Pomalu, ale jistě, se blíží první výročí loňských parlamentních voleb, ve kterých nakonec zvítězila pravicová koalice ODS, TOP 09 a soukromé politicko-podnikatelské firmy pana Víta Bárty, populisticky přezdívané na Věci veřejné. Následně sestavená vláda premiéra Petra Nečase se sama nazvala „vládou rozpočtové odpovědnosti a boje proti korupci“. Volební výročí však pravděpodobně nebude radostnou oslavou očekávané změny pro řadové občany České republiky.

Všechny předchozí vlády, bez rozdílu pravé či levé orientace, kdy někteří jejich bývalí členové zasedají v současné „vládě odpovědnosti“ či se podílejí na stávající vrcholné politické práci v parlamentu, opozici a prezidentské funkci, přivedli ve fázi vlastní opilosti bezbřehým liberalismem bez jakýchkoli regulací naši zemi do stavu velkého dluhu a strmě narůstajícího deficitu veřejných financí. Nebyli schopni odpovědně přistoupit k možnostem prosperujícího ekonomického vývoje, nebyli schopni jej využít, dokázali jej pouze vyjídat, bezmezně konzumovat, anebo jej také bez nejmenších skrupulí ve velkém rozkrádat.

Bylo by falešné se domnívat, že tyto věci se za uplynulá desetiletí děly jen v naší zemi. Nikoli. Postupně jsme se totiž pod vedením střídajících se vlád stali integrální součástí globalizované neoliberální postdemokracie, kde demokratické principy již delší čas téměř neplatí, neboť jsou zcela podřízeny principům fungování nadnárodních korporací. Začněme třeba petrolejářským a zbrojním průmyslem, pokračujme průmyslem farmaceutickým, bankovním sektorem finančních institucí, a skončeme např. potravinářskými obchodními řetězci s geneticky upraveným jídlem, nebo „kulturní“ uniformitou multikin zábavního průmyslu a reklamy. Řídícím a nade vše uctívaným principem v těchto oblastech je pouze nekonečný růst Růstu a nekonečný růst Konzumu, kdy o osudu obrovských politických celků rozhoduje pouhá hrstka lidí

Malá skupinka mladých, horkokrevných chlapců si na Wall Streetu po léta hraje v bankovním kasinu ruletu s deriváty a způsobí rozsáhlou finanční katastrofu, včetně dominového pádu velkých bankovních ústavů. A vlády postižených států nejenže tyto mladé chlapce nezavřou na doživotí, ale nalijí ze státních peněz do krachujících bank obrovské sumy, čímž způsobí růst státního dluhu, načež si oni mladí chlapci vyplatí astronomické peníze jako odměnu za svou práci a pokračují v podobném podnikání někde jinde.

V České republice si zase malá skupinka podnikatelských kovbojů zprivatizuje většinu veřejného prostoru, prováže si šikovně svou vlastní ekonomiku s veřejnou (tedy i cizí) politikou a diktuje mnohonásobné většině ostatních lidí, co a jak se bude dít dál. Přivede celou českou společnost do dluhu, avšak s tím dále nemá žádný problém. „Vláda odpovědnosti“ totiž celou tuto odpovědnost obratem přenese na většinovou střední třídu, na rodiny s dětmi a na chudé lidi, předem jim do domácností rozešle složenky s dlužnou částkou, ačkoli tito lidé o jejich miliardových experimentech do té doby neměli ani tušení, natož aby za ně nesli nějakou odpovědnost.

Politika je mincí, která má vždy dvě strany. Na straně jedné ekonomiku (orel) a na straně druhé mezilidské vztahy, solidaritu, rodinné hodnoty a obecnou spokojenost (hlava). „Vláda odpovědnosti“ nám však již nějaký čas razí mince jaksi falešné, tedy s orlem na obou stranách. Hoďte si potom korunou při jakékoli příležitosti, když se má o něčem mluvit nebo něco řešit. Ekonomika musí padnout pokaždé. Posloucháme-li tedy kteroukoli debatu politiků s moderátory v médiích, slyšíme pouze kázání o náboženství HDP, parametrických změnách, daních, vyvádění veřejných peněz na soukromé účty. Nic jiného. A přitom se mluví třeba o důchodové reformě, o sociální solidaritě, o nespokojenosti lékařů, o zajištění bezpečnosti na ulicích, nebo také o velké skupině lidí, kterým tohle všechno obyčejně hrozně vadí a jsou naštvaní. Po skončení televizní politické diskuse nezůstane v divákovi vůbec nic hodnotného, nic obohacujícího, nic vysvětlujícího. Po politicích prostě nezůstává nic. Koneckonců, co tak podstatného a moudrého může zůstat po nějaké čtyřadvacetileté předsedkyni poslaneckého klubu, která na úsvitu svého mládí a nezkušenosti v životě se smrtelným výrazem ve své vizážistou nastylované tváři papouškuje půl hodiny dvě populistická prohlášení lídrů své politické strany.

A to je nejhorší věc. Z české politiky se vytratily nosné myšlenky, ideje, vize, filozofické úvahy do budoucnosti. Vytratil se jakýkoli přesah, chybí zde jakási „politika souvislostí“, myšlení o našem místě v Evropě, ve světě. Společnost si přestala povídat, přestala přemýšlet nad lidstvím, nad světem jako takovým, nad jeho celkovým vývojem a potřebami. Neuvěřitelným způsobem narostla „legitimní míra osobní bezohlednosti“, individualita, soukromé vlastnictví a iluzorní „osobní právo“ na všechno. Hlas starších a zkušených seniorů se rychle odhazuje na smetiště slabých a invalidních brzd neoliberálního růstu. Starší člověk je jen nebezpečným hlupákem, kterého je nutno segregovat a konečně jej vyřešit, viz onen nebezpečně fašizující, vulgární a vlastně otevřeně sprostý předvolební klip Přemluv bábu s Issovou a Mádlem, kteří v něm jako herci představují nadřazenou „mladou rasu pokroku“.

Za toto všechno platíme každý z nás mnohem větší daň, než jsme schopni domyslet. A jakoby náhodou se o této dani v politice taktně mlčí. Jedná se o vysokou daň v oblasti duševního a tělesného zdraví, o daň v podobě nespokojenosti, úzkostí a deprese, o daň v kvalitě mezilidských a partnerských vztahů, tedy potažmo o daň i v podobě vymírání. Vzniká mezi námi napětí, jdeme si po krku, na dálnici se auty vyhazujeme v záchvatu zuřivosti ze silnice, svíráni úzkostí z hypoték vyhledáváme psychoterapeuty s jednoduchou, zato však alarmující otázkou: Jak mám vlastně žít? Jak se to dělá? Deficit ve veřejných rozpočtech je především zde. A nedá se snadno převést na ony profláklé miliardy. Snad jen resort zdravotnictví o tom něco tuší. Stovky miliard ročně, nejmodernější medicína a lidé jsou v podstatě nemocnější než dříve. Škoda, že právě tohle si „vláda rozpočtové odpovědnosti“ příliš neuvědomuje.

V Liberci dne 20.3.2011