Na stránkách časopisu Psychoterapie, v čísle 2, ročníku 2010 mě zaujal článek Vladimíry Strakové a Patrika Grexy: Využití Gestalt přístupu při krizové intervenci, a rovněž článek Jana Roubala: Diagnostikování a intervence v gestalt terapii. K vážnějšímu přemýšlení nad oběma články mě potom přinutila recenze Petra Možného: Komentář k příspěvku Jana Roubala. Je to opravdu velmi dobře napsaný text a rád bych touto cestou Petru Možnému vyjádřil své uznání a také dík za inspiraci.

V následujících odstavcích bych se chtěl zamyslet nad dvěma základními otázkami, které Možný vyslovil v jedné větě: „Opakovaně si kladu otázku, proč zrovna psychoterapeuti mají takovou potřebu halit své poznatky a teorie do obecně nesrozumitelných pojmů a proč si každý směr vytváří svou vlastní terminologii, srozumitelnou jen zasvěcencům. Odborníci jiných oborů tuto potřebu – pokud je mi známo – nemají.“

Kolegové gestaltisté ve svých článcích používají opravdu neuvěřitelně obludný, šroubovaný a znásilňovaný jazyk. Shodou okolností jsou to zrovna gestaltisté, možná proto, že ty články nepsali analytici, systemici, rogeriáni či terapeuti pevným objetím. Tahle hantýrka, plná „psychohlodů“ se týká celé naší panoptikální obce, napříč jednotlivými přístupy a směry.

Společným jmenovatelem tohoto vyjadřování není pouhé používání obecně nesrozumitelných a cizojazyčných pojmů, ale je to i jakási meritorní vážnost a objevná naléhavost při sdělování naprosto banálních a triviálních skutečností. Jak jinak máme vnímat sdělení Strakové a Grexy, že „jeden z důležitých principů gestalt terapie je setkat se s klienty tam, kde jsou, a tam s nimi pracovat. Tato úvaha je v souladu s principy gestalt přístupu, který jako dominantu předkládá důraz na teorii pole, existenciální dialog, fenomenologii, sebeorganizující princip self a paradoxní teorii změny. Tyto principy přesouvají pozornost na přítomnost, redukují spekulativní závěry, zdůrazňují autenticitu terapeuta a respektují existující danosti. Na základě těchto výchozích předpokladů vstupuje terapeut do dialogu s klientem bez předem daných hypotéz…“.

Žádný existenciální dialog, fenomenologie, ani sebeorganizované self nikdy nepřesunuly pozornost terapeuta na přítomnost, nikdy nezredukovaly jeho spekulativní závěry a nezdůraznily jeho autenticitu. To všechno možná udělal ten terapeut sám za sebe v momentě, kdy se setkal s pacientem tam, kde právě byli. Kde by se s ním asi jinak setkal? A ten terapeut rozhodně nebyl jen gestaltista, to byl kterýkoli terapeut s kterýmkoli pacientem. A pokud se to nějakému terapeutovi takto svébytně a osobně nedaří, potřebuje-li k tomu teorii pole, figuru, pozadí či fenomenologii, měl by se nad sebou zamyslet, neboť svou autenticitu právě ztratil.

Čteme-li ale text kolegů gestaltistů pozorně, zjistíme, že pod nánosem balastu „psychohlodů“ se také u nich skrývá opravdová, obyčejná autenticita při práci s pacientem, takže svou práci terapeutů, za obrannou zdí smrtedlné vědy a citací, dělají zřejmě velmi dobře. Straková a Grexa například píší: „Záchranná služba oznámila, že do krizového centra veze manželský pár bezprostředně poté, co jim náhodně utonulo jejich jediné dítě…. Na úvahy klientky, co má kdy učinit ze svých životních rozhodnutí, reagoval terapeut návrhem, že nemusí spěchat. Jedná se o zpomalování klientky (zintenzívnění konfliktu dle Perlse)…. Fenomenologická reflexe se terapeutovi jevila obdobně jako v mnoha jiných případech setkání s lidmi po traumatu nepřijatelná, např. ,vidím, že mluvíte hodně rychle´. Terapeut akceptoval potřebu útěku…“.

