Štěstí, Bohatství, Moc a Nemoc

V roce 1993 proslovil tibetský dalajlama několik přednášek pro 6000 lidí na Státní univerzitě v Arizoně. Během diskuse se ho jeden americký student zeptal, co vlastně Jeho Svatost považuje za skutečný smysl života. Dalajlama se na delší čas zamyslel a nakonec odpověděl: „Věřím, že pravým cílem našeho života je hledání štěstí. To je jasné. Ať už jsme věřící či nikoliv, ať vyznáváme to či ono náboženství, my všichni hledáme v životě něco lepšího. Myslím si tedy, že hlavní pohnutkou našeho života je hledání štěstí.“

Řekl bych, že převážná většina z nás s tímto výrokem do značné míry souhlasí, ačkoli pojem štěstí je pro nás jen stěží uchopitelný. A navíc v naší společnosti si „štěstí“ snadno pleteme s „potěšením“, které je ve své podstatě nestabilní a prchavé. Jako základ mu totiž slouží velice proměnlivá fyzická rovina prožívání.

Vypadá to potom, jako by prožitek štěstí přicházel v životě člověka jaksi nahodile či jen za příznivých okolností, kdy sami pro to můžeme jen těžko něco udělat. A pokud právě prožíváme pocit štěstí, v podvědomí nám jej kalí úzkost, že zanedlouho to bude zase jinak. Dokonce i anglické slovo happy (šťastný) je odvozeno z islandského slova happ, které znamená šťastnou náhodu nebo šťastnou příležitost. Proto také naše „západní“ koncepce šťastného života je často tak pomíjivá, neuchopitelná a iluzorní.

Potěšení u nás bývá kauzálně svázáno s pocitem příjemného, zatímco skutečné štěstí je na tomto pocitu nezávislé. Staří mistři bez rozdílu kultur a spirituálního pozadí se shodují na tom, že opravdové štěstí přichází v životě tehdy, když člověk dozraje do stavu vnitřní svobody. Tímto se také fenomén svobody a nezávislosti stává nezastupitelným parametrem šťastného života.

Psychologie a štěstí

Podívejme se nyní, jak vidí problematiku šťastného života moderní psychologická věda. První dojem je zcela šokující. Ačkoli jsme právě vyslovili hypotézu, že hledání opravdového štěstí může být podstatou smysluplného života člověka, dnešní „věda o duši“ se většinou věnuje něčemu jinému. Psychologie se totiž jako moderní věda věnuje úplně všemu, na co si zde dokážeme vzpomenout. Existuje pouze jediná výjimka. Psýché.

Kolega psycholog Jakub Hučín uvádí na svých internetových stránkách výsledek velice zajímavého pozorování. Podle elektronického seznamu psychologických abstraktů bylo za posledních 100 let v recenzovaných odborných časopisech napsáno 8072 článků týkajících se hněvu, zlosti a agrese, 57800 článků týkajících se úzkosti, 70856 deprese. Na druhé straně se pouhých 851 článků týkalo radosti, 2958 štěstí a 5701 životní spokojenosti. Pokud si tedy uděláme celkové skóre patologie vs. zdraví, vyjde nám 136 728 : 9510. Důraz na patologii a nemoc je tedy v moderní psychologii 14x větší než na zdravý a šťastný život.

Psychologie se od počátku své existence zaměřovala na oblasti v lidském životě, které nefungují nebo fungují špatně, avšak málokdy na to, po čem každý člověk touží, aby byl zdravý. Má to jistou logiku ve společenské poptávce. Moderní člověk nerad trpí a těžko snáší nepříjemné věci. Výzkum je tedy věnován hlavně tomu, jak takové věci co nejrychleji odstranit a zlikvidovat. Jakýkoli symptom se automaticky noří jako nepřítel, s nímž je potřeba zahájit válku. Zřídka jsme ochotni nahlédnout svou potíž jako partnera, který nás v životě k něčemu vybízí. Obvykle k nějaké změně.

Štěstí a bohatství

Abychom však psychologii pouze nepomlouvali, připomeňme řadu zajímavých studií, které přinesly pozoruhodné výsledky. Značné množství výzkumů bylo věnováno vztahu závislosti pocitu štěstí a spokojenosti na ekonomickém bohatství a blahobytu. V podstatě všechny studie více či méně ukazují, že finanční prosperita a materiální blahobyt v ekonomicky vyspělých zemích nejsou s to zároveň člověku zajistit pocit štěstí.

