Ve stavu transu je psycholog nebezpečný!

Řeč je o psychologovi (psychoterapeutovi), který se dostal do stavu transu ze sebe samého. Řeč je o celé obci psychologů, uvedené postupně do transu pomocí svých vlastních mechanismů fungování. A řeč může být také o základním paradigmatu, z něhož moderní psychologie vychází, totiž o paradigmatu akademické vědy, která strnula v narcistickém transu zrcadlení sebe samé.

Stereotyp a láhve od kečupu

V ambulantní péči mám čtyřicetiletého muže, který mi nedávno na psychoterapeutickém sezení podrobně popisoval svou dvanáctihodinovou pracovní směnu, během níž musí na pásu postupně zkontrolovat pohledem a pohmatem 16 000 plastových lahví od kečupu.

„Pokaždé se mě asi tak po dvou hodinách práce zmocní zvláštní stav,“ říkal mi s pohledem upřeným do prázdna, „jak ty láhve jedou, jedna za druhou, úplně mě to dostane do takového jakoby vytržení nebo co, prostě všechno kolem přestane existovat, jsou jen ty láhve přede mnou, je to pocit, jako by už nic nešlo změnit, jako by všechno bylo už jednou pro vždy dáno a já do toho byl jaksi podivně zatažen. Vlastně se mi v tu chvíli ani nic měnit nechce, protože se odehrává něco, co mi někde v hloubi poskytuje zvláštní jistotu, o co se opírám, ale je to jako nějaká past, která se na mě šklebí, protože mi to celé dává jistotu a zručnost v práci a zároveň s tím i jistotu uvěznění. Jako by to v tu chvíli byl ďábelský kšeft, něco za něco.“

Onen dělník nám zde popisuje transový stav, vzniklý na podkladě stereotypní činnosti, která se postupně omezuje na několik nejjednodušších rutinních úkonů. Vědomí je omezené na úzkou výseč reality, již nahlíží pouze jedním způsobem, bez jakékoli tvůrčí invence a zcela opomíjí existenci jiných možností. Jeho mozek pracuje jako přetížený počítačový systém. Zdaleka již nevyhodnocuje všechna data, ale provádí zjednodušující selekci s předem daným algoritmem pro rutinní modelování zbytku. Jinými slovy vnímá pouze něco málo a zbytek si podle zvyklostí sám stále stejně doplňuje. Vznikají stereotypní souvislosti, jednotvárný pohled na svět, rigidní setrvačnost.

Může se něco podobného stát psychologovi, jemuž před očima jedou jeden za druhým pacienti, klienti, frekventanti výcviků a supervizí, studenti a statistická data „vědeckých výzkumů“? Osobně si myslím, že ano, dokonce mám dojem, že taková podoba transového stavu je u psychologů jevem mnohem častějším, než by se na první pohled zdálo.

Psycholog v transu

Vezmu-li v úvahu zkušenosti vlastní i zkušenosti některých kolegů s psychologickou vědou včetně klinicko-psychologické a psychoterapeutické praxe, vidím trans psychologa jako rizikový stav, v němž člověk přestává vidět věci v širších souvislostech, přestává tyto věci kriticky nahlížet, jeho osobní pohled se nejen nápadně zužuje, ale stejně nápadně začíná vystupovat v terapii či teorii do popředí jako jediný správný a stává se zavedenou, jistotu poskytující rutinou, v horším případě dokonce manipulativní normou. Ze stavu transu je velmi obtížné (často téměř nemožné) vystoupit vlastními silami, protože i vstup do něj byl vědomě zcela neřízený, prostě ve slepé nevědomosti nastal, resp. již dávno potenciálně existoval a psycholog se do něj nevědomky chytil jako do nastražené pasti. Přímo úměrně rozvíjejícímu se transu narůstá psychologův pocit vlastnictví nepohnutelné pravdy, tedy se posiluje mocenské nastavení vůči pacientovi, studentovi, kolegovi, laikovi. V případě terapeutického vztahu s pacientem a v případě autoritativního vztahu se studentem na akademické půdě tento trans představuje největší nebezpečí z hlediska poškození asymetricky závislého člověka.

Užívat si, nebo se bránit?

            Transové stavy nám pravděpodobně něco zajímavého poskytují, jinak bychom do nich tak často neupadali, nebo je dokonce v určitých oblastech bytí (např. spirituálních) cíleně nevyhledávali. Z profesního hlediska nám přinášejí celou řadu pocitů, které jsou pro nás z nejrůznějších důvodů velmi důležité, avšak v konečném důsledku mohou být zrádné.

