Již delší dobu prožíváme na vlastní kůži projevy světové ekonomické krize, která je důsledkem rozsáhlého civilizačního mechanismu kolektivního popření. Naše industriální společnost popírá, dokud to jen lze, jakékoli signály o tom, že meze hospodářského růstu jsou významně atakovány, v mnoha oblastech již zcela dosaženy. Tímto stylem to dále nepůjde tak blahobytně a rychle, někde to nepůjde vůbec, a v některých případech to již dávno nejde.
V souvislosti s ekonomickou krizí zatím mluvíme většinou pouze o průmyslové výrobě, kupní síle obyvatel, finančním byznysu či nezaměstnanosti. Stereotypním pohledem se pak stalo tvrzení, že naopak růst bude zaznamenávat oblast pomáhajících profesí, zejména pak profese psychologická, psychiatrická, psychoterapeutická a sociální (sociálně pracovní, sociálně právní), neboť lidé ztratí možnost konzumního abúzu, jímž kompenzují svou vnitřní nerovnováhu. Někteří z nich navíc ztratí i zaměstnání, takže nebude v jejich silách splácet dluhy, v nichž se jim mnoho let úspěšně žilo a mnohdy i šťastně popíralo. Psychosociální průmysl zaznamená silnou konjunkturu a bude v naší společnosti stále potřebnější.
Z klinické ambulantní praxe zatím nemám dojem, že by v posledním roce nějak významně vzrostl počet pacientů. Dokonce se domnívám, že ani nevzroste. Naopak mě napadá, že se principy krize mohou objevovat a opakovat ve všech oblastech lidské činnosti podobně. A co když se tedy netýkají např. jen výrobního průmyslu, ale také průmyslu sociálního? Může se jednoho dne stát, že prostor a meze pomáhajících profesí budou zcela naplněny, nabídka výrazně přeroste poptávku a celý systém psychosociálního průmyslu se dostane do krize? Jak by asi taková krize potom vypadala? A může se vůbec tento obor lidské činnosti do krizového stavu dostat?
Vzděláním k nezaměstnanosti
V současné době je na omezeném trhu pomáhajících profesí poměrně veliká nabídka služeb, zejména pokud jde o mladé absolventy psychologie, sociální pracovníky, sociální pedagogy, speciální pedagogy a další, zkrátka o lidi, kteří svou kvalifikaci zatím nemají pevně zakotvenou v přesně stanovené byrokratické struktuře nějaké úřednické administrativy, např. ve zdravotnictví. Velká část diplomovaných psychologů a sociálních pracovníků nemá odpovídající práci ještě rok po ukončení studia.
Do prostoru pomáhajících navíc vstupují další zájemci, jejichž původní vzdělání je ze zcela jiného oboru (inženýři, ekonomové, obchodníci, somatičtí lékaři, učitelé, středoškoláci nejrůznějších oborů). K terapii s klienty se dostávají přes absolvování pestré nabídky nejrůznějších sebezkušenostních výcviků, kurzů a workshopů. V řadě z těchto podniků o sebezkušenost ani nezavadí. Svým etablovanějším lektorům tímto způsobem umožňují velmi slušný byznys.
Mladí pomáhající v psychosociálním průmyslu trpí mnohem větší nezaměstnaností než jejich vrstevníci z jiných oborů a než jejich starší a zavedení kolegové z byrokraticky schválených pomáhajících oborů. Tak například, je mnohem více nezaměstnaných sociálních pedagogů než pedagogů (tedy školních učitelů). Sociální pracovnice marně hledá nějaké uplatnění, protože mnohem více je potřeba zdravotní sestra nebo ošetřovatelka nemocných pacientů.
Při vzdělávání zákony trhu neplatí
Zajímavým jevem je nesporný fakt, že psychosociální povolání si nevšímají zákonů nabídky a poptávky či produkce a konzumu. Každý mladý student, který si v dnešních podmínkách velmi tvrdě a těžce vybojuje v obrovské konkurenci místo pro studium jednooborové psychologie, poměrně dobře dopředu ví, s jakými možnostmi uplatnění do budoucna může počítat. A přitom směrná čísla určující počet zájemců o studium psychologie jsou trvale astronomická. Můžeme se tedy logicky zeptat: jak to, že právě studium psychologie či psychosociálních oborů je dnes tak žádané a atraktivní, ačkoli budoucí uplatnění není zcela jasné?