V ekonomicky vyspělých zemích západní civilizace se vyskytuje úzkost a deprese u mladých lidí podstatně častěji, než tomu bylo u jejich rodičů. Vyspělým zemím navíc statisticky připadá významně větší podíl výskytu psychických obtíží než zbytku světa. Výskyt sebevražedných pokusů a dokonaných sebevražd je ve vyspělých zemích vysoký. Miliardové obraty byznysu farmaceutických firem můžeme vidět zejména v oblasti psychofarmak a zde hlavně v lékových skupinách anxiolytik a antidepresiv.

Studie dále ukazují, že důvodů tohoto stavu je celá řada. Na předních místech se objevuje náročný a komplikovaný způsob života, silný informační tlak, rychlé životní tempo         a vyhrocená atmosféra soutěživosti. Jednotlivec rovněž prožívá obrovský společenský tlak na konzumní způsob života, kdy se materiální spotřeba stává absolutní mírou všech věcí. Celkově bych tento fenomén nazval jako „teror mnohosti“, jehož hybnou silou je „diktatura konzumu“. Takový životní styl člověka nesmírně vyčerpává, ať si to uvědomuje nebo ne. A přitom se celá věc vynalézavě převléká za „vyspělost“ a „šťastný blahobyt“.

Aby člověk tento životní styl vůbec přežil, začal se postupně sociálně izolovat a opevňovat do malých rodinných celků, které se mu stávají jediným útočištěm prožívání blízkých a intimních vztahů. Avšak tlak společnosti se díky komunikačním a informačním technologiím zvolna dostává i do tohoto intimního prostoru blízkých vztahů a postupně je rozrušuje.

Zásluhou velmi silného informačního působení médií se dále děje ještě jedna vážná věc. Řada lidí zcela mylně srovnává tzv. ideály společnosti, jak jim je předkládají média, s jejich vlastními možnostmi a schopnostmi. Je to jeden z největších zdrojů pocitů bezmoci, tedy stavu, kdy ať člověk udělá cokoli, nikdy se „společenským ideálům“ nevyrovná. Má chronický pocit, že v atmosféře nesmyslně vyhrocené soutěže nikdy nemůže obstát. A přitom mediální obraz nemusí být žádným skutečným společenským ideálem a už vůbec nic neříká o schopnostech a možnostech toho konkrétního jedince.

Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že v ekonomicky vyspělých, bohatých zemích lidé nijak zvlášť šťastní nejsou, a že korelace mezi blahobytem a pocitem štěstí je diskutabilní. Na druhé straně, když cestujeme po světě a srovnáme komunikaci s lidmi třeba v Kanadě a Rusku, cítíme jasně, že průměrný Kanaďan se cítí mnohem spokojenější než průměrný Rus. Tak jak to tedy je?

V devadesátých letech minulého století se tomuto tématu systematicky věnoval americký psycholog Ed Diener, který provedl průzkum osobní spokojenosti přibližně tisícového souboru lidí z několika reprezentativně vybraných zemí světa a v rámci statistické metodologie vytvořil tzv. národní index osobní spokojenosti. Podle výšky indexu potom sestavil pořadí jednotlivých zemí na základě subjektivního pocitu spokojenosti obyvatel a své výsledky uveřejnil v lednu roku 2000 v renomovaném periodiku American Psychologist.

Uvedeme si zde prvních deset „nejspokojenějších“ zemí a posledních deset „nejméně spokojených“. Pořadí respektuje velikost „národního indexu spokojenosti“ podle stupnice od 1 (velmi nespokojen) do 10 (velmi spokojen).

Deset nejspokojenějších zemí                   Deset nejméně spokojených zemí

Švýcarsko                        8,36                   Japonsko                             6,53

Dánsko                            8,16                   Turecko                                  6,41

Kanada                            7,89                   Maďarsko                            6,03

Irsko                               7,88                     Litva                                    6,01

Nizozemí                        7,77                   Estonsko                               6,00

Spojené státy                 7,73                    Rumunsko                            5,88

Finsko                            7,68                     Lotyšsko                              5,70

Norsko                            7,68                   Bělorusko                              5,52

Chile                              7,55                   Rusko                                  5,37

Brazílie                          7,38                     Bulharsko                              5,03

Výsledky Dienerova výzkumu nám ukazují několik zajímavých postřehů. Např. jednoznačně potvrzují, že míra štěstí a pocitu životní spokojenosti je, mimo jiné, opravdu také ovlivněna výší materiálních prostředků, které má jednotlivec v dané společnosti k dispozici. Naplnilo se i naše stereotypní očekávání, že nejspokojenější budou zástupci západoevropských zemí, a že přední příčky celkově obsadí spíše příslušníci ekonomicky vyspělých zemí.

