Naučme se lépe stonat!

Dnešní doba je dobou neuvěřitelných paradoxů. Vedle sebe mohou zároveň existovat teorie, principy a světonázory, které spolu zdánlivě vůbec nesouvisí. Díky hojným interpretacím v nás pak budí dojem, že stojí v extrémních polohách proti sobě a na první pohled se musí vzájemně vylučovat, nebo alespoň mezi sebou vést nutnou válku. Týká se to mnoha odvětví činnosti současného člověka včetně medicíny a terapeutické péče v prostoru zdraví a nemoci. Tak zvanou válku spolu vedou vědecká medicína a alternativní přístupy, materialistická biologie a esoterické nauky, farmakoterapie a psychoterapie, biologické a psychospirituální pojetí nemoci, a tak bychom mohli pokračovat donekonečna. Ve skutečnosti se však nejedná o žádnou válku pravdy proti lži či válku těch vidoucích proti těm slepým. To vše je pouze naše velká iluze. A navíc, opravdu vidoucí nikdy nikde žádnou válku nevedl.

Partner, nebo nepřítel?

Současná akademická medicína je striktní vědou o nemoci. Je natolik zahlcená patologií a negativními principy, že pro zdraví a harmonizaci něčím pozitivním již nezbývá místo. Cítí se být velmi silnou v prostoru nemoci, ale v otázkách zdraví viditelně tápe. Lékař, který v rádiu radí lidem, jak žít zdravě, působí mnohdy směšně. Již tím, že jeho rady zní jako uživatelský manuál k operačnímu systému počítače. Navíc se ty rady pravidelně po určité době mění a leckdy se bez uzardění otočí o sto osmdesát stupňů. Lékařům to zjevně nevadí. Paradoxně se ještě chlubí tím, že radí v souladu s „evidence based“ vědeckými poznatky, stále čerstvými a stále novými (rozuměj jinými). Časy se mění.

Lidé pro lékaře postupně přestávají být lidmi a stávají se pouhými receptory nebo krevními obrazy. V jiných případech třeba objekty klinických studií. Lékař již dávno není lékařem od slovesa „léčit“, ale od „dávat léky“. Učí dle svého vlastního přesvědčení pacienta nemilosrdné válce proti symptomům nemoci. Nemoc se tak stává zákeřným nepřítelem, který přišel do našeho televizního a chipsového života pouze proto, aby nám jej kazil a otravoval. Tohoto nepřítele je potřeba okamžitě zničit a vymýtit, abychom mohli u televizních seriálů nerušeně konzumovat další pytle popcornů. To je pojetí nemoci v rámci „klasické“ medicíny.

Nemoc již dávno přestala být osobní partnerkou nebo dokonce velmi důležitou postavou mýtu našeho života, jež nám přichází v určitý čas něco sdělit, možná i ukázat, kudy dále vykročit. Třeba se máme zastavit, vypnout tu televizi, uklidit rozjedené chipsy a vlézt si do postele, kde si s bylinkovým čajem v klidu promeditujeme, co se to vlastně děje. Ovšem, my si také podle televizní reklamy můžeme vzít nějaký ten prášek proti nepříjemným pocitům a odejít s nemocí do práce. Opět jeden paradox: nejčastěji se takto chovají právě lékaři a jsou na to ještě hrdí. Oni totiž musí být v práci i nemocní, aby mohli přivádět lidi k plnému zdraví.

Zdá se tedy, že na cestě „klasické“ medicíny číhají četná úskalí. Pravdou je, že nepřehlédnutelný vývoj a pokroky směrem kupředu zaznamenává vědecká medicína na poli vpravdě ranhojičském, v akutní péči o záchranu a zachování lidského života. Zde dokáže často skutečně neuvěřitelné, je také patřičně drahá, avšak na druhé straně akutně ohrožených pacientů je v celkovém počtu opečovávaných menšina. Drtivá většina nemocných míří ke zcela jinému typu péče, kde je potřeba kromě nemoci samé pečovat zejména o pacientovo stonání, neboli o onen tajemný proces transformace vlastního bytí. Tento proces je pokaždé svébytnou cestou, na které se potkáváme se silou a sdělením toho, čemu jsme zvyklí říkat „nemoc“ a dále toho, čemu obvykle říkáme postupné uzdravování.

