Z médií dnešních dní se na nás valí nepřetržitý proud informací o uprchlické krizi, migrační vlně nebo skupinách běženců. Domnívám se, že tyto označující pojmy již dávno přestaly reálně platit a staly se minulostí. Podíváme-li se totiž přítomné realitě přímo do tváře, zahlédneme tam něco mnohem vážnějšího a většího. Na jedné straně kulturní exodus a na straně druhé (té naší) kulturní invazi. Jinými slovy se zde jedná o proces stěhování národů.

Evropa v tomto procesu zcela zaspala a probouzí se ze snu. Dlouhý čas luxusního pocitu bezpečí a jistoty v životě se poměrně rychle vytrácí. Mnohem rychleji, než se postupně v minulosti vytvářel, často i vlivem uspávající konzumní iluze. Sledovali jsme příliš zaníceně ekonomický růst, nálady na burzách, domácí spotřebu, přerozdělování evropských peněz, anebo to, zda se euro na kapitálových trzích zase něčeho neleklo. Právě i proto jsme se teď polekali a vyděsili my sami.

Během posledního roku si všímám, že lidé, kteří ke mně docházejí do psychoterapie se svými úzkostmi, začínají čím dál častěji otevřeně hovořit o jakési hluboké, esenciální úzkosti a pocitu, že okolní svět pro ně přestává být bezpečným místem, nepředvídatelně se proměňuje a prochází transformací, jež není srozumitelná a uchopitelná, tedy je ohrožující. Myslím si, že jistá míra úzkosti v tuto chvíli vytváří společný a sjednocující jmenovatel nás všech, čímž paradoxně generuje napětí, konflikty a rozdělení ve společnosti.

Základ tohoto společenského rozdělení a konfliktů je v tom, že o úzkosti jako společnost otevřeně nemluvíme. V mediálním prostoru mi velmi chybí seriózní diskuse o legitimitě úzkosti z neznámého, o nejistotě z důsledků masívní invaze cizí kultury do našeho privátního prostoru a nakonec tedy i o reálných možnostech, jak se k celé invazi postavit, protože je to obrovský a (ne)očekávaný (jak pro koho) průšvih. S nereflektovanou úzkostí pak vždy zacházíme „dětským a nezralým“ způsobem, zatímco s úzkostí reflektovanou máme možnost začít zacházet „dospěle a zrale“.

Dětské a nezralé způsoby zacházení s úzkostí jsou nejméně tři. Prvním z nich je popření reality. Zavřu oči a dělám, že problém zmizel. Nás Čechů se invaze cizinců netýká, nejsme pro ně cílovou zemí, ono se to přežene a postupně zapomeneme jako na povodně. Problém si musí vyřešit země, kterých se to týká. Nepřežene se to! A řekl bych, že nezapomeneme, protože to nebude možné. Současné stěhování národů se nás týká velmi!

Druhou nezralou reakcí je negativismus. Stereotypní NE, NE, NE. Nechceme, nepřijmeme, nezvali jsme, nemají právo sem chodit. Nikdo z cizinců se nás na nic neptá a prostě přijdou. Potopíme jim lodě, podnikneme nálety na Sýrii, zadrátujeme Evropskou unii nebo alespoň Schengenský prostor, postřílíme gangy převaděčů. Stejně přijdou! Zemanovy, Klausovy či Babišovy výkřiky nám nepomohou. Venčení prasátek před mešitami (typicky český úsvit nápadů), anebo Konvičkou zalévaný truhlíček nenávisti k islámu nám rovněž nepomohou. A navíc, postoj negativismu a zášti zplodí na druhé straně totéž. Na naší straně pak zůstane agrese, extrémismus, hledání společného silného Vůdce, rozdělená společnost.

Třetím dětským způsobem zacházení s úzkostí je naivita. Bezhraniční přijetí všeho, protože to nakonec stejně dobře dopadne. Nedopadne! Pomahačský a spasitelský komplex, ponejvíce motivovaný spíše vlastními výčitkami svědomí, k ničemu konstruktivnímu nevede. Pokud nenastavíme jasná pravidla a hranice ve vztazích, druzí je budou neustále testovat a postupně posouvat. Stejně naivní je i představa, že spasitelům budou lidé do smrti vděční. Nebyli a nebudou. Vidina kulturní asimilace z vděčnosti je do vzdálenější budoucnosti našich dětí a vnuků vskutku spíše zbožným přáním, tedy vlastně možným ohrožením.

Ke kulturnímu exodu a masívní invazi uprchlíků do Evropy se však na druhé straně můžeme postavit zrale a dospěle. Principem takového postoje je jednoznačně především otevřená a pravdivá diskuse napříč celou společností, která se postupně děje jako přirozená součást procesu otevření problému, pojmenování problému a emocí (zejména úzkosti) kolem něj pravými jmény, vyloučení politických, populistických a mocenských hrátek, stanovení společných a nezpochybnitelných hodnot, přijetí jasných pravidel a hranic, pevný a společný postup v jejich dodržování.

Společný dospělý postoj k invazi přistěhovalců s sebou přirozeně nese jednu velkou výzvu. Jsou pro nás Čechy a pro nás Evropany nezpochybnitelné hodnoty, které chceme bránit a jsme ochotni za ně i bojovat? Jaké hodnoty to vlastně jsou? Máme vůbec ještě nějaké? Z jakých hodnot nikdy neslevíme? O jaké hodnoty se chceme podělit s druhými lidmi? Jsme ochotni přijmout osobní zodpovědnost? Za co a za koho? Jsme pouze Češi nebo také Evropané? Neseme zodpovědnost za „naši“ Evropu, anebo jen čerpáme výhody? Když se takto nebudeme ptát my dnes, nejpozději naši vnuci se tvrdě zeptají, proč jsme se tenkrát sami nezeptali.

Osobně bych si velmi přál, aby takovou celospolečenskou a otevřenou diskusi inspirovaly a moderovaly české a evropské elity. Máme nějaké? Máme jich dost. Intelektuální autority s velkým morálním kreditem a demokratickým smýšlením, společenskovědní myslitele, důležité představitele humanitárních organizací, přímé pozorovatele dění v kritických oblastech, přímé účastníky válečných konfliktů, duchovní a další. Především ti by si měli s lidmi a před lidmi vyprávět o svých pohledech a stimulovat naše přemýšlení. A my všichni si o tom můžeme více povídat a postupně dospět k nějakému konkrétnímu jasnému a pevnému konání. Zvláště pak my otcové mluvme a konejme se svými syny. Pokud to nebudeme dělat my, budou tu za nás vykládat spoustu nesmyslů jiní. Např. vrcholní představitelé naší politické reprezentace se již činí, jak mohou. A je to opravdu často grandiózní ostuda a inflace mužství. Ještěže máme Angelu!

V Liberci dne 7.9.2015

Petr Moos – klinický psycholog a psychoterapeut