Mezi velmi spokojenými zeměmi se však také objevují Chile a Brazílie (také např. Argentina) jako reprezentanti latinskoamerických národů, kde osobní spokojenost mnohem méně souvisí s ekonomickým bohatstvím. U těchto národů je pocit štěstí a spokojenosti z větší části opřen o kulturní faktory, spiritualitu a celkově mnohem svobodnější přístup k životu.

Přibližně uprostřed žebříčku spokojenosti se umístily Čína a Indie, kde zase můžeme vidět souvislost osobní spokojenosti s narůstající životní úrovní, možností soukromého podnikání a nadějnými vyhlídkami do budoucnosti.

Na druhém konci žebříčku, tedy mezi nespokojenými zeměmi se podle očekávání umístily národy východní Evropy a postkomunistické země, které se ještě nevzpamatovaly zejména ze sociálního a ideologického útlaku komunistické totality, která potlačovala hlavně svobodu a nezávislost jednotlivce. A navíc jsou tyto země nucené neustále se konfrontovat a porovnávat s ekonomicky vyspělými, bohatými sousedy.

Mírným překvapením celého žebříčku spokojenosti se stalo Japonsko, které patří k ekonomicky nejvyspělejším, avšak spokojenost lidí jej umísťuje téměř mezi postkomunistické země. Pravděpodobným důvodem nízké spokojenosti Japonců je nutnost žít v poměrně striktně řízené společnosti, která od svých občanů vyžaduje vysokou míru osobního přizpůsobení, což může vést k pocitu omezení svobody a nezávislosti. Tento společenský tlak se navíc ještě přidává k velmi vysokým osobním nárokům Japonců na vlastní bezchybné fungování v životě.

Podíváme-li se pozorně na žebříček spokojenosti, vidíme ještě jednu věc. Přední místa jsou obsazena zeměmi s dlouhou tradicí demokracie a úcty ke svobodě jedince, zatímco poslední místa obsadily posttotalitní země, nesoucí ze své nedávné historie tíhu komunistického omezování osobní svobody. Celou věc je tedy možné vidět i tak, že nositeli pocitu štěstí a životní spokojenosti nejsou ani tak peníze a materiální blahobyt, jako spíše svoboda, autonomie a pocit nezávislosti, které materiální blahobyt poměrně usnadňuje.

Štěstí a jistota pevného zázemí

Dalším velmi důležitým zdrojem pocitu osobní spokojenosti je existence jistého a pevného zázemí. Člověk potřebuje jistotu svého místa na světě, jistotu, že někam patří a je si jasně vědom své role v mezilidských vztazích. Nejčastěji tento důležitý zdroj hledáme v práci a rodině.

Podle výzkumů Amy Wrzesniewské z New Yorské univerzity prožívají výrazně vyšší osobní spokojenost lidé, kteří mají práci, a k tomu své zaměstnání vnímají i jako jisté osobní povolání. Těmto lidem práce navíc pomáhá při budování sebedůvěry a vztahů k ostatním. Tito lidé mají možnost naplnit hlubokou a všelidskou potřebu patřit k určité skupině dalších lidí a být spolu se svou skupinou pevně zakořeněn ve společné historii.

Vědomí a jistota osobního zázemí jsou pro pocit štěstí a životní spokojenosti nezbytné. Proto člověk potřebuje pro svůj život nejen pobyt v mezilidských vztazích obecně, ale postupné vytváření blízkých přátelských vztahů a nakonec i vztahů intimních, tedy vysoce privátních. Nejdůležitějším vztahem, který pomáhá vytvořit prožitek zázemí, bývá partnerský vztah. A pokud se odehrává v intimním prostředí rodiny, může se stát maximálně naplňujícím faktorem v pocitu spokojenosti a štěstí.

