Poznámka první. Vedeme-li systematickou individuální nebo skupinovou psychoterapii, vidíme zcela zřetelně, že po jisté době společné práce s pacientem se již nejedná o čistě individuální terapii samotného jedince, nýbrž o terapii jednotlivce jako přirozené součásti jeho internalizovaného rodinného systému. Spontánně např. hovoříme o dětství, rodičích, vlastních dětech, mezigeneračním soužití. Na základě empirických poznatků pak vytváříme teoretické představy o hyperprotektivních nebo schizofrenogenních matkách, diskvalifikovaných otcích, dvojných vazbách nebo třeba rodičích, kteří „páchají dobro“. Takže i v rámci individuální nebo skupinové psychoterapie pracujeme nejen s reálným člověkem, jenž společně s námi sedí v jedné místnosti, ale také s jeho vnitřně prožitkovým, virtuálním systémem rodiny (primární i současné).

Poznámka druhá. Dva američtí rodinní terapeuti Gurman a Kniskern provedli na poli manželské terapie v osmdesátých letech minulého století řadu zajímavých studií. Výsledky těchto studií, mimo jiné, přesvědčivě poukazují na fakt, že společná terapie obou manželů, vedená jako práce se vztahovým a komunikačním systémem páru v kontextu rodiny, je mnohem účinnější než individuální terapie pouze jednoho partnera.

Poznámka třetí. Jako kliničtí psychoterapeuti si během terapeutické praxe (zejména na lůžkových zdravotnických odděleních) často všímáme, že u mnoha pacientů, kteří se v podmínkách separace od rodiny velmi zlepšili v individuální či skupinové terapii, dochází k opětovnému zhoršení stavu po návratu do rodinného prostředí. Podle cílených pozorování k tomuto jevu nejčastěji dochází u dětí. Pravděpodobně také proto vznikl teoretický předpoklad, že problémy, které v individuální terapii vykazuje tzv. identifikovaný pacient, bývají často poukazem na nedobrou funkci celého rodinného systému.

Shrnutí tří poznámek. Z uvedených (a mnoha dalších) důvodů je tedy výhodné pohlížet v terapii na jedince jako na svébytný subsystém, který je součástí většího funkčního celku rodiny. Systémový pohled na rodinu však přináší řadu těžkostí.

Například, vezmeme-li zjednodušeně v úvahu, že rodinu tvoří rodiče a dvě děti, přičemž aktivně spolu v jeden čas žijí tři generace takto ideálně uspořádané, máme zde systém širší rodiny minimálně o šestnácti lidech, kteří se spolu nacházejí v těsnějších vztazích. Každá z těchto šestnácti osob je sama o sobě velmi komplikovaným celkem, takže v případě obvyklé širší rodiny se vždy jedná o složitý systém, který nelze zjednodušovat na pár otřelých a klišovitých schémat.

Proto také rodinná, systemická nebo systémová terapie by neměla být jakousi rigidní dogmatikou, nýbrž širokým komunikačním polem mnoha vědních a filozofických oborů. Systemický pohled se tudíž vždy rozvíjel na mnoha místech současně. Nemá jednoho otce zakladatele, na kterého bychom pak mohli všechno svádět, jako to děláme u jiných terapeutických směrů.

Podle mého názoru by systemický přístup neměl ani být nějakým novým psychoterapeutickým směrem, nýbrž jakýmsi meta-pohledem, zahrnujícím všechny formy psychoterapie (výše jsme zmínili formu individuální, skupinovou, párovou i rodinnou).

Navrhuji tedy, abychom se pokusili hledat nějakou inspiraci ve vědním oboru, který se cíleně zabývá obzvlášť složitými systémy v přírodě (např. vývojem počasí, prouděním kapalin a plynů, finančními toky globální ekonomiky, šířením nakažlivých chorob, migrací obyvatelstva, cestovním ruchem apod.). Takovým vědním oborem může být např. teorie chaosu, nebo také jinak teorie komplexity. Pokusme se využít specifického jazyka tohoto oboru a podívejme se, zda to může nějak obohatit náš psychologický pohled na rodinu, včetně terapeutické praxe.