Jedná se např. o pocit jistoty, určitého bezpečí při splynutí s vesmírem vědy a autorit, kdy jedinec zcela odkládá vlastní odpovědnost, vlastní názory, naučí se jazyku papoušků, stává se členem obce papoušků, začíná někam patřit a přestává být tedy sám. Z dětské potřeby jistoty a bezpečí dále krystalizuje potřeba moci nad druhými. Ta bývá často opakovaně saturována, mění se v rutinu, stereotypní jistotu a pocit vnitřního potvrzení. Transový kruh se postupně uzavře. Dlouhou dobu funguje jako stabilizační prvek našeho fungování, aby se pak postupně mohl proměnit ve zlatou klec, ze které není úniku. Papoušci v kleci se nakonec začnou sami sebou dusit. Ať se klidně dusí, co je nám koneckonců do toho? Ale když oni někdy při tom kolem sebe strašně klovou.

Lze se proti nechtěnému transu v psychologii nějak bránit? Pokud v prvním kroku vnitřně připustíme, že transový stav v je v naší práci naprosto běžnou, normální záležitostí, týkající se každého z nás, pak je obrana možná. Spočívá v nejrůznějších technikách vědomého prohlížení a reflexe stavu věcí. Tato reflexe by měla neustále probíhat individuálně u každého z nás a také interaktivně za účasti jiných. Proto by se měl terapeut pravidelně účastnit cíleného setkávání s kolegy ve svobodném kruhu, kde se prostě může cokoli volně sdělit.

Lék supervize?

Supervize sama o sobě není automatickým spasením, neboť supervizorů, kteří si v rámci supervizního transu založili velmi slušnou živnost, je poměrně dost. Vybíral se tohoto problému otevřeně dotýká v Konfrontacích č. 2 z roku 2004, kde říká: „Nejsem si jist, zda se v Čechách (a na M. a ve S.) nerozjela taková velmi zvláštní – do sebe a pro sebe pracující – party, takový grupáč odborníků, téměř incestní … Aby si toto činění odborníci nějak zdůvodnili … zapnuli jisté obranné mechanismy a dělají z celé této kamarádské výpomoci vědu.“ (Vybíral, 2004). A tito kolegové „matadoři“ rádi uvádějí do transu své mladší následovníky, kteří bez každodenní obsedantně-kompulzívní supervize všech svých verbálních a neverbálních projevů neučiní ani krok, aby něco nepokazili a nezklamali své „rodiče“. Tito „rodiče“ často vůbec netrpí potřebou supervize vlastní, jsouce sami v transu. Na to poukazuje i Hučín v jednom z čísel Psychologie Dnes: „Mezi českými psychoterapeuty se najde poměrně vysoké procento těch, kteří odmítají supervizi s odkazem na své dlouholeté zkušenosti.“ (Hučín, 2004).

Možné důsledky

Jedním z důsledků transového stavu psychologa může být přímé poškození pacienta, kterého má jako terapeut v péči. Z poslední doby známe již několik veřejně či poloveřejně známých případů, kdy psychoterapeut svého pacienta hrubě zneužil a navíc si tohoto zneužití často vůbec nebyl vědom nebo si jej nebyl ochoten připustit, jsa setrvačností přesvědčen o své pravdě a postupu lege artis. O případech skrytých nebo ututlaných pochopitelně příliš nevíme.

Dalším poukazem na transový stav naší obce jsou pozoruhodné koncepce výcviků v rámci komplexního vzdělávání v psychoterapii. Někdy mám dojem, že se zcela otevřeně jedná o aktivity typu MLM nebo Letadlo. První level lektorů, kteří co nejrychleji pro sebe „urvou“ akreditaci vycvičí druhý level frekventantů, kteří se buď sami stávají lektory a dále sami sebe poskytují jako materiál pro supervizi onomu levelu lektorů, kteří si je vycvičili, anebo samostatně pracují jako psychoterapeuti, kteří jsou nenápadným tlakem nuceni alespoň zůstávat u úzkého levelu akreditovaných supervizorů jako dojnice. Protože supervize je, jak již výše řečeno, „velká věda“, bývá také odborníky vysoce finančně hodnocena. Tento stav mi připadá značně sporný především z hlediska etiky, kdy se postupně mezi sebou všichni vzájemně vycvičí, prosupervidují a potom se jeden druhého bojí. Vím např. o případu, kdy jedné kolegyni dělá supervizi kolega, který u této své starší kolegyně prošel výcvikem jako frekventant. Snad by bylo lepší (možná i etičtější), kdyby v naší obci zůstalo pouze u vzájemného souložení.