Toto se však stane pouze tehdy, když vztahy v rodině jsou založeny na prostém, naplňujícím „bytí spolu“, nikoli na obchodu s emocemi a citových zásluhách. Velmi hezky se o tom zmiňuje profesorka filosofie Anna Hogenová ve své eseji Jak přežít rodinu?, kde říká: „Rodina je místem, kde minulost musí být usmířena s přítomností a současně toto vše musí být naladěno na otevřenost budoucnosti. Co se stane, když člen rodiny žije jen v otevřenosti jediného smyslu, a to smyslu „má dáti – dal“? Všechno se pak promění na kalkul, aniž by si toho někdo všiml. V takové rodině se nezpívá, nejsou tam psi a kočky, vše, co je nepraktické, nepragmatické, neslouží tomu nejvyššímu smyslu. Pragmatická otevřenost nám podsouvá, že jediný smysluplný cíl života jsou věci a peníze za ně.“

Podle amerického centra pro výzkum veřejného mínění se v osmdesátých letech cítila „velmi šťastná“ polovina Američanů žijících v manželství a rodině, na rozdíl od pouhé čtvrtiny těch, kteří v manželství nikdy nežili. Podobnou souvislost ukázal i jiný výzkum, v němž 60% těch, kteří své manželství považovalo za „velmi šťastné“, považovalo za „velmi šťastný“ i celý svůj život.

Shrňme si tedy právě zjištěná fakta a znovu si položme prvotní otázku: Jaké jsou základní předpoklady k získání pocitu štěstí a životní spokojenosti člověka? Možná, že si nyní můžeme již trochu jasněji odpovědět.

Vypadá to tak, že k těmto základním předpokladům nutně nepatří peníze, ani život v blahobytu a luxusu. Naopak sem však bezpodmínečně patří předpoklad svobody, nezávislosti a autonomie, kdy má člověk nezpochybnitelnou možnost sám se rozhodovat, sám utvářet svůj vlastní život a brát za něj plnou zodpovědnost. Jedině tímto způsobem může člověk prožívat velmi důležitý pocit vlastní kompetence.

K dalším nutným předpokladům potom patří existence smysluplného a naplňujícího zaměstnání, možnost rozvíjení sociálních vazeb a sounáležitosti se skupinou lidí a v neposlední řadě možnost intimní blízkosti v partnerském vztahu a rodině.

Šťastný člověk nutně potřebuje svůj život prožívat sám za sebe, kompetentně a zodpovědně, potřebuje se angažovat v záležitostech společnosti a potřebuje, aby se mu jeho činění stalo něčím osobním a vnitřním, za čím si stojí, co je ochoten bránit, za co je schopen přinést i jistou oběť, k čemu má hluboký vztah.

To, co proudí z médií, z reklam, názorů politiků, školních institucí, to vše k lidem přichází zvnějšku. Lidé z velké většiny přebírají informace, které se jich vůbec osobně nedotýkají a zcela míjejí jejich vnitřní prožitek, aniž by se staly jejich součástí. A přitom tito stejní lidé očekávají promptní účinek toho, co jim média, reklamy, politici a vzdělávací systém ukazují.

Není se pak čemu divit, když nejsme schopni přijmout třeba vnitřní zodpovědnost za své vlastní (a výhradně osobní) zdraví. Nestaráme se o něj s veškerou kompetencí my sami, ale svou zodpovědnost předáváme jakémusi „drahému zdravotnictví“. A celý medicínsko-průmyslový komplex tuto nemocnou myšlenku všemi silami podporuje. Nehledě na řadu politiků, kteří populisticky odmítají osobní účast pacienta na vlastní léčbě. To uvádím pouze jako jeden konkrétní příklad. Mimochodem, existuje vůbec nějaká souvislost mezi šťastným životem a nemocí? Nebo třeba mocí?

Štěstí, nemoc a moc

Celá řada medicínských a psychosomatických studií jednoznačně potvrzuje, že šťastní a spokojení lidé jsou výrazně méně nemocní než lidé nešťastní. Naopak lidé nešťastní bývají přímo náchylní k nejrůznějším druhům psychosomatických onemocnění, která se postupně mohou v těle projevit jako onemocnění vážná.