Základní vlastnosti vysoce složitého systému

Po předchozích úvahách vyjděme z předpokladu, že rodina se svou strukturou a dynamikou je systémem extrémní složitosti. U takto komplikovaného systému, kdy automaticky začínáme uvažovat v intencích komplexity a deterministického chaosu, se vždy setkáme s osmi základními vlastnostmi:

1. systém nikdy nelze komprimovat bez ztráty svébytné podstaty,
2. je vždy nadán schopností k individuálnímu sebeutváření,
3. má přirozenou tendenci ke stabilitě,
4. při systémových procesech často opouští obvyklou aristotelovskou logiku a

řídí se fuzzy-logickými principy,

5. má vždy schopnost vývoje v čase,
6. tento vývoj je vždy nelineární,
7. vývoj systému je vždy nevratným procesem na ose času,
8. nikdy nelze přesně předpovědět vývoj systému do budoucna.

Nyní se na uvedené vlastnosti podívejme podrobněji a vztáhněme je přímo na systém rodiny.

Ad 1) Rodinný systém nikdy nelze komprimovat bez ztráty svébytné podstaty

Toto je velmi závažný terapeutický bod. Přijde-li rodina do terapie a my celý rodinný příběh hned na začátku zkomprimujeme do triviálního výroku nebo diagnózy, vystavujeme se nebezpečí, že celý problém posuneme do naprosto nepřiměřené polohy a připravíme se tak o možnost jakéhokoli hlubšího terapeutického efektu.

Uvedu příklad. Vyprávíme třeba příběh o nákladním automobilu, který jede z Prahy do Brna po dálnici určitou průměrnou rychlostí, jede tu do kopce, tu z kopce, slunce u toho zapadá, lesy se střídají s loukami, je teplý podvečer, za jak dlouho asi doveze hračky dětem do obchodu v Brně? Tento příběh můžeme snadno zkomprimovat do obecného útvaru, kdy těleso se z bodu A do přesně vzdáleného bodu B přemísťuje určitou rychlostí a nás zajímá, za jak dlouho se do bodu B přemístí. Taková komprimace jednoduchého systémového příběhu je nejen přípustná, ale v mnoha případech i žádoucí. Ušetří nám čas a poskytne možnost využití opakovatelného vzorce, podle kterého lze problém pokaždé snadno vyřešit.

Přijde-li však do terapie rodina s dcerou, trpící depresí, a my po prvním sezení sebevědomě prohlásíme, že dospělá dcera trpí depresí, protože je neseparovaná, nemá partnera a chybí jí sex, dopouštíme se neoprávněného posunu problému někam zcela jinam a ztrácíme jeho individuální složitou zvláštnost.

Ani se mi nechce uvést občasnou komprimaci některých biologicky orientovaných terapeutů, kteří se nerozpakují vykládat své fantazie o dceřině depresi v důsledku vrozeného nedostatku serotoninu. Řešení takto postaveného problému se vlastně nikoho z rodiny netýká a nikdo s tím nemůže nic udělat. Kromě lékaře-manipulátora, stojícího mimo rodinu.

Problém komprimace se ale také týká veškerých pokusů o nalezení přesných algoritmů systémové dynamiky, nebo také veškerých pokusů o modelování této dynamiky. Je úplně jedno, o jaké modely nebo rodinné typologie se jedná.

Na poli komplexity obecně platí pravidlo, že jakákoli komprimace složitého systému do triviálního tvaru, změní jeho podstatu. Resp. tuto podstatu zcela eliminuje. Vzniká tak příběh o něčem úplně jiném.

Ad 2) Rodinný systém je vždy nadán schopností k individuálnímu sebeutváření

Při práci s rodinou musíme v každém případě připustit, že máme co do činění se systémem, který je schopen sám v sobě hledat další cesty vývoje a nacházet vlastní, specifická pravidla fungování a komunikace, nevnucená zvnějšku. Můžeme dokonce říci, že je schopen operovat právě jen s vlastními stavy a pravidly, nikoli s prvky, jež stojí mimo tento systém (viz serotoninový specialista). Rodina sice může velmi dobře slyšet nějaké informace z vnějšího prostředí, ale zdaleka nemusí být těmito informacemi instruovatelná a ovlivnitelná. Rada terapeuta je tedy pro rodinu podstatná pouze tehdy, podnítí-li její vlastní systémové stavy. Jinak je naprosto zbytečná.

Z pohledu psychoterapie se tudíž jeví jako nezbytné vnímat všechny zvláštnosti rodiny tak, že odpovídají její autopoietické struktuře a jsou užitečné pro její přežití. I kdyby se nám tyto zvláštnosti zdály sebevíce patologické, nemorální či jinak nevýhodné. Klade to však veliké nároky na naši schopnost seznámit se, připustit, porozumět a nakonec i ocenit svébytnou strukturu rodinného systému, abychom pak odbornou intervenci mohli této struktuře přizpůsobit.