Mgr. Zuzana Müllerová napsala do Konfrontací č.2 (2004) obsáhlý článek na téma harm reduction v psychoterapeutických výcvicích. To je jistě velmi dobré takto psát a podle mého názoru by tomuto problému měla být věnována mnohem větší pozornost. Škoda jen, že Müllerová je opravdu spíše interní doktorandka Filozofické fakulty UK v Bratislavě než praktická psychoterapeutka. Z jejího textu si toho pro praxi člověk vezme dost málo. Možná i proto, že přemýšlení ponechává někomu jinému, konkrétně Eksteinovi, Wallersteinovi, Jungovi, Mearnsovi, Rogersovi a Yalomovi. Navíc je v tom textu nějak příliš centrovaná na klienta. To mě dost tahá za uši a vzpomenu si hned na svůj peněžní ústav, kde jsem jako klient s jejich centrováním velmi spokojen a v transu. Ale u Müllerové je dobře vidět, že i v rámci výzkumu na téma kvalitativní analýzy efektu dlouhodobých výcviků v psychoterapii lze zažít kvalitní trans.

Transový stav vědy

Takže abychom si nesypali popel na hlavu pouze my, praktičtí psychologové a psychoterapeuti, podívejme se ještě na naše kolegy akademiky a celou tu nabubřelou psychologickou vědu s jejími dogmaty, která nám kolegové v transu bez uzardění tloukli do hlavy a beze změny dále mocensky tlučou do hlav studentů. Navíc, aby se po čase mohli přesvědčit, že jimi převzatá a dále předávaná dogmata v těch hlavách dobře drží, provádějí nejrůznější iniciační rituály u zkoušek, státnic, atestací, doktorátů a jim podobných papouškovacích aktivit. A studenti účelově papouškují, dokonce ve variacích typu ara, lori či kakadu, podle druhu zkoušejícího a jeho momentálních transových potřeb.

A ještě jednou Vybíral (docent na Fakultě sociálních studií MU v Brně) k tomu dodává: Psycholog či student se pohybuje v prostoru, ve kterém jsou již rozestavěny kulisy ustálených metodologických postupů, kulisy složené ze stovek nezpochybňovaných tvrzení a tgeorií, výkladů a dogmat. … Kolik toho v psychologii zastaralo, a přesto se to učí a předává dál? Kolika chyb se psychologové (autoři knih, přednášející na univerzitních katedrách) dopouštějí a nevšímají si jich?“ (Vybíral, 2004).

Thomas Kuhn se nad těmito problémy zamýšlí ve své knize Struktura vědeckých revolucí, kde popisuje pozvolný proces vzniku transgeneračního transu akademické obce. Velký důraz klade na tendenci ke škatulkování, specializaci a tím i k izolaci jednotlivých vědeckých problémů, kdy postupně krystalizuje obraz klasického vědce, který neplýtvá časem na obecné otázky po významu svého bádání. Ideální vědec je absolutně nezávislý, tedy je dokonce nezávislý i na dalším smyslu vlastní činnosti (Kuhn, 1962). Vědec zůstává sám se svým problémem, oddělený (svatý) od fyzické skutečnosti, protože splynutý a propojený s ideatorním světem autorit a dogmat. V průběhu času se dostává do transu neustálým opakováním způsobů řešení úkolů týkajících se paradigmatických problémů předchozích generací vědců. V transu se potom obrací ke generaci následující a začne učit studenta představám, na kterých je založen výzkum. Tímto postupem jsou nakonec dána jasná měřítka, podle kterých jsou určité problémy viděny jako zajímavé a určitá řešení jsou označena za přijatelná. Student potom pokračuje v řešení problémů stejnými metodami. Vzniká transový stav vědy.

Jsem v pasti?

Zřejmě je již vhodné, abych své úvahy ukončil. Ptám se ještě čtenáře: je možné takto o psychologii uvažovat, kritizovat a diskutovat, nebo jsem se právě chytil do pasti vlastního transu?

 

V Liberci dne 27.6.2004

 

Použitá literatura:

Hučín,J.(2004): Zneužil vás terapeut? Hlaste to! Psychologie Dnes, 3, str. 13

Kuhn,T.S.(1962/1997): Struktura vědeckých revolucí. Oikoymenh, Praha

Müllerová,Z.(2004): Harm reduction v psychoterapeutických výcvikoch. Konfrontace, 15.ročník, č.2, str.80-87

Vybíral,Z.(2004): Dogma v současné psychologii. Psychologie Dnes, 3, str.33

Vybíral,Z.(2004): Špatná supervize knihy „Supervize“. Konfrontace, 15. ročník, č.2, str.102