„Nezlobte se na mě, ale já na to spojování duše s tělem, nebo jak tady tomu říkáte ta psychosomatika, moc nevěřím, takže ani nevím, co tu vlastně dělám.“

Tímto prohlášením zahájila paní Eva (fiktivní křestní jméno) první sezení psychoterapeutického procesu a nevědomky mi tak velmi přesně charakterizovala dva hlavní principy svých obtíží, které se postupně začaly manifestovat jako psychosomatické symptomy:

1. Princip disociace, který se utvářel, jak se později ukázalo, díky ego-obranným mechanismům vytěsnění, racionalizaci a projekci. Paní Eva to řekla hned na začátku velmi trefně: „Psychické dění s tělesným nespojuji!“ Neboli, odděluji je od sebe stejně tak, jako třeba racionální uvažování od emočního zážitku. Tím se celkové psychické prožívání u paní Evy během života extrémně vypólovalo. Naučila se zaujímat neotřesitelnou pozici na pólu obranných racionalizačních schémat. Vnitřní dění se postupně stalo neznámým a nejistým. Emoční prožívání se totiž skrylo kamsi do nevědomí, tedy bylo vytěsněno, zatímco racionalizace na úrovni myšlení se staly jejím životním stylem. Naslouchat jim bylo pro mě často ukrutným trápením.

Protože vlastní psychické pochody pacientky začaly být postupně příliš nejisté, nepojmenovatelné a ohrožující, bylo nutné začít si je ověřovat projekcí směrem ven. Nemohu-li zahlédnout emoce v sobě, promítnu je do lidí kolem sebe a podívám se, jak vypadají, jak ti druzí reagují. Problém je ovšem v tom, že je pak většinou přičtu právě lidem kolem sebe, nikoli sobě. Těm lidem potom lezu strašně na nervy. Takhle přesně to dělala v životě paní Eva. S vědomím, že se zde možná proviním proti akademické psychodiagnostice, nazvu paní Evu hysterkou par excellence.

2. Princip nevědomí, který pacientka opět hned na začátku trefně vystihuje větou: „Nevím, co tady vlastně dělám!“ Má potíže, hledá pomoc v terapii, a přesto na úrovni vědomí neví, co vlastně chce. Váže se k tomu i jeden její opakovaný sen právě v tomto období, který zmíním později.

Pokud je paní Eva ve společnosti druhých lidí, je pro ni možné přes mechanismy projekce a racionalizace odvést pozornost od nejistoty a pocitu ohrožení ze sebe samé. V momentě, kdy se ocitá sama se sebou, přichází úzkost a zmatek, které jsou znovu a znovu vytěsňovány z vědomí a zvolna sestupují z roviny duševní na rovinu tělesných symptomů. Somatické příznaky paní Evy jsou potom skutečnou řečí nevědomí, zatímco její vnější verbální a behaviorální projevy jsou jednou velkou, dramatickou a teatrální hyperkompenzací.

Stále jsem ještě nesdělil diagnózu, se kterou byla pacientka konziliem lékařů v pořadí RZP, kardiolog, internista, neurolog a psychiatr nakonec doporučena do péče klinického psychologa. Somatické příznaky byly velmi výrazné, bouřlivé a matoucí. Napadlo by vás, jakou poruchou by mohla trpět 38 letá žena, která vytěsňuje až na tělesnou úroveň strach ze sebe samotné a disociuje jakýkoli spontánní projev svého nitra? Tedy jaká by to mohla být psychogenní porucha, projevující se dostatečně dramatickými somatickými symptomy? Ano, máte pravdu, z nadpisu vyplývá, že například panická porucha.

Pacientka přišla do psychoterapie s bolestmi hlavy, s opakovanými stavy dušnosti, bušení srdce, třesu, silné žaludeční nevolnosti se zvracením, s pocity kroucení a uzlování střev, průjmy a chronickou tělesnou únavou. To bylo také vše, co dokázala o svém stavu říci. Emoce jako úzkost, strach, vztek, smutek apod. nedokázala identifikovat vůbec.

Jak jsem již zmínil, paní Evě je 38 let. Do psychoterapie přišla v březnu 2002 a skončila v prosinci po 9 měsících. To je obvyklá doba těhotenství. Za tu dobu jsme spolu měli 26 individuálních sezení, vedených ze dvou třetin dynamicky a postupně čím dál více direktivně a strukturovaně. Naším cílem bylo zmapování vytěsněných obsahů jejího prožívání, pokus navázat s těmito obsahy kontakt a následně je reflektovat a přivést k pojmenování. Protože pacientka hodně snila, velkou část terapie zabírala práce se sny.

Nejnáročnějším kusem terapeutické práce byla práce s přenosem, který se rozvinul okamžitě v rámci jejích neustálých projekcí. Paní Eva vytvářela neutuchající hypotézy o tom, co si asi myslím, jak se cítím, jak ji vnímám (podle čehož se pak snažila navenek chovat), neustále řešila problém, co jsem vlastně za člověka. Stále se to měnilo a dozvěděl jsem se „o sobě“ mnoho nového. Většinou to se mnou ve skutečnosti nemělo vůbec nic společného. Zvláště náročná byla fáze, kdy paní Eva otevřela svou touhu se se mnou sexuálně stýkat mimo rámec terapie. Byl to vlastně její první vnitřně reflektovaný pocit, emoce, od které se potom začal odvíjet celý řetězec dalších. Vzhledem k tomu, že jsem naprosto jasně a pevně sex s ní odmítl a zároveň ji velice ocenil za její otevřenost, objevily se u ní intenzívní pocity frustrace a agrese vůči mé osobě, tentokrát však již otevřeně projevené, za ni samotnou. To vše jsem stále zrcadlil, doprovázel a komentoval (nazýval za ni). Postupně se paní Evě vyjevilo, že je plná emočního prožívání, které může připustit, může se jej vědomě dotknout a přitom se nic hrozného nestane.