Německý psycholog H. Ernst již v osmdesátých letech minulého století upozornil na zajímavý postřeh. „Průzkumná šetření na téma motivace studentů pro studium psychologie prokázala především dva základní důvody. Prvním z nich je přání pomáhat druhým lidem a druhým je touha poznat sama sebe a pomoci sobě. Stálo by za to prozkoumat, kolik studentů psychologie se dále navíc poohlíží po lidštější psychologii mimo univerzitní půdu. Nezřídka přitom přijímají nabídky tzv. psychoboomu. Solidní akademické psychologii se tak snadno může stát, že dnešní veřejnost ji stále běžněji identifikuje s exotickými, populárními a tržními psychotechnikami psychoboomu.“ (Ernst,1982). Pod termínem psychoboom je míněn celý soubor zejména zážitkových technik práce s lidmi, které ovšem nemají patřičnou akreditaci v rámci pravidel oborové byrokracie (např. kineziologie, rodinné konstelace, regresní formy terapie, různé formy bodyterapie, terapie pralesním řevem, holotropní dýchání, sebezkušenost v indiánských rituálech, kurzy pozitivního myšlení apod.), avšak právě proto jsou širokým polem působnosti pro nejrůznější kurzy a školení „nadivoko“, bez větší reflexe v odborné obci. Produktem pak může být řada poškozujících pomahačů, kteří páchají dobro, kudy chodí. Ernstův postřeh zažíváme se zpožděním i v českých podmínkách pomáhání.
Zdá se tedy, že prvořadým důvodem pro studium psychosociálních oborů a psychoterapie (ve formě sebezkušenostních výcviků) je především potřeba udělat to kvůli sobě samým, abychom se mohli osobně a osobnostně dostat dál. Abychom měli možnost na sobě pracovat. Až ve druhém plánu se postupně objevuje motivace předávat něco z toho, čeho jsme dosáhli, někomu jinému, vydělávat si peníze, mít prestiž psychoterapeuta či lektora výcviku dalších pomáhajících.
Zmíněná tendence sama o sobě zásadně vyděluje volbu psychosociální profese z železného zákona trhu nabídky a poptávky. Toto studium totiž umožňuje něco výlučného, co ostatní obory studia nenabízejí, popř. to důsledně opomíjejí. Tím výlučným a exkluzivním je nabídka reflektované sebezkušenosti, sebepoznání a osobnostního rozvoje. Tato nabídka nás vede k soustředění na zde a nyní, nikoli na budoucnost a investiční kalkulace.
Kdo si zvolil vzdělání programátora, obchodníka, právníka či ekonoma, orientuje se na budoucnost přesně podle tržního principu výdajů a pravděpodobných příjmů. Studium se tak stane prvním krokem na cestě osobního podnikání, které se řídí především utilitárními zásadami, nikoli soustředěním na sebe. Takový student rozhodně nebude podstupovat dlouholeté vzdělání bez vyhlídky na šanci pozdějšího uplatnění.
Jedním zadkem na dvou židlích
Co vlastně potřebují mladí lidé, kteří se rozhodli bez velkých vyhlídek na materiální úspěšnost roky studovat proto, aby mohli vykonávat pomáhající povolání? Řekl bych, že se tito lidé potřebují především nějak vymezit a definovat v rámci technokratické, industriální společnosti v její dnešní civilizované podobě. Potřebují blízké a vřelé vztahy, vzájemnost sdílení, narcistické potvrzení a zrušení metrického systému peněz, výkonu a hmotného porovnávání. Právě tuto hlubinnou potřebu naše postmoderní společnost zásadně nenaplňuje. A tak mladý adept psychosociálního oboru při studiu hledá kousek přirozenosti v odlidštěném světě. Takové přirozenosti, kterou by mohl z velké části poznat a postupně se o ni začal starat, chránit ji a rozvíjet ji, tedy sebe sama. Potřebuje se něco naučit obecně o člověku a hlavně o sobě samém. Příjemným bonusem je potom situace, kdy později tím, co se naučil, může být užitečný druhým lidem, vydělávat peníze a získávat uznání.
Všimněme si rovněž, že mladí pomáhající mají tendenci se vymezovat nejen v, ale i proti naší chladné a přetechnizované společnosti. Drtivá většina z nich zřetelně devalvuje materiální hodnoty, konzumní způsob života, sympatizuje s utlačovanými národy, odsuzuje jakékoli projevy agrese či násilí, fascinovaně se kloní k duchovním hodnotám, pokud možno co nejvzdálenější provenience (buddhismus, indiáni, šamanismus), touží po autentických formách soužití určovaných emotivitou v protikladu k ekonomickému světu určovanému ziskem a mocí.