Američtí lékaři Goldwag a Simonton uveřejnili v osmdesátých letech na toto téma několik výzkumů, které nakonec uzavřeli jakousi souhrnnou zprávou, kde mimo jiné říkají: „Jak výzkum, tak i naše vlastní lékařské zkušenosti dostatečně ukazují, že pocity nespokojenosti, bezmoci a stresu jsou častými předchůdci somatických onemocnění. Pacient se ocitá v situaci, se kterou si neví rady, považuje ji za neřešitelnou, cítí se bezmocný, chronicky nespokojený a nešťastný. Má tendenci v tomto stavu rezignovat. A právě tato rezignace má vliv na imunitní systém, na změnu celkové rovnováhy organismu, čímž je následně vytvořeno ideální klima pro vznik nemoci.“

Známý průkopník psychosomatické medicíny Hans Selye k tomu dodává: „Nespočet studií různých procesů vedoucích k onemocnění ukazuje, že spíše než bakterie či virus je to psychický stres a nespokojenost, co určuje, zda bude či nebude porušena rovnováha v našem organismu.“

Šťastní a spokojení lidé tedy potřebují nemoc mnohem méně než lidé nešťastní a zdá se, že stejně tak i méně potřebují moc. Tito lidé nemají potřebu narcistní kompenzace své nespokojenosti v podobě mocenského ovládání druhých lidí. Pocit moci, který se může dostavit pouze v sociálním kontextu vztahů s druhými lidmi a pouze o druhé lidi se může opřít, stává se pro šťastného a spokojeného člověka irelevantním. Takový člověk významně méně po moci touží.

A pokud se již jakýkoli jedinec ocitne v mocenské pozici (rodič, učitel, ředitel, manažer, politik apod.), tak šťastný a spokojený člověk je v této pozici výrazně přínosnější pro své okolí a pracuje efektivněji. Nemusí totiž věnovat energii procesu neustálé kontroly a udržování moci, neboť je na ní zcela nezávislý.

Krize a změna

         V souvislosti s nespokojeností jsme hovořili o nemoci, kterou však také můžeme chápat jako určitý krizový stav organismu. Nemocný pacient se ocitá v tělesné, nezřídka i duševní krizi. A posuneme-li ohnisko pozornosti z jednotlivce na celou společnost, můžeme říci, že nemocná společnost se s velkou pravděpodobností dříve či později rovněž ocitne v krizi. Zároveň s tím však lze krizi vnímat i jako stav, který v sobě vždy obsahuje potenciál změny, resp. po nějaké změně přímo volá.

V současné době právě prožíváme dozvuky globální hospodářské krize a můžeme se ptát, jakou nemocí snad moderní západní společnost trpí? Jak mohlo ve vyspělém světě k takové krizi vůbec dojít? Pouhá triviální představa prostého lineárního vzestupu a úpadku, konjunktury a recese, zjevně jako odpověď nestačí.

Podle profesora Jana Patočky „krize neznamená bezvýhradné ochabnutí a neplodnost v aktivitě, nýbrž znamená zejména ztrátu původní samozřejmosti a neproblematičnosti, tedy je to cosi jako otřes nekriticky přijímaných předpokladů dynamiky aktivit určitého typu, a rovněž ztráta předchozího smysluplného kontextu“. Je tedy možné, že původní samozřejmý a neproblematický způsob myšlení a pojímání světa ve vyspělé civilizované společnosti zaznamenal otřes a hrozí mu ztráta smysluplného kontextu?

Americká psycholožka Anne Wilsonová-Schaefová napsala koncem 80. let několik knih o stereotypním, návykovém způsobu myšlení a vidění světa, který je doménou moderní, civilizované společnosti západního typu. Všimla si postupně čtyř základních bludů (klinický pojem, poukazující na duševní nemoc), které tento způsob myšlení charakterizují:

  1. Způsob myšlení a vidění věcí v naší moderní civilizaci je to jediné, co na světě existuje. Smyslem života je hra o moc, postavení ve společnosti, bohatství, prosperitu a konzum. Princip hry nám umožňuje neustálé poměřování a nikdy nekončící soutěž, přičemž pravidla této hry známe pouze my.
  1. Způsob myšlení naší civilizace je přirozeně nadřazený všem ostatním. Má to přeci zdrcující logiku: vše na světě se postupně vyvíjí a náš vývoj se dostal nejdále, jsme na nejvyšším stupni poznání a vědění, pouze my určujeme, co je vědecké a co předvědecké, co je vyspělé a co primitivní, které malé procento obyvatel Země bude mít moc nad většinovým zbytkem kuriózních národů, vhodných tak leda pro zaujaté studium moderních antropologů.
  1. Způsob myšlení naší společnosti všechno zná a všemu rozumí. Neexistuje nic, co by nespadalo do zorného pole našeho vědění, k čemu bychom se nedokázali vyjádřit. A pokud snad přeci jen ano, jde jistě jen o věci podružné, malicherné, zkrátka zcela bezvýznamné.
  1. Způsob našeho myšlení je čistě logický, racionální a hlavně objektivní. Šílená honba za iluzí objektivity a změřitelnosti všeho se nám postupně stala vpravdě ďábelskou pastí. Kdo si nechce hrát na „evidence based“ objektivitu, ocitá se zcela mimo hru jako znemožněný jedinec.