Podle mého soudu terapeut může být nanejvýš jakýmsi meta-komunikátorem, moderátorem či zprostředkovatelem reflexe vlastních stavů rodinného systému. Je vážnou otázkou, zda a za jakých podmínek se může stát i interpretátorem (překladatelem) významů těchto stavů, nebo zda se může dokonce stát jejich expertním posuzovatelem. V žádném případě by však terapeut neměl být vkladatelem svých vlastních systémových pravidel do autopoietického řádu rodiny.

Ad 3) Rodinný systém má přirozenou tendenci ke stabilitě

Jakmile zakolísá rovnováha celku, okamžitě dochází k přestavění stavových hodnot        jednotlivých prvků. Rovnováhu systému nikdy nelze vidět jako neměnný stav. Naopak. Systém neustále kolísá kolem jakési ideální rovnovážné polohy, která se navíc i ve svém ideálu neustále proměňuje. V tom případě se tedy neustále mění i stav jednotlivých prvků. Stejně to funguje i obráceně. Každá část systému svou dynamikou souběžně ovlivňuje i dynamiku celku.

Nepřijde-li otec jednoho dne nečekaně na noc domů, okamžitě se např. mění stavová hodnota úzkosti zbývajících členů rodiny. Dojde-li k prudkému konfliktu mezi rodiči, stav jistoty a bezpečí dětí se prudce naruší a ustálí se v úrovni napjatého vyčkávání se všemi vnějšími projevy doma i ve škole. V případě konfliktu pak záleží na tom, zda dojde k jeho vyřešení a nabytí žádoucí rovnováhy, nebo zda dojde k jeho chronickému prodlužování a nabytí rovnováhy patologické.

Je nutné si uvědomit, že ať rodina přichází do terapie v jakkoli narušeném stavu, vždy se jedná o stav pracně udržované rovnováhy. Nejčastěji se tak děje za cenu vytvoření referenčního opěrného bodu, čímž bývá např. označení narušitele rovnováhy, označení nositele rodinného symptomu, nebo jak se také říká v případě výskytu nemoci – identifikace pacienta. V logice věci bývají nositeli symptomu děti, jako mocensky slabší systémové prvky.

Ad 4) Rodinný systém ve svých procesech často opouští obvyklou aristotelovskou logiku a řídí se fuzzy-logickými principy

Předpona fuzzy (v angličtině znamená roztřepený, chmýřovitý) nám naznačuje, že logické principy nemusí zdaleka vždy být naprosto zřetelné a jasné, ba právě naopak. Jako produkty moderního vzdělávacího systému tzv. vědeckého poznání máme tendenci k vytváření ostrých a ohraničených kategorií všeho, s čím se v životě setkáváme. Složité systémy se však naštěstí těmto zřetelným kategoriím většinou vymykají a jejich logické procesy jsou ponejvíce nejasné, se setřelými hranicemi, vzájemně neoddělitelné a z našeho pohledu značně mlhavé, roztřepené a chmýřovité.

Největší potíže nám obvykle dělá Aristotelův zákon vyloučeného třetího. Kdo z vás si matně vzpomene na školní základy výrokové logiky, jedná se o zákon, ve kterém Aristoteles říká, že pokud máme nějaký výrok, vznikají automaticky pouze dvě možnosti. Výrok je buď pravdivý anebo nepravdivý. Třetí možnost je vyloučena. Ovšem, na základě naší osobní nebo terapeutické zkušenosti se s onou třetí možností setkáváme téměř pořád. Spočívá v tom, že

o pravdivosti většiny výroků nemůžeme rozhodnout. Velmi často nevíme, zda výrok je pravdivý nebo ne. A to je např. jedním ze základů fuzzy-logických procesů. Nevíme o nich jistě nic, ale přesto cosi tušíme.

Z pohledu psychoterapie se zde dostáváme do bodu, kde končí poučky, kategorie, diagnózy, modely nebo terapeutické školy. Nastupuje intuitivní umění a schopnost tvořivého myšlení v každém okamžiku.

