Věci veřejné jako zrcadlo české politiky

V uplynulém víkendu jsem si pozorně poslechl celou tajnou nahrávku Kristýny Kočí, kterou pořídila na neformálním večírku Věcí veřejných, kde se Vít Bárta setkal se svými nejvěrnějšími, včetně obou „jidášů“. Řeči, jež se na inkriminovaném večírku vedly, jsou v pravdě alarmující a z určitého pohledu i šokující, neboť poukazují na celou řadu konspiračních a nekalých praktik v současné politice, resp. veřejnosti ukazují tyto praktiky v celé své sprosté nahotě.

Ano, účastníci byli opravdu opilí, jak se celou věc snaží „omluvit“ Vít Bárta a Radek John, avšak oba již nedodali, že nikdo z přítomných nebyl opilý vínem, ale pocitem bezmezné moci. Myšlení, artikulace a projev všech účastníků jsou na zmíněné nahrávce formálně naprosto v pořádku a jejich logika je zcela konzistentní, přímočará, proto také tak děsivá. Z jednotlivých projevů je zcela zřejmé, že se zde sešla skupina lidí, kteří přesně vědí, co dělají a čeho chtějí dosáhnout, bez jakýchkoli skrupulí. Diskuse je prostá byť i jen minimálních hlubších myšlenek, idejí či programu, naopak se zde jedná o poradu podnikatelů, kteří nejrůznějšími machinacemi, zcela za hranicí společenské etiky a kultury, hodlají naplňovat své mocenské cíle.

Domnívám se, že by byla velká škoda, kdybychom celou věc viděli pouze jako jistou pikantní událost, jako jakýsi další kuriózní skandálek politických amatérů, kteří svým chováním narušují vládě práva a rozpočtové odpovědnosti pokojnou práci na systémových reformách. Věci veřejné nám totiž přinášejí jednu velmi cennou službu. Díky osobnostní nezralosti svých předních představitelů (Kočí, Škárka, Babák, Klasnová, Bárta ap.), odhaluje se nám prostřednictvím této podnikatelské a fízlovací politické strany, jež fízluje i sama sebe, neboť je na tomto principu založená, šokující mechanismus fungování současné politiky jako takové. Jak jsem již jednou v Lidových novinách psal, Věci veřejné jsou totiž otevřeným, hnisavým dekubitem, tedy proleženinou, dvacetiletého střídání vlád ODS a ČSSD, které se po revoluci rozhodly přistoupit na nesmyslný, neregulovaný, zkorumpovaný, všeprivatizující, konzumní a postupně společnost zadlužující neoliberální růst ekonomiky a byznysu na úkor všeho dalšího. Proto se také véčkařům s jejich byznysplánem zpočátku tak rychle zadařilo. Chytře naskočili do rozjetého vlaku.

Občan může již léta vidět, že je úplně jedno, zda vládne pravice nebo levice, neboť obě ideová uskupení jsou zřetelně zavzatá do zmíněné prorůstové strategie, v současné době již dávno post-demokratické. Nová totalita teroru HDP tlačila doprava jak ODS, tak i ČSSD (viz nakonec i někdejší opoziční smlouvu), proto obě tato politická tělesa systematicky zadlužovala naši zemi svým bezuzdným chováním opilců neomezenou mocí. Politika se stala druhem podnikání, ideologicky se vyprázdnila, veřejný prostor se postupně zprivatizoval, politiku ze zákulisí ovládá několikačlenná finanční oligarchie s několika klíčovými lobbisty, kteří za vydatné pomoci politiků postupně provázali ekonomiku s politickou mocí. Ne nadarmo se občas naší zemi říká ČEZko.

Velkopodnikatelé nikdy neplatí celý účet za své rádoby soukromé podnikání. Velkou část nákladů jim postupně vždy uhradí obyčejní lidé, kteří jsou nějakým způsobem zasaženi podnikatelovým nakládáním se soukromým majetkem. Podnikatel následně podporuje vládu či stranu, která je ochotná mu umožnit přenesení jeho soukromých nákladů na celou společnost.

Kdo si nezavede do své politické strany finanční potrubí, je společensky vyřízen, byť by měl celou řadu úctyhodných a moudrých myšlenek. Naopak je většinou označen za nepřítele růstu a blahobytu, za radikálního levičáka, který ohrožuje naši společnost návratem do dob komunismu. Strašení komunismem, strašení Řeckem, strašení spoluobčany seniory, to je teď jazyk současné pravicové kultury.

Je to úplně stejná kultura, jakou nám dnes na svých neformálních setkáních ukazují Věci veřejné. Možná, že pro nás v pravdě chtějí „zveřejnit věci“, kterých bychom si měli dobře všimnout. Samy nemají tušení, kam se vrtnout, zda doprava či doleva, neboť levice prožívá historickou krizi a pravice (včetně ČSSD) nás uváděla do konzumní a nakonec i zadlužené nesmyslnosti růstu Růstu. Vůči politice neustálého růstu dnes neexistuje vlastně žádná opozice. Je to společný pravolevý cíl. Jedinou možností pro obnovu opravdu levicové opozice v našich podmínkách je nastolení zásadních etických otázek dalšího vývoje a směřování politiky. Pečlivé promýšlení etických hodnot ve společnosti je přímou péčí o další smysl našich cílů. Pravice nemá etiku žádnou. Vyznává pouze utilitární soubor pravidel a jejich respektování si vynucuje pomocí mocenských aparátů.

Pro vlády ODS a ČSSD, jejichž esenciálním produktem se stala bezmyšlenkovitá technologie moci firmy Věci veřejné, se dosahování cílů stalo zcela nadřazeným nad smyslem těchto cílů. Společnost se výrazně odlidštila a mezilidským vztahům teď vládne HDP, DPH a Holywood Classic Entertainment. Avšak v takové společnosti obvykle postupně začíná sílit také společenství lidí, které stmeluje právě sdílený pocit nesmyslnosti (viz výsledky průzkumů důvěry, spokojenosti a nálady obyvatel). V tom můžeme spatřovat naději do budoucna, ale také i riziko vzniku populistických, radikálních či přímo extrémistických skupin.

Současná vláda Petra Nečase de facto ztratila mandát veřejnosti k dalšímu vládnutí. A prasklý vřed Věcí veřejných nám poměrně jasně ukazuje, proč tomu tak je. VV jsou otevřeným oknem do podstaty dvacetileté demokratické politiky v Čechách.

V Liberci dne 16.5.2011