Toto jsou klasické „psychohlody“ v naší obci. Jaké „zintenzívnění konfliktu dle Perlse“? Jaké „akceptování potřeby útěku“? Co to je za nesmysly? Naštěstí je však v textu zmíněn i jeden naprosto obyčejný, autentický moment, který je podle mého názoru a mých osobních zkušeností nejpodstatnější. „Terapeut cítil před setkáním úzkost ze zodpovědnosti, strach a zděšení, poté až jakési tupé ochromení s odevzdaností, během sezení pak hlubokou a osvobozující bezmoc.“ Ano, to je pocit, který z podobných situací dobře znám, autentické spočinutí v „tady a teď“, jež je naplněno čirou hrůzou a zoufalstvím. Bez Perlse, bez pole, bez zpomalování a útěků, prostě situace, která JE v tu chvíli TAK a terapeut ji pomáhá svému klientovi lidsky unést. Pokud by zde začal terapeut produkovat nějaké „fenomenologické reflexe“, tak je prostě v pozici netaktního a poškozujícího hlupáka, jemuž je potřeba se vyhnout na sto honů.

Vraťme se tedy k první otázce Petra Možného: „Proč mají psychoterapeuti takovou potřebu halit své poznatky do obecně nesrozumitelných pojmů?“ A já dodávám, do celkově obludného, ba až směšně vykonstruovaného jazyka. Jednoznačnou odpověď neznám, ale napadají mě tři důvody. Prvním důvodem může být obrana terapeutů před nárokem otevřít svůj emoční svět plný konfliktů veřejnému nahlédnutí. Jsme obcí s nejvyšší mírou profesní úzkosti a bojíme se, že nás druzí budou posuzovat a devalvovat z pozice svých vlastních nejistot a tápání. Proto se raději skryjeme za Perlse a spoustu všelijakých pojmových konstruktů.

Druhým důvodem může být komplex méněcennosti ve vědecky orientovaném moderním světě. Psychologie není standardní vědou a nechce si to přiznat. Zuby nehty se drží současného paradigmatu vědy, která se žene za nesmyslnou evidence based objektivitou. Psychologie a psychoterapie se snaží držet krok, ale pouze za cenu ztráty své vlastní podstaty a svého vlastního umění, osobní moudrosti a zkušenosti, jež se ztrácí v nepřehledném množství zdánlivě si odporujících teorií. A to je velká škoda.

A konečně třetím důvodem může být a publikační stereotyp na stránkách „recenzovaných a citovatelných odborných časopisů“. Takový odborný článek přeci nemůže být pouhou snůškou subjektivních postřehů z praxe, nýbrž musí obsahovat potřebné náležitosti jako je např. hromada použité literatury, ze které citujeme a citujeme. My už totiž ani necítíme, neboť citujeme. Důkazem pro mě je třeba právě uvedený článek Jana Roubala, kterého osobně velmi dobře znám jako kamaráda, se kterým si v profesních věcech naprosto normálně a jednoduše rozumím. Ovšem pokud má mít někde publikaci jako akademická postava FSS MU, nedá se to skoro číst. Zdá se, že Petr Možný při své recenzi spíše narazil na tuto „akademickou postavu“, než na kolegu Roubala, jenž se kdesi vytratil. A jistě dělá svou terapeutickou práci výtečně.

Mimochodem, abych se stále nevozil po jiných kolezích, já sám, když si nerad někdy přečtu některé své odborné texty z dob minulých, zůstává mi rozum stát nad tím, kolik intelektuálních eflorescencí, tedy výkvětků, někdy bych řekl až výpotků, jsem byl schopen vypustit do světa. Ale tak už to prostě je.

A nyní k druhé otázce Petra Možného: „Proč si každý psychoterapeutický směr vytváří svou vlastní terminologii, srozumitelnou jen zasvěcencům?“ Odpověď na tuto otázku mi již připadá jednodušší. Psychoterapie je výsostně subjektivní záležitost. Objektivita v této oblasti je pouhou iluzí. Každý terapeut funguje pro každé setkání s pacientem jako nástroj, jenž je sám sebou. Nemáme zobrazovací techniky, nemáme laboratorní hodnoty, nemáme pilulky, zkrátka nemáme vnější nástroje pro zacházení s pacientem. Jen my sami si zbýváme a jsme vydáni sami sobě napospas. Je tedy logické, že do pojetí psychoterapie vždy vnášíme něco ze sebe, ze svého vidění světa, ze svého vzdělání, poznání a ze svých zájmů. Co terapeut, to trochu jiný pohled na věc. Uvedu pár příkladů.