Ad 5)   Rodinný systém má vždy schopnost vývoje v čase

Při bližším zkoumání této formulace vidíme dvě věci. Jednak je zde skryta jasná informace o tom, že každý systém je schopen změny. A jednak je tu také skrytá možnost, že se v čase vyvíjet nebude. Logicky vzato, je vždy obdařen schopností vývoje, ale nemusí tohoto daru využít.

Musím přiznat, že s problémem vývoje systému nejsem vůbec vnitřně hotov. Resp. s otázkou, zda existuje takový systém, který se může ve vývoji zastavit. Jak by takové zastavení asi vypadalo? Byla by to smrt? Jsme vůbec jako terapeuti oprávněni proslovit výrok, že např. vývoj rodinného systému se v čase zastavil? Nevylučuje již sama existence fenoménu času pravdivost takového výroku? Anebo jsem se chytil do Aristotelova zákona vyloučeného třetího?

Ještě mě napadá metafora k tomu, jak by mohlo např. vypadat takové zastavení vývoje rodinného systému v čase. Třeba tak, že se všichni členové rodiny stanou dospělými. Nějaký čas budou k něčemu společně spět, až tam dospějí a stanou se dospělými. Co potom, když dále cesta nevede?

Jako psychologové říkáme možná příliš často, že někdo je ještě nedospělý, nezralý, dokonce to tiskneme i na papír do závěrů psychologických vyšetření. Kolikrát to říkáme v rodinné terapii o rodičích nebo celých rodinách a potom je v potu tváře k té dospělosti postrkujeme?

Ad 6) Vývoj rodinného systému je vždy nelineární

Ať se již v rámci rodiny podíváme na cokoli, nenajdeme v podstatě nic, co bychom mohli popsat nějakou prostou lineární funkcí. Nakonec ani taková výška nebo váha členů rodiny nenarůstá v čase po přímce. Linearita se všeobecně ukazuje při popisu složitých systémů jako krajně nevýhodná, protože nedostačující.

Systém totiž nikdy neexistuje odděleně od pozorovatele. Navíc, za pozorovatele může být automaticky považován každý účastník systému. V tuto chvíli lze tedy těžko cokoli zvnějšku popisovat a nám nezbývá nic jiného, než obrátit pozornost k vnitřní dynamice vztahů a vzájemného působení mezi účastníky. Jak jsme již řekli, jakákoli změna stavu jednotlivých prvků přináší změnu pro nastavení celku a opačně.

Ale pozor! Zde je pro rodinného terapeuta (jako pozorovatele) skryta past. Změna totiž není něco, co se děje objektivně, nýbrž něco, co jednotliví členové rodiny jako změnu rozdílně vnímají a označují. A právě v tom tkví moment největší vážnosti. Je zde jasně zpochybněn předpoklad, že každá změna, tedy veškeré dění v rodině, má jednu nebo více příčin. Automaticky je tím také zpochybněn význam otázky „proč?“.

Přichází-li do terapie rodina či jednotlivec, bývá ono „proč“ nejčastější vstupní zakázkou. Něco nefunguje, trápíme se, je nám smutno a ptáme se, proč tomu tak je? A právě psychoterapeutické sezení může být prostorem, ve kterém se toto zúzkostňující „proč“ stane naprosto zbytečným otazníkem.

Ukazuje se tedy, že lineárně kauzální pohled na strukturu a dynamiku rodinného systému je nepřípustným zjednodušením. Proto také systemičtí terapeuti pracují ponejvíce s kauzalitou cirkulární. Je zde využito kybernetických poznatků o rekurzivní, neboli zpětnovazební, systémové dynamice. Zpětnou vazbu v kybernetice definujeme tak, že část výstupních parametrů systému přivádíme zpět na vstup. Takže vstupní parametry jsou dále tvořeny výsledky vlastních procesů a systém se stává soběvztažným a sebereflektujícím.

Podíváme-li se na celou věc z hlediska psychoterapie, nezbývá než důsledně pracovat s tím, co přináší rodina nebo jedinec sám, a stále cyklicky vracet každý náhled zpět jako vstupní podmínku dalšího vývoje. Kladnou zpětnou vazbou je určitá tendence postupně zesilována, zápornou vazbou oslabována. Pokud terapeut v této chvíli podpoří lineárně kauzální vysvětlování, popř. podsune své vlastní, sebeutvářející potenciál terapie tím velmi snadno zlikviduje.