Dětství prožila jako jedináček dvou lékařů, vysoce postavených komunistických funkcionářů. Do maturity jsme nenašli v podstatě nic, co by si pacientka udělala sama za sebe, všechno bylo přesně naplánováno a zařízeno z pozice rodičovské a politické moci. Rodiče vnucovali řád a pravidla i jejímu vnitřnímu prožívání. Říkali jí, co má cítit a pokud se jí zdálo, že cítí něco jiného, řekli jí, že to necítí. To se jí jen zdá, ve skutečnosti je to jinak. Pozvolna jí pomohli důkladně ono „jinak“ zvnitřnit a to skutečně vlastní odložit jako matoucí iluzi. Paní Eva se tedy pomalu stávala „tou jinou“ spíše než „tou, kterou jsem“. Rodiče jí naplánovali i vysokou školu, ze které však po roce studia utekla. To bylo také její první vlastní rozhodnutí, které však ve vztahu k rodičům znamenalo katastrofu. Téměř úplně s ní přestali komunikovat, označili ji za línou a hloupou a otec náhle přestal před ní umetat cestičku.

Pro jistotu se tedy rychle vdala za velice schopného muže. Je atraktivní, takže to nebyl takový problém. Narodily se jim dvě děti (syn 14, dcera 11 let). Po mateřské dovolené již nešla do práce, takže je dnes téměř 15 let doma. Po revoluci její manžel chytil ten správný vítr v podnikání a dnes je multimilionářem. Z paní Evy se stala „zelená vdova“ v obřím sídle, kde tráví většinu dne sama, v zeleni na okraji města, obklopená přepychem, fantaziemi a vytěsněnými emocemi. Za ty sexuální fantazie se stydí a dělá, jako že nejsou.

Obrovský manželův majetek jí nakonec umožnil dotáhnout do konce ono celkové oddělení od skutečného prožívání směrem ke kompenzované iluzi. Nejvíce to na ni dolehlo v momentě, kdy děti jsou již větší a přestávají ji intenzívně potřebovat. Paní Eva se tedy zvolna ocitla pouze sama se sebou a začala z té tiché hrůzy panikařit. Manžel tomu postupně přestal rozumět, vždyť jeho žena má, na co si vzpomene, takže kde je nějaký problém? Na její běžné hysterické projevy si během manželství zvykl, ale stavy nastupující paniky byly pro něj přeci jen příliš.

Začínají se agresivně hádat a atmosféra doma je postupně doslova nesnesitelná. Na to zareaguje jejich tehdy devítiletá dcera tím, že nepříjemnou realitu vypíná v podobě absencí vědomí, synkop a zahledění. Rodiče se tohoto jejího logického kroku velmi zděsí a pro paní Evu opět začíná doba ztracené intenzívní péče o dítě, pravidelná docházka k neurologovi, její matka s otcem jsou jako lékaři zase na koni, léčí se epilepsie, to je zlé, ale také velmi vzrušující. Po roce starostí z toho začíná být paní Eva pořádně zmatená, úzkostná a přichází první panická ataka i s patřičným doprovodem modrých majáčků vozu RZP. Začíná se tedy řešit její vlastní případ a jakoby náhodou je od té doby zcela v pořádku dcera.

Zajímavě se v tu dobu začíná k věci vyjadřovat pacientčino nevědomí v podobě opakujícího se snu o tom, jak zoufale chodí po městě a potřebuje znásilnit nějakého muže. Nakonec jí ve snu dojde, že jako žena to udělat nemůže, takže hledá prostituta, který by se s ní pravidelně scházel. Za peníze. Na vědomé úrovni tedy nachází psychoterapeuta, jemuž vlastně po pravdě hned na začátku řekne, že neví, co u něj vlastně dělá. Za peníze

Takhle nějak si to celé paní Eva sama pro sebe zrekonstruovala v průběhu psychoterapie. Komunikace s ní, zejména na začátku, představovala pro mě zážitek na samé hranici únosnosti, ale postupem času přibývalo emocí, o nichž jsme zjišťovali, že jsou opravdu jejími emocemi, nikoli mými nebo někoho jiného. Od té chvíle se její projev stával daleko přiměřenějším a přiléhavějším. Pravdou je, že panická ataka se za poslední 4 měsíce terapie nedostavila ani jednou. Žádná jiná markantní změna se u paní Evy ovšem neudála. Možná, že jsem zůstal stále jediným člověkem, který se s ní naučil komunikovat a s jinými lidmi jí to pořád nejde. Terapii jsme ukončili na její podnět, neboť 4 měsíce bez symptomů jsou podle ní dostatečně dlouhou dobou poukazu na terapeutický efekt. Její obtíže pro ni zůstaly ryze somatickou záležitostí, která postupně nějak sama ustoupila. Nevím, zda teď třeba lépe ví, že se něčeho bojí. Ale ví dobře, že jí méně buší srdce.

Ještě jedna věc mě k tomu napadá. Ačkoli kolem uvedeného případu mohu mít celou řadu teorií a jiných fantazií, nevím ani zdaleka, co přesně se v průběhu terapie odehrálo, abych kauzálně vysvětlil nástup remise klinických projevů panické poruchy. Takže nejen paní Eva, nýbrž i já, jsme společně odsouzeni k částečnému nevědění. To podstatné se pro pacientku zřejmě odehrálo za jejími zraky. Proběhlo to tedy jako zá-zrak. Ulevilo se jí a odešla z terapie se splněnou zakázkou. Vypadá to, že zázraky musí být v klinické praxi přípustné.