Poučení z teorie chaosu

Stonání je nesmírně důležitým fenoménem, jenž moderní medicíně neustále uniká. Nemoc přece není oddělená od zdraví. Člověk nikdy není najednou nemocný a najednou zdravý jako nějaký přepínač dvou zcela odlišných stavů bytí. Existence zdraví je přímo závislá na existenci nemoci. Pouze ten člověk, který byl nemocný, může skutečně vědět, co to znamená být zdravý. Takže, musíme nejprve chvíli „nemocnět“, abychom onemocněli, poté musíme chvíli stonat a teprve pak se můžeme začít uzdravovat.

Pokud jsme poctivě stonali, cítíme, že se do stavu zdraví navracíme jaksi jiní. Není to tedy krok zpět do stavu „zdraví před nemocí“, ale do stavu „zdraví po nemoci“, který je jiný. Proto také nelze na nemoc pohlížet jako na kauzální vratný děj, kdy odstraněním symptomů uvedeme nemocný systém do počátečních podmínek před nemocí. Na nemoc dokonce můžeme pohlížet jako na stav, který je důležitým bodem pro možnost změny, což by odpovídalo i poznatkům z teorie chaosu (a to je prosím věda par excellence). Stabilní složité systémy mají tendenci neustále kolísat kolem rovnovážného stavu. Pokud dojde k nějakému narušení stability, výkyvy (fluktuace) začnou narůstat a systém se zvolna blíží ke kritickému bodu, v němž nastávají takzvané bifurkace, neboli rozvětvování dalších stavových možností. Zjednodušeně řečeno, v momentě „potíží“ je systém připraven ke změně stavu.

Zde však teorie chaosu vzkazuje terapeutům důležitou zprávu: nejsme nikdy schopni přesně odhadnout, jaký následující stav systém zaujme, pro jaký se „rozhodne“. Pravděpodobnost a zákonitosti velkých čísel v onom kritickém bodě selhávají. Bohužel, terapeutická filozofie vědecké medicíny je založena spíše na tendenci jakýmkoli výkyvům a změnám stavu co nejúčinněji zabránit. Možná, že je tím u pacienta zásadně ohrožována možnost osobní změny. Naopak podpora fluktuací, zesílení příznaků a navození obratu je filozofií léčby „stejného stejným“, tedy homeopatie (pokud ji někdo opravdu umí a nediskredituje ji svými úsměvně kauzálními experimenty jako většina moderních homeopatů).

Druhá strana jedné mince

Ačkoli řada lékařů obléká svůj bílý plášť coby atribut božství a řada pacientů je v této roli nepokrytě adoruje, roste zcela zřetelně počet těch, kteří již celou bublinu vědecké medicíny prokoukli a hledají jinde. S čím se setkávají? Především s pestrou škálou terapeutických postupů, demagogicky označovaných za alternativní. Většina těchto léčebných (léčitelských) metod je zde odnepaměti. Pokud tedy chceme být trochu poctivější, musíme uznat, že z pohledu dějin se „alternativou“ stalo především to, co nazýváme medicínou klasickou. S onou tolik proklamovanou klasikou a alternativou je to potom úplně obráceně.

Ale zdaleka to není tak jednoduché a pacient neuspokojený vědou bývá často zmaten. V naší „civilizované“ společnosti se totiž nemůže spolehnout ani na ty skutečně klasické léčitelské metody, neboť většina léčitelů provozuje pouze jejich podivné torzo. Je to logické. Léčitel odmagnetizuje, odblokuje, odkyvadluje, odchiropraktikuje, odbylinkuje nebo odakupresuruje nějakou tu poruchu (zabojuje proti nepřátelskému symptomu), odpřednáší řeč o harmonickém a přirozeném žití, o naslouchání svému tělu, načež zavře ordinaci a přemístí své často obézní tělo do přecpané samoobsluhy, kde si za utržený honorář nakoupí zmražené, narůžovělé koule, jež byly kdysi nepřirozenými kuřaty. Potom je pozře a jde zase vyučovat harmonické přirozenosti. Nehodlá a ani nemůže abstrahovat od sociokulturní reality, která ho obklopuje a jejíž je součástí, avšak neuroticky se o to snaží. Výsledkem je podivný terapeutický hybrid.