V psychoterapii je dokonce nutné v pravou chvíli na jakoukoli kauzalitu zcela rezignovat a připustit princip synchronicity, tedy, jak říká C.G.Jung, smysluplné koincidence jevů. Cosi se nám zde vyskytlo pohromadě a pojďme v tom hledat nějaký smysl. Jaký smysl má tento výskyt v našem životním příběhu? Otázky typu „proč se tak stalo?“ a „co s tím?“ stojí v tuto chvíli stranou.

Ad 7) Vývoj rodinného systému je vždy nevratným procesem na ose času

Na tomto místě přicházíme k úplnému vysvětlení možná trochu podivného názvu této přednášky: „Rodina jako chaotický systém na šípu času.“ Rodina jako chaotický systém, to je v pořádku. Co však znamená onen „šíp času“?

Je to opět pojem, vypůjčený z teorie chaosu. Poukazuje na fakt, že na jedné straně v přírodě existují jevy, které se nám jeví jako zákonitě určitelné a vratné. Např. zmíněný pohyb tělesa z bodu A do bodu B. Tento proces můžeme sledovat, popsat a zopakovat, neboli vrátit těleso zpět do počátečních podmínek. Na straně druhé nás však Ilya Prigogine, nositel Nobelovy ceny za chemii z roku 1977, upozorňuje i na triviální jevy, které jsou v čase nevratné, tedy neopakovatelné. Sám k tomu říká:

„Slijeme-li dvě tekutiny, jako je například voda a alkohol, zkušenost nám říká, že v průběhu času vznikne směs. Nikdy jsme však nepozorovali obrácený jev, tedy samovydělování čisté vody a čistého alkoholu ze směsi. Je to nevratný děj, a takových nevratných dějů je většina.“

Z toho, co jsme zde již řekli, jasně vyplývá, že rodinný systém či jednotlivec se během svého života, tedy v průběhu času, neustále vyvíjí. Položili jsme si také otázku, zda se může jeho vývoj v čase zastavit a nezodpověděli jsme ji jednoznačně. Avšak, zcela jednoznačně můžeme říci, že vývoj jednotlivce či rodinného systému nikdy nemůžeme v čase vrátit zpět. Žádný proces, který v systému proběhne, není možno přesně zopakovat. Je to dáno již tím, že nelze znovu nastavit identické počáteční podmínky systému, neboť se v nich částečně objeví i výstup procesu předchozího. Celková zkušenost systému neustále roste. Systém přestává pouze být, ale nepřetržitě „se stává“.

Mimo jiné to znamená, že časová osa přestane existovat jako obousměrné kontinuum, nýbrž se stane jakousi šipkou, neustále ukazující do budoucnosti. Návrat zpět není možný. Někteří myslitelé (jako např. Prigogine) tedy hovoří o šipce času, ukazující směrem do budoucnosti, jiní zase mluví o šípu času, letícím stále vpřed. Odtud tedy pochází i název této přednášky. Rodinu vnímám jako vysoce složitý systém se všemi jeho zmíněnými vlastnostmi, přičemž předpokládám, že tento systém stále směřuje vpřed, tedy v čase do budoucnosti. Proto si také nejsem jist, zda se vývoj systému může vůbec někdy v čase zastavit.

A opět zmíním další paradox z psychoterapeutické praxe, který jistě všichni dobře znáte. Většina klientů nebo pacientů k nám přijdou s tím, že se nemají dobře a chtějí po nás, abychom jim pomohli „být jako dříve“. Ze zkušenosti vím, že často již pouhé zviditelnění tohoto paradoxu může být velmi nosným terapeutickým momentem.

Ad 8) Nikdy nelze přesně předpovědět vývoj rodinného systému do budoucna

V poznámkách k bodu 3), které se týkaly stability, jsme se zmínili o neustávajícím kolísání, neboli fluktuacích, systému kolem jakéhosi ideálního rovnovážného stavu. Také v případě rodiny se stav neustále proměňuje podle nejrůznějších drobných i větších vlivů z vnějšího či vnitřního prostředí. Často se jedná o proměny naprosto nahodilé a nečekaně dramatické, tedy o fluktuace, které již mají spíše turbulentní charakter.