Zdá se, že tento stereotypní způsob myšlení v naší společnosti volá po jisté revizi a následné změně, neboť se postupně přiblížil ke krizovému stavu, který si nakonec změnu vynutí sám. Zmíněné vidění světa je opřeno o zpupnou pýchu a vypadá to, že nakonec nevede ke svobodě a pocitu spokojenosti, ale naopak uvězňuje člověka ve zlaté kleci blahobytu. Paradoxně mu jaksi odnímá klíčový pocit vlastní kompetence ve světě a diktuje, co a jak má vlastně být. Stát pod pláštíkem sociální podpory a starosti na sebe v jistém smyslu „bere zodpovědnost“ za jednotlivého člověka, aby jej činil šťastnějším, avšak ve skutečnosti mu tím bere svobodnou, autonomní kompetenci, která je pro pocit štěstí a spokojenosti nezbytná. A zároveň s tím stát nenápadně posiluje svou moc.

Pocity lidí v České republice

Česká republika nebyla zařazena do výběru zemí Eda Dienera při zjišťování srovnatelného národního indexu osobní spokojenosti, takže v tomto smyslu nemáme před sebou možnost porovnání.     Avšak jistým vodítkem nám může být několik čerstvých průzkumů Sociologického ústavu AV ČR, Centra pro výzkum veřejného mínění z let 2009 a 2010. Tyto průzkumy ukazují, že Češi jsou v životě a současné české společnosti spíše nespokojení než naopak.

Součástí jednoho z rozsáhlejších šetření v červnu 2009 byla otázka na osobní spokojenost lidí ve vybraných oblastech veřejného života. Jednotlivé položky zahrnovaly ekonomické, politické, sociální a kulturní aspekty veřejné sféry a bylo jich celkem 26. Jedinými oblastmi, ve kterých jsou Češi většinou spokojení, jsou nabídka zboží a služeb (76%) a kultura (61%). Úplně automaticky mě v tuto chvíli napadá symbolická asociace na „chléb a hry“. V ostatních oblastech většina lidí spokojená spíše není, tedy spokojenost ve 24 dalších aspektech nepřesáhla 50%. A co je alarmující, pouhých 15% lidí je spokojených s úrovní možnosti účasti občanů na rozhodování a ovlivňování věcí ve společnosti.

Zároveň s tím další průzkum z února 2010 ukazuje, že o místních a regionálních otázkách by si přálo rozhodovat 81% lidí a o celospolečenských 53%. Pokud si jednoduše srovnáme rozdíl mezi osobním přáním a realitou, můžeme celou věc vnímat také jako poměrně velkou míru frustrace. Z jiných srovnávacích průzkumů potom vidíme jasně klesající tendenci zájmu o politické dění v zemi a pokles angažovanosti jednotlivců v občanských sdruženích, nadacích či obecních samosprávách. Vytrácí se chuť pro pěstování dobře fungující občanské společnosti. (Běda člověku, který, trpí-li společnost, říká: Setrvám klidně doma, budu se bavit a žít v klidu.“ Přestupek takového člověka nebude nikdy smířen. Talmud.)

Lidé se uzavírají do svých rodin a menších skupin přátel, kde se soustřeďují spíše na konzumní způsob života, zatímco osobní zodpovědnost za běh věcí přesouvají na společnost nebo stát. Zodpovědnost za zdraví má zdravotnictví, zodpovědnost za staré rodiče má sociální úřad, za bezpečí policie, za výchovu dětí školství atd. Velmi častou zakázkou pacientů v ordinaci klinického psychologa bývá požadavek na jakési „odborné zařízení šťastného života“. To by se mělo stát zvnějšku, pomocí nějaké techniky, za peníze zdravotní pojišťovny a pokud možno během jedné návštěvy.

