pacient v krizi dostane do takového zařízení nejdříve za čtvrt roku. Psychoterapeutická zařízení jsou postupně velmi selektivní, hlavně se musí dělat ta psychoterapie a na potřebnou klinickou práci není čas. Psychiatr v takovém zařízení již odmítá pracovat s psychotiky, psycholog s těžkými pacienty.

Potřeboval jsem odeslat jednoho svého pacienta do skupinové psychoterapie, proto jsem kontaktoval jedno nejmenované zdravotnické zařízení, neboť tam otvírají novou skupinu. Dozvěděl jsem se, že tato skupina bude uzavřená na jeden rok a nebude sloužit pro pacienty, nýbrž pro zdravé lidi, kteří se potřebují tak nějak v tom životě ukotvit. A prosím pěkně, roční ukotvování za veřejné peníze! Kdo se vyznáte, nemáte problém si spočítat, kolik takový „psychoterapeutický“ podnik bude pojišťovny stát. A skupinu povede klinický psycholog se zdravotní sestrou bez psychoterapeutického vzdělání. V žádném případě zde nechci zpochybňovat jejich práci, ale chci poukázat na fakt, že česká psychoterapie je především jeden velký nepořádek a chaos, kde je možné v podstatě cokoli, takže nechápu tendence a snahy některých kolegů dále tento obor znepřehledňovat a otvírat jej přílivu nejrůznějších dalších dychtivých pomahačů odkudkoli.

Osobně se domnívám, že by systematickou psychoterapii neměl vykonávat člověk bez pregraduálního vzdělání v jednooborové psychologii nebo v medicíně (následně pak lépe v oboru psychiatrie), jenž nemá zkušenost kontaktu s klinickým pracovištěm pro léčbu duševních poruch, nevyzná se v klinické diagnostice, psychopatologii a rámcově i ve farmakoterapii, neumí dobře stanovit diagnózu nebo vést diferenciálně diagnostické úvahy. Takový člověk nechť vykonává konsultační činnost, poradenství, koučování, mediaci a meditaci, ale nechť to probůh nedeklaruje jako systematickou psychoterapii. Jsem velmi zásadně pro, aby psychoterapie byla jasně definovanou odbornou léčbou, jež nesmí ztratit propojení s klinickou praxí. Následně potom psychoterapeut s klinickou zkušeností ať vykonává psychoterapii i mimo zdravotnictví, třeba ve věznicích, školách, různých ústavech nebo poradnách. Avšak, jakési svébytné a oddělené „psychoterapeutické vzdělání“, postavené pouze na sebezkušenostním výcviku a troše teorie, dle mého názoru vůbec nestačí.

Řekl bych, že řada kolegů právě v rámci psychoterapeutických výcviků očkuje své školence a frekventanty touto myšlenkou, že výcvik je postačující podmínkou. Není. Mám dojem, že vlastně i termín „psychoterapeutický výcvik“ je zavádějící. Výcvik není psychoterapie, je to sebezkušenost. Sám jeden výcvik vedu, ano, je to pohyb na jakémsi pozoruhodném pomezí, ale v porovnání se systematickou psychoterapií s mými pacienty je to něco jiného. A můj vlastní „psychoterapeutický výcvik“ by mi pro klinickou praxi zdaleka nestačil. Možná i proto, že jsem se nespecializoval na práci s pouze zdravými lidmi.

A nyní bych se rád ještě dotkl problému, který je podle mého názoru pro českou psychoterapii základní a největší. V jednom z minulých čísel Psychoterapie jsem uveřejnil svůj článek Krize psychosociálního průmyslu, za který jsem od některých kolegů sklidil pochybovačnou kritiku a částečně i lehce devalvující úsměv. V tomto článku jsem popsal stav a symptomy, které by taková krize mohla mít. Mimo jiné i boj o moc, o prostor, o definice psychoterapie, o veřejné peníze, ale hlavně jev, který považuji v psychoterapii za nejrizikovější, a tím je orientace psychoterapeutů na nekonečné vycvičování dalších pomahačů, vycvičování supervizorů, supervize, supervize supervizí a supervize supervizorů, kteří provádějí supervize supervizí. Zkrátka orientace na MLM či Letadlo v naší obci, kdy stále méně času zbývá na práci s pacientem.

Psychoterapeuti totiž objevili meritorní pravdu: Stvořit nového pomáhajícího je jednodušší a lukrativnější, než spoluvytvářet zdravého pacienta! Navíc, ten nový pomáhající se automaticky zaháčkuje do pyramidového byznysu a stává se supervidovatelným a doškolovatelným a dále kurzovatelným adorantem svého lektora. Je to jakási nová přicházející tradice, kdy hlavní příjmy psychoterapeut realizuje mimo zdravotnictví, mimo klinickou práci. Tento trend je pro psychoterapeutickou práci s pacienty velmi nevýhodný. Nakonec, ať si kdo chce, školí, koho chce, ať nakonec ti školenci dále školí další školence, ať se ti školenci dále věnují konsultacím, koučování, mediaci a poradenství mimo zdravotnictví, ale ať se to potom nenazývá systematická psychoterapie s naprostou rezignací na znalosti z psychopatologie, neuropsychologie, vývojové psychologie, neurofyziologie či farmakoterapie.

Závěrem bych tedy vyslovil svůj názor v tom smyslu, že psychoterapie není nezávislou profesí, kterou pro sebe usurpují kliničtí psychologové a psychiatři. Naopak, psychoterapie je závislou profesí, kterou kolegům psychologům a psychiatrům – zakladatelům usurpuje kdejaký jiný byznysmen.

 

V Liberci dne 7.10.2010

Mgr. Petr Moos – klinický psycholog a psychoterapeut

Soukromá klinicko-psychologická ambulance, Liberec