Naše střídající se (svrhující se) vlády, bez rozdílu pravolevé orientace, trpí stejným syndromem. Mohli bychom jej nazvat „syndromem kolektivního popírání“ a dlužno dodat, že se jedná o civilizační neduh západní společnosti, jenž čas od času, a právě teď, vyústil v celkovou ekonomickou krizi. Naše společnost popírá, dokud to jen lze, jakékoli signály o tom, že existují meze hospodářského růstu, že tyto meze jsou v mnoha oblastech na dohled a v některých případech jsou již dosaženy. Tímto stylem to dále nemusí jít tak blahobytně a rychle, někde to nepůjde vůbec a někde to již dávno nejde.

Na základě zmíněného syndromu nám naše proměnlivé české vlády stále stejných lidí ukazují, že je velmi sexy a trendy pokračovat stejným způsobem dál, pořádat závody ve výši rozpočtových deficitů a vzájemně si předávat štafetový kolík státního dluhu. Pravice je podnikavější, takže by hned zaplatila kdejaký nesmyslně gigantický státní tendr, na kterém si pár tvořivých kamarádů od politiky a byznysu namastí kapsy. Levice je populističtější, takže kromě namaštěných kamarádských kapes ještě rozhází celé jmění oknem na ulici, ve formě demotivujících dávek a příspěvků. Její rozpočtový deficit je také znatelně vyšší. A navíc má nehezkou tendenci zvedat daně.

Řadový občan tak získává jasnou zprávu o tom, že neomezená konzumace všeho a hned je možná, i když na ni reálně nemá. Stačí jen, když si vezme „výhodnou“ půjčku, hypotéku, leasing nebo úvěr, zkrátka když se zadluží. Vlivem reklamy snadno přijímá iluzi, že si může dovolit v podstatě cokoli, aniž by za to přinesl a směnil přiměřenou protihodnotu. Slepě pak následuje hloupou a triviální rétoriku levice o sociálních výhodách, finanční podpoře rodin, bydlení, zdravotnictví zdarma, neboť bude levicí vysvobozen od třicetikorunového poplatku u lékaře.

Lidem tak v rámci popření kolektivně uniká, že někde musí být na takovou budoucí iluzi finanční prostředky. A po čase se tato banální pravda začíná stávat skutečností, kterou člověk pocítí jako vzrůstající nárok a tlak na sebe sama. Zvolna si vlastní rukou roztočí bludný kruh, ze kterého již po určité době není úniku. Zadlužený člověk a zadlužená společnost začnou být paradoxně neustále zaměřeni na získávání a hromadění peněz. Stane se jim to všudypřítomnou obsesí.

Sigmund Freud před sto lety upozornil, že pokud fixace na princip hromadění a vlastnění přetrvává do dospělosti a není to pouze časově ohraničená, zdravá fáze vývoje v dětství, stane se patologickou a nabude nejčastěji některé z forem nutkavé neurózy, anebo se po čase projeví ve formě různého typu psychosomatického onemocnění. Podstatou obtíží je chronický pocit úzkosti, vnitřního napětí a nespokojenosti, ze kterého lze dobře na čas uniknout do aktivit zábavy a konzumu. Člověk a celá společnost se stávají na tomto způsobu života závislí a nutkavě vyhledávají stále výraznější uspokojení. Potřebují více peněz a jsou čím dál nemocnější, navzdory enormně drahému a čím dál „lepšímu“ zdravotnictví.

Naše psychologické ordinace z větší části navštěvují pacienti trpící úzkostmi, depresemi, nespavostí, pocity zoufalství a ztráty smyslu, které ovšem nevyplývají z žádné vážnější duševní poruchy, nýbrž ze stresu a nezvladatelného životního stylu. Naši pacienti vlastně nejsou ani tak nemocní, jako spíš bezmocní. A čím dál častěji udávají jeden společný jmenovatel v životě – dluhy.

V procesu psychoterapie s těmito lidmi společně nahlížíme příčinu jejich potíží v naprosto nezdravém životním stylu nadměrné pracovní zátěže, zaměřenosti na vydělávání peněz a nezřízené konzumace v podstatě čehokoli. Pacient sám postupně v terapii zjistí, co mu škodí a co prospívá, v čem je sám sebou a v čem je svou vlastní karikaturou. V tuto chvíli pro sebe také sám navrhne řadu konkrétních a jasně formulovaných změn v životě, jež vedou k uzdravení a vypadá to, že máme vyhráno. Jenže obvykle své úvahy uzavře větou: „Víte, ale o takovém řešení si mohu nechat jen zdát, protože mám hypotéku, leasingy, půjčky, prostě musím jet takhle dál, dokud to půjde.“

V dějinách našeho společenského a spirituálního odkazu křesťanství, potažmo judaismu, se s možností dluhů vždy počítalo. Avšak dluh byl také vždy pokládán za neštěstí (nikdy za způsob života), které člověk prožíval pod tlakem okolností, jako třeba neúrody, nemoci, pracovní neschopnosti, tragické události a podobně. Dlužník se tedy stával nešťastníkem. Například bible popisuje řadu krutých následků dluhů v životě, včetně vážných vlivů na duševní a tělesné zdraví člověka. Dokonce člověka varuje i před ručením za úvěr svého přítele.

Podíváme-li se na celou věc takto, potom vláda lidí, kteří slibují rozhazovat kolem sebe peníze, tedy slibují dokonce dobrovolnou vstupenku do dalšího zadlužování, není vládou, ale bláznovstvím, jež vede směrem k nemocné společnosti. Jen hlupák v době krize slibuje lidem další a další sociální jistoty, příspěvky a zdravotnictví zdarma. A ještě větší hlupák je ten, kdo toho prvního hlupáka sám sobě zvolí za vládce.

V Liberci dne 27.1.2010