V podstatě se dá říci, že bychom o léčitelství („alternativní medicíně“) moderní, zcivilizované doby mohli napsat totéž, co jsme napsali výše o „klasické“ vědecké medicíně. Nejsme-li předsudečně zaujatí, musíme uznat, že se nám tu vedle sebe prostě objevují dvě filozoficky podobné alternativy v nakládání s nemocí, resp. ve vedení války proti symptomům nepříjemných nepřátel. Takže nějaké zaryté nepřátelství mezi fiktivními tábory „klasických“ lékařů a „alternativních“ léčitelů nemá pražádný význam a opodstatnění. Na tomto se pak také sluší pravdivě dodat, že mezi akademicky vzdělanými lékaři existuje několik velkých mistrů a mezi léčiteli zase několik opravdových mudrců.

Pilulka a mystérium

Zůstane-li nemoc zbavena svého mystéria, nestane-li se pro nás partnerkou, jejíž příběh se stává součástí našeho vlastního příběhu, zůstane-li i nadále otravným narušitelem našeho konzumu, budeme ji vždy „léčit“ zvnějšku, nikoli zevnitř, potlačíme pouze příznaky, ale nedojde ke změně. Takto vedená lékařská péče bude stále dražší a léčitelská péče nedůvěryhodnější. Systém zdravotnictví se možná postupně zahltí sám sebou a svou vědou. Teprve potom se začneme soustředěněji ptát, kde se stala chyba, a uvažovat v rámci synchronicity, tzn. přemýšlet o smyslu jevů, které se vyskytují pospolu a zdánlivě k sobě dle kauzálních zákonů nepatří. Přestanou nás zúzkostňovat paradoxy a přestaneme mezi sebou válčit o nemocné. Hodně tím však zavaříme farmaceutickému průmyslu a on to ví. Také se patřičně brání.

Pokud se naučíme lépe stonat, to zároveň znamená chápat hlouběji svou nemoc a měnit svůj postoj k ní (i k sobě), můžeme v léčení s velkým požehnáním využít jak poznatky moderní vědy, tak mystického poznání věků. Lékař může při pochopení svébytného příběhu nemoci standardně nabídnout pacientovi chemický lék. Ale již ve zcela odlišném kontextu. Ta pilulka tam najednou začne patřit a stane se tím, čím skutečně je, tedy hmotou pro podporu hmoty, která trpí, nikoli spasením a řešením celého mystického komplexu nemoci. Je však potřeba i spolupráce pacienta. Možná, že celá dnešní medicína (klasická i alternativní) je pouhou tržní nabídkou na základě pacientovy poptávky. Z klinické praxe psychologa dobře vím, že většina lidí se měnit vůbec nechce. O to více požaduje jednoduchá vnější řešení. Věda tedy nadále zjednodušuje svět, nemocí přibývá a zajímavé je, že nejvíce těch chronických, které se pořád ve svých symptomech dokola opakují. Je úplně jedno, zda se jedná o nemoci duševní nebo tělesné.

A když se již otíráme o tu nešťastnou vědu, dodejme závěrem jednu důležitou věc. Veškerá naše slavná věda je ve své podstatě těsně spjata s aktuální sociokulturní realitou „vyspělého“ světa. Ať se nám poznatky vědy jeví sebevíc bombastické, mimo náš vlastní kontext ztrácejí význam a nikoho nezajímají. Jeden ze špičkových vědců, nositel Nobelovy ceny za chemii, profesor Ilya Prigogine, toto téma odvážně posunuje ještě dále: „Věda si svou nadvládu uchovává jen díky tomu, že její výsledky jsou převážně zprostředkované vědeckými přístroji. Současné výjimečné postavení vede vědu k ovládnutí kultury jako celku. Neohrožuje pouze hmotnou existenci člověka, ale méně nápadně ohrožuje i tradice a zkušenosti, které jsou hluboce zakořeněny v našem kulturním životě. Vzniká ´duch vědy´, který převážně odlidšťuje.“