Volby do českého parlamentu jsou za dveřmi, čerstvě upečený koláč moci vypadá lákavě a politické strany skrze své voliče nedočkavě třímají v ruce nůž, aby zakrojily a rozporcovaly. Nutno říci, že se na to celé třesou a podřizují tomu vše, často i svou lidskou kulturu a úroveň. Stále je zde totiž velká skupina voličů, kteří se svou přízní počkají až do chvíle před volební urnou podle toho, co jim kdo výhodného nabídne. Právě pro tuto skupinu lidí je teď nutné uspořádat Matějskou pouť s nejrůznějšími atrakcemi a obskurními stánky s cukrovou vatou, po které se nakonec člověku udělá špatně od žaludku.

Jsme svědky nekontrolovaného vykřikování pouťových kamelotů, kteří útočí na podprahové a pudové vnímání lidí tím, že se předhánějí v bezuzdné nabídce peněz, dávek, podpor či péče, i když je zcela jasné, že většině z toho nemohou nikdy poctivě dostát (v době ekonomické krize a státního dluhu). Politici se nám prostě v závěrečném předvolebním finiši pokoušejí ukázat, jakým způsobem nás chtějí učinit šťastnými a spokojenými. A protože každý normální člověk po spokojenosti a štěstí v hloubi duše touží, bedlivě všem těm návrhům naslouchá. Otázkou ovšem je, zda za své štěstí považuje bezstarostné a někým zařízené konzumní přežívání, anebo zda touží po prostoru pro zodpovědné bytí sám sebou, pro vlastní aktivitu a chuť být druhým nějak prospěšný.

Štěstí a peníze

            Celá řada velmi zajímavých studií ukazuje jednoznačně na fakt, že finanční a materiální zajištění opravdu do jisté míry může pomoci při hledání a prožívání osobní spokojenosti či pocitu štěstí, avšak v žádném případě materiální dostatek není schopen tento pocit sám o sobě zajistit. Co se však ve výsledcích výzkumů objevuje jako naopak zcela základní a nezastupitelný předpoklad osobní spokojenosti a štěstí, je prožívání vnitřní svobody, nezávislosti a autonomie, kdy má člověk nezpochybnitelnou možnost sám se rozhodovat, sám utvářet svůj vlastní život a přijímat za něj plnou zodpovědnost. Šťastný člověk nutně potřebuje svůj život prožívat sám za sebe, kompetentně a zodpovědně, potřebuje pracovat v sounáležitosti s druhými lidmi, potřebuje intimní blízkost v partnerském vztahu a rodině. Zcela přirozeně má tendenci se angažovat v záležitostech společnosti a potřebuje, aby se mu jeho činění stalo něčím osobním a vnitřním, co je ochoten bránit, za co je schopen přinést i jistou oběť, k čemu má hluboký vztah.

Pokud tedy nějaký politik před volbami nabízí, že svému voliči zaplatí vše, na co si ukáže, vypadá to na první pohled jako starost o voličovo štěstí a spokojenost. Avšak v dlouhodobém horizontu je zde přichystán pravý opak! Stát pod pláštíkem sociální podpory a starosti na sebe v jistém smyslu „bere zodpovědnost“ za jednotlivého člověka (za jeho zdraví, bezpečnost, stáří, vzdělání), aby jej činil šťastnějším, avšak ve skutečnosti MU TÍM BERE svobodnou, autonomní kompetenci, která je pro pocit štěstí a spokojenosti nezbytná. Zároveň s tím stát nenápadně posiluje svou moc skrze byrokracii. A co se děje se společností?

Chci všechno, hned teď

            Lidé se uzavírají do svých rodin a menších skupin přátel, kde se soustřeďují spíše na konzumní způsob života, zatímco osobní zodpovědnost za běh věcí přesouvají na společnost a její instituce. Za přispění médií, reklamy na životní styl a možnosti půjčovat si peníze či je dostávat od státu trpí velké procento lidí absurdní iluzí, že mohou mít všechno, a to hned teď. Nárokují si nadměrné množství věcí a služeb bez přiměřené protihodnoty. Nesměňují se, ale žijí na dluh.

Mladí lidé často nejsou ochotni slevit ze svých nároků na spotřebu, a proto je pro ně velkým problémem uzavírat manželství a zakládat rodiny. Mladí manželé nechtějí přijmout plnou zodpovědnost za péči o děti, kdy je potřeba se nějaký čas uskromnit, ale požadují státní příspěvky na chod vlastní rodiny při zachování navyklého standardu dvou dovolených ročně na Madeiře. Pokud to nelze zařídit, řeší neochotu slevit ze svých požadavků cestou bezdětnosti, čímž zase ohrožují demografický vývoj společnosti.

Velmi často se stává, že rodiče – důchodci významně dotují své děti v produktivním věku formou finančních příspěvků na živobytí. Nevýznamná část peněz z valorizovaných důchodů se tak ztrácí v kapsách pasivních mazánků, kteří postupně přijmou princip dluhu a žebrání za normální životní styl. Aktivní a produktivní lidé jsou následně zbytečně zatíženi vyššími daněmi. To není sociální solidarita, to je obyčejná nespravedlnost!

Přílišné sociální výhody se tak paradoxně mohou stát překážkou k plnohodnotnému a šťastnému životu, mohou se stát demotivující silou pro aktivní postoj k životu, společnost postupně onemocní pasivitou a depresí, při čemž paralelně produkuje nezralé, přecitlivělé a agresivní jedince, kterým chybí jakékoli limity a hranice.

Peníze, vyházené z oken na ulici, rozhodně nejsou zaručeným receptem na šťastný a spokojený život. Ať si to ale každý volič přebere sám, a poté nechť aktivně zasáhne do volebního dění. Rozhodovat může on, nikoli skupina pouťových stánkařů s cukrovou vatou.

V Liberci dne 22.4.2010