Zároveň s tím však takový člověk jasně cítí, že z prostoru materiální společnosti odejít nedokáže, protože ani dokázat nemůže. Někdy to vytváří komické situace, kdy např. jedna moje známá kolegyně terapeutka na jedné straně plamenně hovoří o duchovních věcech indiánů, o útlaku tibetského a barmského lidu, prožranosti české politiky, nezřízeném konzumu v obřích nákupních centrech, kterým opovrhuje, a na straně druhé mě neustále zásobuje informacemi o tom, kde mají jaké výhodné slevy, co vše zase nakoupila a po návratu z luxusní dovolené se detailně dozvím hlavně to, co který den jedla, a jak se pak ani nemohla zvednout od stolu.
Pokud by člověk důsledně opustil tržní normy současné společnosti a odešel by z prostoru práce, vydělávání peněz a následné konzumace, stal by se nutně parazitem. Avšak tento člověk se bytostně nechce účastnit pouze technického, ekonomického, ryze utilitárního pohledu na svět a opustit tak tolik potřebnou emočně – vztahovou rovinu bytí s lidmi. Výsledkem je velký životní kompromis: pomáhající profesionál nabídne svou potřebu jako obor, jako službu, zboží, které má svou ekonomickou hodnotu a své místo v prostoru trhu. A celý systém se potom začne jako trh chovat (včetně obskurních stánků a psychosociálních tržnic second handu).
V praxi zákony trhu platit začínají
Po revoluci u nás vzniklo poměrně velké množství nejrůznějších psychologicko-psychoterapeutických center, krizových center, poraden, speciálních zařízení pro děti, alternativní školky, řada sociálních a terapeutických zařízení pro drogově závislé, komunity, streetworking, peer-programy atd. Postupem času tato fáze zakládání a rozvoje nových zařízení dosáhla svých mezí, zdaleka není tolik volných míst pro mladé pomáhající a obraty středisek začínají stagnovat nebo dokonce klesat. Některá zařízení jsou postupně rušena a jiná se potýkají s vážnými finančními problémy. Zaměstnanec (často vysokoškolák) takového zařízení pobírá nepřiměřeně nízkou mzdu za svou práci, je však mladý a nadšený, takže to nějaký čas může fungovat, než z tohoto zařízení odejde. Nezřídka se stává, že diplomovaný psycholog zastává stejnou práci a pobírá stejný plat jako středoškolsky vzdělaná sociální pracovnice s dvouletým výcvikem pro pomáhající profese.
Dalším významným důvodem pro naplnění mezí pomáhajícího trhu je podle mého názoru i to, že zavedený a dobře fungující terapeut, který si včas stihl zajistit přístup k veřejným penězům od pojišťovny, po čase zjistí, že je jednodušší a lukrativnější stvořit nového pomáhajícího než spokojeného a vyléčeného pacienta. Takový terapeut postupně snižuje svůj výkon v klinické praxi, ošetří mnohem méně pacientů a jejich pokles nahradí nepřiměřeným vykazováním množství výkonu zdravotní pojišťovně. Čím dál více se věnuje výcvikům nových pomáhajících, výuce a supervizi. Jeho objednací lhůty se prodlužují na řadu měsíců dopředu. Zatímco sám se věnuje stále méně svým pacientům, drží pro sebe smlouvu se zdravotní pojišťovnou, blokuje jiným možnost tento deficit vyrovnat, a zároveň s tím vrhá na pomáhající trh další a další vycvičené zájemce o práci.
Trh práce se postupně může přeplňovat novými zájemci o psychosociální pomáhání, kteří ovšem narazí na tvrdý odpor byrokratických institucí, který je udržován normativními a zavedenými terapeuty ve snaze zachovat si přístup, dohled a kontrolu nad veřejnými penězi, tedy udržet si žílu patřičně otevřenou pro co nejmenší počet lidí. Noví adepti pomáhání se ocitají mimo rámec těchto institucí, navíc bývají normativní obcí často vnímáni jako stíny v pološeru šarlatánství. Je jich hodně, a přitom se dostupnost psychoterapeutické péče v podstatě snižuje. Pacienti s akutním problémem se dozvídají, že se mohou snad zastavit u pana doktora za čtyři měsíce. Ale „zadarmo“, na pojišťovnu.