Kdysi jsem pět let studoval elektrotechnickou fakultu na ČVUT v Praze (nakonec jsem se tím přestal trápit a zběhl k psychologii), konkrétně obor technická kybernetika. Tento obor se věnuje studiu struktury a dynamiky systémů s vysokou mírou komplexity, jejich zpětnovazebním mechanismům, cirkulární determinaci, stabilitě, teorii deterministického chaosu apod. Velmi dobře vím (a často jsem toho sám využíval), že tento obor poskytuje celou řadu velmi zajímavých a nosných metafor pro nejrůznější procesy v psychologii i psychoterapii. Když to někoho hodně baví, může na tom založit celý systém pojetí psychoterapie jako vysoce komplikovaného procesu s vysoce komplikovanými proměnnými, přičemž se vlastně zabývá velmi obyčejnými, subjektivními a autentickými vztahy mezi lidmi, na něž prostě nasadí metaforu kybernetického aparátu. Hodně to bavilo např. neurobiologa Huberta Maturanu a do sociálních systémů celou věc hezky potáhnul třeba Niklas Luhmann. A máme na světě systemický přístup, který si pro sebe uzmula hlavně rodinná terapie.

Ve třetím ročníku elektrotechnické fakulty je nutno absolvovat asi nejtěžší předmět a nejtěžší zkoušku, která se jmenuje Teorie elmag pole. Tak jsme jí jako studenti říkali a já sám jsem se na té zkoušce dvakrát kroutil, neboť jsem to moc neuměl. Kdyby to z kolegů psychoterapeutů někoho hodně bavilo, získal by velmi nosnou metaforu pro silová působení v rámci pole, vektorovou analýzu, ekvipotenciály, definice napětí jako rozdílu dvou potenciálů atd., atp. Našel se kolega, kterého to kdysi hodně bavilo, konkrétně Kurt Zadek Lewin. Kolega Kurt Zadek nám ovšem zdaleka nepřinesl jen nějakou figuru a pozadí. Při větší znalosti věci je to obrovský prostor pro tvořivé uvažování na hermetickém principu podobnosti. Stejně jako v případě technické kybernetiky.

Kdybych byl býval vystudoval medicínu a stal se gynekologem a porodníkem jako třeba kolega Vladislav Chvála, nemohl bych opomenout velmi bohatou a pestrou metaforu ženské dělohy pro dynamiku procesů v „sociální děloze“ rodiny, zakončenou „sociálním porodem“. A protože to Chválu s Chválovou-Trapkovou bavilo, napsali o té metafoře knihu a máme na světě další zajímavý přístup. A tak bychom mohli jít dále. V.E. Frankl nespočetněkrát v koncentračních táborech uvažoval nad smyslem toho všeho (logoterapie). Albert Pesso jako tanečník a herec nutně musel vnímat tělo jako palubní desku s nepřeberným množstvím různých indikátorů, kontrolek a zdrojů důležitých sdělení (PBSP).

Problémem tedy nejsou kolegové, kteří se něčemu nejprve do hloubky věnují, studují to, baví je to, a následně své poznatky přinesou do prostoru psychoterapie. Problémem jsou kolegové, kteří se do hloubky nevěnují ničemu, vystudují na „fildě“ psychologii a následně se chopí myšlenkového systému či teorií někoho jiného. Postupně se zahalí do tajuplného tváření a začnou používat okultní kódová označení pro všechno možné, aby náhodou někdo neodhalil jejich autentickou obyčejnost a prostotu. To je někdy opravdu hrozné a nezřídka tragikomické. Ozbrojeni svým chatrným mečíkem pouštějí se do soubojů na bitevním poli psychoterapie a občas někoho, často i nechtěně, popíchají a zraní. Navíc způsobují ne zcela pravdivý dojem, že psychoterapie je velmi rozdělená, že zde existují nesmiřitelné školy a přístupy, že jeden směr je lepší než druhý.

Pravda je přitom taková, že nás pouze obyčejně něco více přitahuje, něco nás více baví, něčemu jsme se v životě více věnovali, v něčem se cítíme jistější a v něčem zase tápeme, a to je celé. Tuto svou (v lepším případě probádanou, zralou a pevnou) životní subjektivitu posléze nabízíme svým pacientům. S postupující praxí, životní zkušeností a moudrostí se nám to všem, bez rozdílu v přístupech, může dařit čím dál lépe.

V Liberci dne 30.9.2010

Mgr. Petr Moos – klinický psycholog a psychoterapeut (analytik)

Soukromá ambulance Liberec