Za přispění médií, reklamy na životní styl a možnosti půjčovat si peníze či je dostávat od státu trpí velké procento lidí absurdní iluzí, že mohou mít všechno, a to hned teď. Nárokují si nadměrné množství věcí a služeb bez přiměřené protihodnoty. Nesměňují se, ale žijí na dluh. Dochází k inflaci hodnot, materiálních věcí, vztahů a autentického prožívání vlastního života. Pokud je něco nepříjemné, je to automaticky špatné, utrpení je nežádoucí, nemoc je nepřítel, stáří je strašák, smrt je potřeba vytěsnit. Ve chvílích, kdy je člověk vystaven realitě všedního života, propadá se do deprese. (Kdo pojídá chléb z milosti bližního, tomu se zachmuřuje svět. Talmud.)

         Otázkou tedy je, zda např. nepřiměřená státní sociální podpora není pro jedince vlastně kontraproduktivní, ačkoli se na první pohled tváří jako podpora jeho štěstí. Člověk se potom stále točí v bludném kruhu svých iluzorních nároků a narůstajících potřeb, zatímco stát (a postupně tedy i on sám) chudne. (Kdo žebrá, aniž by byl chudý, ocitne se brzy v chudobě. Talmud.)

         Mladí lidé velmi často nejsou ochotni slevit ze svých nároků na konzumní život, a proto je pro ně velkým problémem uzavírat manželství a zakládat rodinu. Jejich finanční situaci by měl řešit stát formou příspěvků a posilovat tak jejich pasivitu. Mladí manželé nepřijímají plnou zodpovědnost za péči o děti a rodinu, kdy je potřeba se na nějaký čas uskromnit, ale požadují příspěvky na chod vlastní rodiny při zachování standardu dvou dovolených ročně na Madeiře. Pokud to zařídit nelze, častěji řeší neochotu slevit z osobních požadavků cestou bezdětnosti, čímž ohrožují demografický vývoj společnosti. Přílišné sociální výhody se tak paradoxně mohou stát demotivující silou pro aktivní postoj k životu, společnost postupně onemocní pasivitou a depresí, při čemž paralelně produkuje nezralé, přecitlivělé a agresivní jedince, kterým chybí jakékoli limity a hranice.

V posledních letech se významně zvyšuje procento nesamostatných mladých lidí, kteří v dospělém věku od 22 do 35 let zůstávají bydlet v domácnosti svých rodičů. Důvodem není návrat k tradičnímu více generačnímu soužití a posílení funkce širší rodiny, ale nezralost a nesamostatnost mladých lidí. V Itálii, Velké Británii, Francii a Německu je to průměrně třetina až čtvrtina mladých, Český statistický úřad uvedl v roce 2007 téměř třetinu lidí do 29 let a např. 35 000 pětatřicátníků. To jsou relativně vysoká čísla svědčící o dlouhodobé závislosti dětí na rodičích.

Velmi často se stává, že rodiče – důchodci významně dotují své děti v produktivním věku formou finančních příspěvků na živobytí. Nevýznamná část peněz z valorizací důchodů se tak ztrácí v kapsách pasivních mazánků, kteří postupně přijmou princip dluhu a žebrání za svůj životní styl. Žijí v přesvědčení, že mít hypotéku, leasing, půjčky je naprosto normální a nic ohrožujícího v tom není. Mohu potvrdit ze své klinické praxe, že tito lidé se v mé ordinaci objevují velmi často, v depresi po celkovém psychickém zhroucení, a pod tíhou dluhů nejsou schopni ve svém životě učinit žádnou změnu.

Nakonec je potřeba ještě zmínit v podstatě nespravedlivé zatížení aktivních a zdravých lidí, kteří nepřijímají cestu pasivního života na dluh. Mají vyšší daně, vydělají státu mnohem více peněz a v budoucnu budou mít místo náležitého důchodu jakousi „rovnou sociální dávku“. To není sociální solidarita, to je obyčejná nespravedlnost! Aktivní člověk se tedy přestává snažit také ve prospěch druhých lidí, rezignuje na společnost a pasivní člověk se uvelebí ve svém tlejícím rybníčku v očekávání, že všechno přijde samo a někdo to zařídí. Jeden i druhý se přestávají společensky angažovat, jsou oba nespokojení a často i zcela viditelně nešťastní. A to by rozhodně stálo za změnu!

V Liberci dne 15.4.2010