Na druhé straně ale např. ve zdravotnictví zavedení terapeuti ztrácejí velmi vážnou část vlastní svobody. Byrokratický systém pojišťoven a nejrůznějších institutů pro vydávání osvědčení, akreditací a atestací ve skutečnosti terapeuta citelně omezuje a determinuje způsob jeho práce. Zejména chování zdravotních pojišťoven, které původně měly sloužit k zastupování zájmů zaměstnaných občanů v solidární společnosti, se stalo disciplinárním prostředkem a nástrojem pro určování hodnoty toho kterého pomáhání. Psychoterapie si zase tak dobře nestojí, ačkoli její vykazování, tak, jak se děje v praxi, vytváří iluzi, že tomu je jinak. Smutnou pravdou tedy nakonec zůstává, že náš systém zdravotního zabezpečení vynakládá obrovské prostředky, pomocí nichž dokáže stále méně lidí udržet při zdraví.
Symptomy krize psychosociálního průmyslu
Celý systém pomáhajícího prostředí může postupně silně ovlivňovat boj o finanční prostředky, který ovlivní kvalitu péče. Větší „průmyslová“ zařízení budou mít lepší možnosti prosadit se na úkor menších středisek a soukromých ambulantních praxí. Formální kvalifikace, certifikáty, osvědčení, nasbírané kredity, to vše bude v konkurenčním boji o pracovní místa hrát daleko větší a mnohdy zcela nepřiměřenou roli. Nebude rozhodovat lidská a odborná kvalita pomáhajícího, ale to, kolik nasbíral výcviků, kurzů a bodů z formálních akcí. Principy terapie se tím odlidští.
Bude zbytečně narůstat profesní napětí v pomáhající obci mezi novými a etablovanými pracovníky, což povede k nárůstu již tak dost velké oborové úzkosti a ke snížení tvořivosti jednotlivých pomáhajících.
Může nastat devalvace vysokoškolského vzdělání, kdy absolvent univerzity bude pracovat jako zaměstnanec kontaktního centra pro drogově závislé, ošetřovatel v kojeneckém ústavu či učitel v mateřské škole.
Místo léčení pacientů bude atraktivnější výroba dalších pomáhajících, starší terapeuti budou nějaký čas vydělávat spíše svými výcviky a následnými supervizemi, popřípadě supervizemi supervizí. Pomáhající obec, která bude připomínat MLM firem podomního obchodu, bude pro pacienta velmi obtížně dostupná. Tento stav ale není nekonečně udržitelný, protože princip Letadla se za nějakou dobu musí sám sebou nasytit. Naštěstí jsou zde další marketingové prostory jako třeba týmové supervize, týmové koučování, team building apod., tedy další oblasti mimo klinickou práci s pacientem.
Naroste kontrola celého oboru bdělou byrokracií a svobodný profesionál, rozhodující se podle sebe a svého citu, se stane nedůvěryhodným. Sníží se kreativita a zvýší se úzkost.
Konkurence pomáhajících není řešena přímo prostředky tržního hospodářství, nýbrž byrokratickou cestou zákonodárců a vnitřních mechanismů zdravotních pojišťoven. Tímto způsobem není možné zajistit, aby měli všichni stejně kvalifikovaní pomáhající stejné podmínky v kontaktu se svými klienty. Nefunguje tak přirozený tržní výběr např. psychoterapeuta pacientem, který si vybírá podle kvality poskytované péče za podobných finančních podmínek. Pokud má pacient možnost docházet na psychoterapii „zadarmo“, je to obrovská výhoda pro terapeuta, jenž má smlouvu s pojišťovnou a je byrokraticky zastrukturovaný.
Ovšem, jak ukazuje moje zkušenost, pro pacienta je potom takový terapeut paradoxně mnohem méně dostupný. Normativně orientovaný psychoterapeut má na jedné straně jednoznačně výhodnější možnosti než psychoterapeut svobodný a autonomní, ale na druhé straně je na trhu psychoterapie velmi potřebný právě onen svobodný terapeut v nevýhodě, protože pacient se začíná cítit čím dál ztracenější v centrálně institucionálním řízení systému zdravotního a sociálního průmyslu.
V Liberci dne 4.1.2010 Mgr. Petr Moos
Soukromá klinicko-psychologická ambulance, Liberec
Literatura:
Caplan,G.(1964): Principles of preventive psychiatry. Basic Books, New York
Ernst,H.(1982): Psychologie heute. Duben 1982, s.48
Freeman,W.(1967): Psychiatrists who kill themselves. American Journal of Psychiatry, 124, s.846-947
Hamilton,W.D.(1971): Selection of selfish and altruistic behaviour. Man and Beast, Washington, s.57-93
Schmidbauer,W.(2008): Syndrom pomocníka. Portál, Praha