Někdy dochází k takové míře destabilizace systému, že fluktuace kolem pomyslné rovnováhy velmi povážlivě narostou. V případě, že dosáhnou jisté meze, kterou nelze předem nijak odhadnout, přiblíží se celý systém k tzv. singulárnímu bodu. V tomto bodě se složitý systém „rozhoduje“ o tom, co bude dál. Za singulárním bodem dochází k tzv. bifurkaci, což je jev, při kterém může systém nabýt jednoho ze dvou různých stavů a my předem nikdy nevíme, jaký stav to právě bude. Za singulárním bodem, tedy v momentě bifurkace, je popřena ve své podstatě definice funkčního popisu vývoje, kdy bychom mohli říci, že nějaké hodnotě na ose x bude odpovídat jedna hodnota na ose y. V bifurkačním bodě odpovídají jedné hodnotě na ose x potenciálně dvě hodnoty na ose y. Systém jedné z nich určitě nabude, ale my se musíme nechat překvapit, jaké. Zákony pravděpodobnosti zde neplatí. Kauzálně funkční popis rovněž ne. Takže pozor na prognózy v terapii, byť konkrétní případ pro nás vypadá naprosto jasně. S jistotou jsme schopni o singulárním bodě prohlásit pouze to, že v dalším vývoji na šípu času nastane změna. Avšak, jaká to bude změna, o tom nevíme zhola nic.

Nicméně, zmíněný princip fungování složité systémové dynamiky nám může dobře v psychoterapii posloužit. Lidé k nám chodí obvykle ve chvíli, kdy míra turbulentních fluktuací pro ně začíná přesahovat únosnou mez. A opět paradoxně po nás žádají, abychom velikost těchto fluktuací nějak potlačili, protože je to prožitkově velmi nepříjemný stav ohrožené rovnováhy. Potlačovat lze např. medikací, nebo také nejrůznějšími psychologickými technikami a fígly. Třeba snahou najít viníka v matce, dvojné vazbě, nepřijatém vnitřním dítěti či nevyplakané emoci, schované v krku. Nebo také relaxací a hypnózou.

Jako terapeuti však můžeme k celé věci přistoupit i jinak. Naopak podporou a posílením nepříjemného kolísání stavu můžeme rodinnému systému či jednotlivci být pomocí při dosažení singulárního bodu, tedy bodu změny. Jakýmkoli potlačením projeveného symptomu můžeme možnost změny úspěšně oddálit. Systém totiž není nucen se nijak rozhodovat a nést za svá rozhodnutí odpovědnost. Změna a další vývoj se tím komplikují, neboť v průběhu chronosu bráníme přítomnosti kairosu.

Šíp času letí ve vteřinách, hodinách, dnech a letech jako chronos, neměnný, poskytující nám hranice pro „od kdy do kdy a co za to“, bez dalšího významu. Avšak na šípu času je pro nás připravena celá řada singulárních bodů, obdařených hlubokým smyslem. Tyto bodu nemají kauzální vztahy. Jsou to boží body synchronicity, bifurkací, kdy je nám dávána příležitost se svobodně rozhodovat právě teď, vybírat z více možností a přijímat za svá rozhodnutí smysluplnou odpovědnost. To nejsou ani léky, ani relaxace. To je kairos, čas, kdy Bůh říká „teď se staň“. Čas změny. A pouze Bůh ví, kdy tento čas nastane a jaká změna se uděje. My to nevíme, ale mnozí z nás leccos tuší. Takovým je třeba pozorně naslouchat, protože o tom spíše mlčí, než by psali kupy knih.

A teď, na úplný závěr, co s tím?

Asi nic.

Anebo, navrhuji toto: pokud někdo z nás v terapii nebo v tisku, rozhlase či televizi prohlásí s vážnou tváří, že rodina je ubikvitérní sociální jednotka, která tvoří základ lidské společnosti (nebo dokonce státu), co kdybychom se zde zase někdy sešli a veřejně ho tu ukamenovali jizerskou žulou?

 

V Liberci dne 20.8.2003

Použitá literatura:

Coveney,P.,Highfield,R.(2003): Mezi chaosem a řádem. Kolumbus, Praha.

Gleick,J.(1996): Chaos. Ando Publishing.

Gurman,A.S.,Kniskern,D.P.(1981): Handbook of Family Therapy. New York, Touchstone Publishers.

Moos,P.(1999): Psychologie ve světle teorie chaosu. Psychologie Dnes, 10, 5.ročník.

Poppink,J.(1997): Chaos and Complexity as Theoretical Grounding for Psychotherapeutic Listening. Society for Chaos Theory In Psychology, Wisconsin.

Prigogine,I.,Stengers,I.(2001): Řád z chaosu. Kolumbus, Praha.

Waldrop,M.N.(1992): Complexity: The Order and Chaos. New York, Touchstone Publishers.